Dvaačtyřicetiletý rodák z Prahy je pro jedny kunderovským epigonem, grafomansky chrlícím knihy, jež ambiciózně předstírají originalitu a hloubku, ale nabízejí jen načinčané pozlátko. Pro jiné představuje ambiciózního prozaika s originálním stylem i tématy, který - opět po kunderovsku - provokuje a vzbuzuje zájem. Zábranského nový román Logoz aneb Robert Holm, marketér dánský tento spor nerozhodne. Spíš prohloubí.
Ambicióznost a cílená kontroverznost jsou nejspíš jediné charakteristiky, na nichž se kritici Logozu shodnou. Ideově navazuje na předloňskou prózu Za Alpami: v obou je tématem krize, ba rozpad západní civilizace, s nutkavou otázkou, zda lze oddálit či zastavit zánik po staletí vytvářených hodnot.
V románu Za Alpami možnou naději ztělesňovala blonďatá česká emigrantka, která svými knihami připomíná Německu, že v minulosti se vehementně drželo hodnot, a tudíž by alespoň mělo zkusit se k nim vrátit.
Logoz rozšiřuje, ba globalizuje autorův geografický záběr: odehrává se v Číně, Německu, Dánsku, Řecku a hlavně na Blízkém východě. Základní rozdíl spočívá v tom, že Za Alpami stálo na individualizovaných postavách a jejich osudech, kdežto v Logozu potkáváme jen bizarní loutky. Plní svou funkci na románové šachovnici ve velké hře, kterou inscenuje David Zábranský.
Přesun na Blízký východ
Základní dějový nápad je vydatný a unese i příběh natažený na čtyři stovky stránek: marketingový expert a influencer Robert Holm prochází sérií iniciací.
V čínském nákupním centru se stává svědkem sebevraždy muže, jehož tělo při pádu z horních pater zabije i procházející ženu. V Řecku při dluhové krizi vidí obnažené temné dno kapitalismu, na což reaguje nezřízenou konzumací místního plechovkového piva.
Následuje ještě několik osvícení, jež protagonistu přivádí k centrálnímu nápadu - migrační krize vede miliony běženců do Evropy, což uvolňuje místo tam, kde předtím žili. A protože Holm je zdatný píárista a hvězda Twitteru, prosadí nové stěhování národů.
Globální plán, aby si například USA prohodily území s Čínou či Britové se vyměnili s Indy, sice selže, avšak německé, dánské či holandské elity se přesouvají na území Sýrie, zakládají tam města jako Nový Berlín a vytvoří útvar nazvaný Spojené nejvyspělejší země. Stěhují se na zničená a opuštěná území, staví mezi sebou zdi a vrací se k životnímu stylu i technologiím 19. století.
Tohoto podniku se v románu sice účastní a finančně jej podporují miliardáři Jeff Bezos či Elon Musk, po příletu ale všechny soudobé technologie ničí. Nový svět tak nemá internet ani počítače, zato v něm vládnou dobré konzervativní hodnoty.
Špatná volba vypravěče
Zábranský přišel s nosným příběhem, v jeho románovém provedení však selhává. Děj nechává vyprávět příslušníka generace, která už se narodila v novém světě. Teprve smrt marketéra Holma jej přiměje pátrat, jak a proč k exodu došlo.
Vypravěč pracuje jako pošťák, pěšky donáší zásilky po celém území. Má tedy silné nohy, ale jinak je to jednoduchý, rudimentální strážce tradičních hodnot - vlast, rodina a tak dále.
Zábranský se tu ocitá na křižovatce, kde musí volit, zda má přednost cesta ideová, či estetická. Vytvořil vypravěče ztělesňujícího postoje, jež budou iritovat "kavárenské" liberály, což je přitom logické jádro čtenářů románu; a o to jde.
Zároveň však autor vymyslel vypravěčskou figuru, se kterou nelze dobře vyprávět. Fádní, nudný, nemúzický člověk, takový novodobý Jan Cimbura - dobrý sedlák, ale špatný společník k příjemnému hovoru - převypravuje Holmovy poznámky či deníky. O světě před velkým stěhováním mluví slovníkem Parlamentních listů.
Zábranského vyprávěcí naturel se do takto střižených šatů vejít nemůže a nechce, protože je ironicko-sebepředvádivý, tak jako naturel jeho vzoru Milana Kundery. Příběh se proto buď fádně vleče tam, kde se Zábranský drží zadání vyprávět ústy a myslí dobrého jednoduchého konzervativce, anebo se rozbíhá do kunderovských komentářů, metafor, ironických hříček či bonmotů.
Takové pasáže jsou zábavnější, ale zas se jaksi tlučou s postavou, která je vypouští z úst: prosťáček boží chvilku uvažuje o čisté poezii, pak o taoismu či mezaliancích kapitalismu a komunismu, což destruuje jakoukoli uvěřitelnost a tím i čtenářovo souznění s vyprávěním.
Příliš mnoho slov
Křečovitost všeho pak umocňuje, nakolik vypravěč žvaní. Cokoli lze jen trochu rozvinout, vyjádřit obšírněji či zopakovat, je okamžitě rozvinuto, vyjádřeno obšírněji, zopakováno. Jako by byl Zábranský placen od počtu slov.
Rozvleklost a samoúčelnou, "rabelaisovskou" košatost nevyváží ani plejáda vyprávěcích triků, kterými se autor snaží sevřít nesourodý tok v celek. Patří k nim třeba důsledné "sklízení plodů", tedy využívání motivů, které nejdřív jakoby bezúčelně do textu utrousí, ale pak se k nim vrátí a zužitkuje je. Příkladem budiž bratr čínského sebevraha, kterého Robert Holm objeví a jenž se vyznačuje pouze tím, že tráví volný čas vrháním vlastního těla proti zdi - v "překvapivé" pointě příběhu tento koníček přijde jako na zavolanou.
David Zábranský
Logoz aneb Robert Holm, marketér dánský
Nakladatelství Větrné mlýny 2019, 404 stran, 345 korun
Jiným trikem je rozbalování záhady od konce, kdy se už na počátku románu ocitáme v novém světě, ale teprve na konci dostáváme všechny kousky puzzle a konečně chápeme, čím se nový svět vyznačuje a jak vznikl. Zároveň však nevíme, jak s tím naložit: zda pocit, že ten starý dekadentní svět, z něhož prchly elity a který měl víc espritu a bohatosti než nový svět správných, ale sterilních hodnot, je nechtěným výplodem čtenářova zastydlého liberalismu, anebo zda je autorovým ironickým pomrknutím, součástí díla.
Možná i kvůli tomu z románu pár týdnů po přečtení utkví několik náramných nápadů, ale celek se vytrácí. Je příliš fádní, předvídatelný a unikavý, tak nesourodý, že nepobízí jej po dočtení ještě dál "řešit".
Těžko říct, nakolik je antiliberální poselství románu míněno vážně, nakolik ironicky nebo jestli jde jen o hru s pěkným nápadem, o jejíž vyznění autorovi zase tolik nejde. V tomto ohledu je David Zábranský vskutku učenlivým následovníkem Milana Kundery, stejně jako v mísení dějového vyprávění a úvahových odboček či komentářů. Aby se ale vyprávění takhle vleklo a hlavně se rozpadlo pod rukama - to by se Kunderovi nestalo.
