reklama
 
 

Bezmocný svědek sebe sama. Jáchym Topol je jako novinář mistrem reportáží

24. 6. 2019 17:41
Trvale vysoká kvalita próz Jáchyma Topola i jejich vydatný ohlas autora za uplynulých 25 let dovedly k pozici živoucího klasika.

Proto nepřekvapí, že se knižního vydání nyní dočkal i výbor z jeho publicistiky; u klasiků se určitá míra posvěcení připisuje také deníkům, dopisům či dalším textům, které nevznikly s cílem být literaturou. Unesou ale Topolovy novinářské texty, vytržené z novin a časopisů a shromážděné do knihy nazvané Výstup Jižní věží, takovou míru kanonizace?

Novinářské texty jsou svým naturelem určené do dne, v němž vyjdou. Reagují na to, co je právě ve vzduchu, a oslovují čtenáře nastaveného určitým směrem.

To se nepromítá jen do volby periodika, ale také do provázanosti s jinými texty, zařazenými do daného čísla či webu. Stejně jako do umístění na stránce. Proto je diletantské vytrhávat z těchto textů jednotlivé věty jako důkazy něčích názorů či postojů, byť třeba s patřičnou alokací, že to bylo "vlevo dole". Nějak vždy mluví celek, ne jedna věta.

Rizikové je též shromažďování publicistiky do reprezentativních knižních celků, protože vytržením z původních kontextů času i prostoru se z novinařiny nevyhnutelně stává literatura, byť to tak při psaní nebylo zamýšleno.

U muzeálních klasiků se rozumí, že budou součástí kompletu spisů, jehož pilířem jsou texty literární. I Jáchym Topol už na jakémsi piedestalu stojí - jeho stěžejní román Sestra z roku 1994 právě vyšel v České knižnici, jež školám už léta nabízí kánon toho nejlepšího z české literatury, a zařazen tam byl dokonce symbolicky jako 100. svazek.

Stojí ale Topol na tom piedestalu tak pevně, že i jeho publicistika přežije transport z dobového kontextu do bezčasí knihoven a poskytne čtenáři něco víc než jen evokaci zašlých dob? Nabízí univerzální hodnoty, ať už z hlediska zpracování určitých témat, nebo stylu psaní? Dá se číst tak, jako se dá číst publicistika Nerudova, Čapkova, Peroutkova či Vaculíkova?

Odpovědět není jednoduché. Nedávno vydaný výbor nakladatelství Torst, který ve spolupráci s autorem edičně připravil Ivo Říha, se snaží představit Topola co nejkošatěji. Pokrývá období od počátků, kdy tehdejší skladník, topič a poté i invalidní důchodce dělal rozhovory a psal glosy pro samizdatové časopisy Jednou nohou, Revolver Revue či Sport, a končí v loňském roce.

Nabízí různorodé publicistické žánry - reportáže, komentáře, glosy, recenze a eseje, nebo také úvodníky k přílohám vkládaným do Lidových novin.

Tato rozprostraněnost časová i žánrová má asi ukázat šíři Topolova záběru. Ve shromážděném celku ale funguje i jinak: míchá zrno s plevami a ukazuje, že něco z Topolovy publicistiky odolává zubu času až pozoruhodně, zatímco jiné mělo zůstat v původních periodikách.

Právě díky žánrové pestrosti si čtenář uvědomí, jak výtečným reportérem umí Jáchym Topol být. A také jak musel být mizerným, unaveným úvodníkářem, semletým v korporátním každodenním provozu.

Z výboru je zjevné, že Topolova žurnalistika nenabízí nějaký vývojový příběh od výborného novináře ke špatnému či obráceně. Nabízí ale poučení o tom, že autorskému naturelu mohou vyhovovat jen určité žánry, zatímco žánry jiné mu nejsou šité na tělo a povinnost je dodržet z něj činí rybu na suchu.

