Teprve čtyřiatřicet let po smrti vlivného francouzského filozofa a historika Michela Foucaulta poprvé vychází čtvrtý, závěrečný díl jeho přelomových Dějin sexuality. Knihu nazvanou Les aveux de la chair (Doznání tělesnosti), jejímž tématem je mimo jiné oboustranné svolení k pohlavnímu styku, v pátek na pulty francouzských knihkupectví pošle nakladatelství Gallimard.
Editor svazku Frédéric Gros je přesvědčen, že "pro vydání uzrál čas právě nyní", v době kampaně vedené pod hashtagem #MeToo, která upozorňuje na sexuální obtěžování.
Čtvrtý díl Dějin sexuality Foucault rozepsal začátkem 80. minulého století, kdy už mu doktoři diagnostikovali tehdy málo známý vir HIV. Na jeho následky také filozof v červnu 1984 zemřel.
V závěti zakázal jakékoliv posmrtné publikace, k vydání čtvrtého dílu proto dosud nedošlo. Obsah knihy se však stal předmětem mnoha diskusí, vycházejících mimo jiné z autorových přednášek na pařížské Collège de France.
V Dějinách sexuality Foucaultovi nešlo o popis sexuálních praktik, naopak téma lidského těla rozpracoval s přesahy do medicíny, politiky, ekonomie či filozofie. Zaměřoval se zejména na to, jak lidské vnímání sexuality ovlivňují morálka a etika.
První díl se zabýval novým přístupem k sexualitě, jenž se rozšířil koncem 18. století, druhý a třetí díl analyzovaly především antickou sexualitu a dobu mezi pozdní antikou a raným křesťanstvím.
Nyní vydaná čtvrtá kniha začíná právě rozborem raně křesťanských textů. Foucault zkoumá, jak se k otázce sexuality stavěli takzvaní církevní otcové neboli spisovatelé křesťanského starověku včetně Kléménse Alexandrijského, jenž žil zhruba v letech 150 až 216 našeho letopočtu, či svatého Augustina z Hippony, který zemřel roku 430.
V knize se filozof rozepisuje o důsledcích doznání při křtu, o technikách pokání či zpytování svědomí v mnišských řádech. Znovu rozporuje dosud rozšířené přesvědčení, že antika zjednodušeně řečeno oslavovala tělesnost a k sexu přistupovala liberálně, zatímco křesťanství se k němu stavělo zdrženlivě, až asketicky.
Podle Foucaulta však církevní otcové v mnoha ohledech tolerovali nezvykle mnoho a "strach z těla", respektive potlačování sexuality do křesťanství pronikl právě z pozdního pohanství, nikoli od prvních církevních autorit.
Církevní otcové o sexualitě, cizoložství, homosexualitě či masturbaci alespoň otevřeně hovořili, sex nepovažovali za tabu a nespojovali ho s morálními otázkami, argumentuje v knize Foucault. Podle něj také již církevní otcové hlásali, že k sexu je potřeba svolení partnera a že v žádném případě nelze tolerovat znásilnění.
Právě na základě těchto tezí se nakladatelství Gallimard zřejmě rozhodlo knihu publikovat nyní, v době kampaně #MeToo.
Michel Foucault byl podobně jako například Jacques Derrida jedním z protagonistů francouzské intelektuální avantgardy 60. a 70. let, jež nastoupila po generaci silně poznamenané Jean-Paulem Sartrem. Od roku 1970 až do své smrti učil na pařížské Collège de France.
Foucault se věnoval krajním formám lidské zkušenosti, například mentálním chorobám či delikvenci. Zabýval se "technikami moci", o psychiatrických léčebnách či věznicích psal jako o vynálezech moderního věku, které člověka ovládají a znesvobodňují. Byl autorem převratných studií Dějiny šílenství v době osvícenství, Slova a věci nebo Dohlížet a trestat.
Michel Foucault: Les aveux de la chair
Gallimard 2018, 448 stran, 24 eur
Dějiny sexuality chtěl filozof podle editora Frédérica Grose původně rozvrstvit do šesti svazků, plány změnil kvůli nemoci. První díl publikoval roku 1976, tedy na vrcholu tehdejší takzvané sexuální revoluce. Druhý a třetí svazek ve Francii vyšly až po osmileté pauze, krátce před Foucaultovou smrtí.
Češi Foucaultovo dílo objevovali postupně. Do sametové revoluce byla přeložená jediná jeho kniha, až roku 1993 pak vyšly Dějiny šílenství.
Dnes už zdejší čtenáři znají také Dějiny sexuality. První tři svazky pod názvy Vůle k vědění, Užívání slastí a Péče o sebe na přelomu tisíciletí vydalo nakladatelství Herrmann & synové. Na překladech pracovali Čestmír Pelikán, Karel Thein, Natálie Darnadyová, Josef Fulka, Miroslav Petříček a Ladislav Šerý.