Kniha v závěru předkládá i soupis veškeré Topolovy publicistiky, což je nesmírně užitečné pro diplomové a jiné práce, kterých o něm jistě bude napsána ještě spousta. Tento soupis ale zároveň ilustruje základní nastavení novinářské práce u nás: piš, co to jen jde, nebo uvolni místo dalšímu.

I novinář nesporného renomé, jímž Topol disponuje, je v tomto výrobním kolosu donucen vyprodukovat stovky textů, z nichž logicky jen některé disponují tím, že se vhodné téma a tvůrčí potenciál sešly v pravou chvíli. Nedojde-li k tomu, je i Topol nucen bezmyšlenkovitě točit klikou mlýnku na slova, až se jich namele požadovaný počet. Ilustrovat to knižně je zbytečné.

Vybrané texty nebylo třeba ředit ani přetištěním rozhovorů, v nichž Topol vystupuje jako tazatel. Rozhovor je nosný a tvůrčí novinářský žánr, ale Topol nevyniká stylizací otázek a není ani rafinovaným investigativcem, takže výsledek obvykle zaujme spíš vzájemným naladěním účastníků a prostorem, který poskytuje zpovídanému.

Stejně tak si šlo odpustit některé eseje, neboť je na nich zjevné, že byly psány na zakázku, pro konkrétní účel, a že jejich síla se odvíjí spíš od uznávaného autorského jména než od způsobu myšlení, který předvádějí.

Topol je naopak, jak se po letech ukazuje snad ještě jasnozřivěji, mistrem reportážního psaní. Jeho reportáže z prvních let budování kapitalismu mají výhodu v tom, že z nich dnes vyzařuje retro: ocitáme se v době předmobilní a předinternetové, takže je třeba ve stylu zuřivého reportéra neustále někam cestovat po republice a snažit se odchytit aktéra tváří v tvář, anebo mít štěstí, že bude zrovna sedět u pevné telefonní linky.

Už oním fyzickým nasazením ale tyto reportáže i po letech voní ruční, řemeslně precizní prací, na hony vzdálenou soudobému kompilování internetových zdrojů, doplněnému o pár citací zaslaných e-mailem či esemeskou. Topolovy reportáže evokují už pozapomenutá témata skinheadských útoků na Vietnamce či rasových bouří na Smíchově.

Jejich působivost plyne ze zanícenosti pro téma i z bojovnické ochoty pronikat ke zdrojům a přesně, a přitom nesmírně expresivně popisovat dění i naznačovat jeho obecnější rozměr a dopad.

V žánru reportáže z terénu získává Topolovo psaní kreativitu i kouzlo stylu, jež fungují samy o sobě a není nutné si je dochucovat připomínáním, že to napsal autor "těch dobrých románů".

Zde je velkým vypravěčem; potřebuje vřavu, dění zmítané jak bojem, tak i sítí provokací, předsudků či pověr, kterými si klestí cestu jako zkušený indián a nalezené střípky skládá do celků, jež i po letech vyznívají jako podobenství.

Jáchym Topol: Výstup Jižní věží

Jáchym Topol: Výstup Jižní věží

Nakladatelství Torst 2019, 592 stran, 388 korun

Když ale má jen sednout za stůl a referovat o besedě Egona Bondyho s Pavlem Kohoutem v Divadle Ponec, stává se z něj pouhý kladeč slov, který se nutí do výroby ornamentů. Stydí se sklouznout k rutině, a tak vše ozvlášťnuje, což ale působí křečovitě. Jak když utrmácený tygr zkouší nahánět hrůzu při drezírování pod šapitó.

Jsou tedy Topolovy novinářské texty z Výstupu Jižní věží literaturou? Některé bezesporu ano. Jeho reportáž z pražských nočních klubů by na katedrách žurnalistiky měli vystavit jako metu, k níž budou studenti vzhlížet jako ke svatému obrázku.

Kdyby se však udělal výbor méně objemný, méně čítankově laděný ve stylu "hleďte, jak všemožné žánry a témata zvládnul ten Topol obsáhnout", byla by ta kladná odpověď ještě jednoznačnější.

autor: Petr A. Bílek | 24. 6. 2019 17:41

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama