Tváří se jako životopis, má všechny náležité parametry, ale sotva mu čtenář uvěří, zjistí, že ten životopis ho vodí za nos.
Americký romanopisec Michael Chabon si dal záležet, aby jeho nová kniha Měsíční svit, kterou v překladu Richarda Podaného právě vydalo nakladatelství Odeon, působila důvěryhodně. V autorově poznámce ji označuje za memoár. Sám v příběhu účinkuje a vypráví o postavách, jimž neřekne jinak než můj dědeček, moje babička, má matka. Přesvědčivě líčí každý detail, přidává vysvětlivky.
Ve skutečnosti si Chabon téměř vše vymyslel. A chce-li mu to čtenář až dětinsky věřit, znamená to, že literárnímu pokusu podlehl.
Má se to takhle: koncem osmdesátých let minulého století umírá Chabonův dědeček. Krátce před smrtí, rozhozený léky proti bolesti, vnukovi poprvé vypráví, co zažil. Za druhé světové války málem vyhodil do povětří americký most, po vylodění v Evropě pronásledoval nacistické pohlaváry. Oženil se, byl v žaláři, pak pracoval jako kosmický inženýr a zbohatl. Později o ženu přišel, jmění ztratil. V pozdním věku lovil hady.
Proč to Chabon celé udělal? Proč si vymyslel dobrodružného dědečka, jehož život na pěti stech stranách rozvádí do nejmenších podrobností?
Zaprvé je tu motivace literární. Čtyřiapadesátiletý autor devíti románů se veřejně podivuje, jakou slávu zažívá žánr memoárů. V rozhovorech Chabon zmiňuje případy, kdy desítky nakladatelů odmítnou spisovatele s kvalitním románovým rukopisem. Když však zklamaný autor jednou text z legrace označí za memoár, hned mu ho vydají.
Chabon mluví o "hladu po autenticitě" a jedním dechem dodává, že z podobných důvodů dnes lidé volí politiky typu Donalda Trumpa.
Jistě, románů stylizovaných jako memoáry zná světová literatura mnoho už od dob kupříkladu Robinsona Crusoea. Přesto je Měsíční svit v jistém ohledu aktuální, řekněme jako příspěvek do debaty na téma fake news: co je pravdivé, čemu lze věřit, proč si to někdo vymýšlí, co tím sleduje.
Na textu je vidět, jak usilovně Chabon pracoval. Aby vyvolal zdání útržkovité paměti starého člověka, skáče v čase. Třicátá, padesátá, osmdesátá léta. Florida, Německo, Baltimore, Chabon to bere hopem. S chronologií se neobtěžuje, historky volně řetězí. Propadá se do textů uvnitř textu, vypráví o někom, kdo vyprávěl o někom, kdo vyprávěl atd.
Literárně zkouší vše možné. Dědečkovi říká dědeček, byť je teprve chlapcem, čímž epizodě dodá komediální ráz. V různých dekádách nechává protagonistu škrtat tímtéž zapalovačem, což je jednou sentimentální, podruhé symbolické a jindy kýč jako hrom.
Od vyprávění si autor udržuje distanc, kdejakou příhodu začne nějakým "já to slyšel takhle". Neustále naznačuje, že vše mohlo být jinak. Jako autor se ptá, co bylo pravdivé, tutéž otázku jinak formuluje jeho fiktivní jmenovec a nakonec ji probírají i další postavy - teď už v rovině "co si příbuzní říkají, o čem navěky mlčí a jak vznikají rodinné legendy". Místy je toho ažaž.
S tématem holokaustu kniha pracuje okrajově, přesto v duchu poválečných amerických židovských literátů, na něž Chabon navazuje. O válečné historii již mystifikoval ve své románové oslavě komiksu jménem Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye. Měsíční svit ji připomene záměrně "brakově" napsanými scénami s nacisty.
S autorovou předešlou prózou Telegraph Avenue, jež rozsahem a složitou stavbou leckomu nesedla, novinku volně spojuje téma americké střední třídy, se staršími romány zase znalost dobových reálií. Ovšem co do práce s časovou posloupností je Měsíční svit v Chabonově dosavadním díle ojedinělý.
Román vychází z nadčasové situace: i člověk, jenž si celý život nechával vše pro sebe, v posledních dnech pocítí touhu někomu to předat. Chabonova dědečka přepadá pocit, že nežil zbytečně, že by to někdo měl zapsat pro příští generace.
Chabon tedy poctivě zapisuje, celou dobu ale přemýšlí, co z těch historek plyne o dědečkovi, o Chabonovi samotném. "Myslíš si, že se tím všechno vysvětluje. Že to vysvětluje tebe. Ale nevysvětluje to nic. Jsou to jenom jména a data a místa," varuje dědeček.
Vyprávění se vine za mnoha osudy i lidmi, postupně však vystupují dva motivy. Zaprvé: dědečka fascinuje létání do kosmu. Staví amatérské rakety, jezdívá sledovat starty raketoplánů, konstruuje detailní modely pro vesmírnou agenturu NASA.
Za podobného snílka ovšem dědeček považuje též Wernhera von Brauna, nejprve nacistu a autora raket V-2 sloužících k ostřelování Londýna, jenž po válce na zapřenou přejde k Američanům a později pro ně sestrojí raketu, která vynese první lidi k Měsíci.
Dědeček o von Braunovi smýšlí jako o "umělci", "nesmělém profesůrkovi ve svetru", o jeho raketě coby "modlitbě vyslané k nebesům i odpovědi na ni". Nepřipouští, že by von Braun toleroval sebemenší zlo. Názor změní teprve po osvobození podzemního továrního komplexu, kde pro nacisty za otřesných podmínek dřou zajatci a vězni z koncentračních táborů.
V této části se dědeček taktně odmlčí a hrůzy odmítá popsat - známý vypravěčský trik, přesto stále účinný.
Dědečkův vztah s von Braunem tím nekončí, později se dokonce setkají. Létání už však pro dědečka navždy získalo etický rozměr: jak může Američanům nevadit, že jejich rakety staví nacistický zločinec? Jak má pak člověk oslavovat přistání na Měsíci? A obecněji: co žene všechny ty ctižádostivé muže, kteří "od Herákla po Napoleona stáli po kotníky v krvi, když sahali po nebesích", jak píše Chabon?
Motivy spojené s druhou světovou válkou pochopitelně zpracovává jako statisící autor v řadě, nevyhnutelně variuje už dříve napsané. Ke cti mu budiž časté odkazování na tematicky příbuznou prózu Duha gravitace stále žijícího "klasika postmoderny" Thomase Pynchona, volným nakládáním s fakty zase Měsíční svit připomene romány E. L. Doctorowa, nejvýrazněji známý Ragtime.
Originální je Chabon tím, jak vyfabuloval postavu dědečka. Mlčenlivý a samotářský, přitom rodinný typ. V něčem nesmírný idealista a snílek, zároveň voják a trochu rabiát. Možná záměrně ztělesňuje některé ctnosti i poklesky Ameriky 20. století.
Jeho vztah k raketám souvisí s dobou, kdy lidstvo vzhlíželo k nebi, má ale také osobní důvody. Dědeček svou první amatérskou raketu staví v době, kdy je za mřížemi, a detailní model lunárního sídla dokončuje, když už mu tělo dosluhuje. Celý život napřahuje ruku k nebi, pokaždé s trochu jiným významem.
A pak: pod všemi těmi vrstvami je Chabonův román také nečekaně silnou love story. Babička, francouzská Židovka, na scénu vstupuje s malou dcerou a číslem vytetovaným na předloktí. V synagoze dědečkovi zapne otevřený poklopec. Dvacet let nato říká malému Chabonovi: "Ty věci si dej do skříně."
Stará paní chlapce fascinuje způsoby ze starého kontinentu. Vykládá z karet, líčí děsivé příběhy a v krabici od klobouků schovává maňásky. Dítě hrůzou nespí.
Jak příběh skáče napříč časem, babička podivuhodně stárne, mládne, blouzní, trpí. Za jejími slovy a gesty prosvítá potlačovaná bolest, přibývá náznaků o psychické poruše a fyzické nemoci, nevysvětlitelných činů. Psychologický portrét se po kusech skládá, aby jej ve čtyřech pětinách románu - na efekt přesně vypočítaných - zcela překreslilo zásadní odhalení.
Chabon u toho mohl volně čerpat ze zkušenosti své manželky - veřejně líčila výkyvy nálad, které způsobila její bipolární porucha.
Michael Chabon: Měsíční svit
Vydalo nakladatelství Odeon
2017, 520 stran, 399 korun
Překlad: Richard Podaný
V jedné z nejsilnějších scén románu je zrovna Halloween a babička nikde. V domě nechala pár kapek krve, "kolozubou lebku" koně, "kostěný zepelín, vybledlý, omlácený jako náplavové dříví". Jestli to měl být halloweenský kostým pro dceru, zle se zvrtl.
Dědeček nervózní, sedí na zápraží, kouří jednu za druhou. Kolem prochází snový proud dětí převlečených za kovboje, indiány, čarodějky na koštětech. Duchy v prostěradlech, šerify se špuntovkami. S každým kostýmem roste napětí.
Nakonec se člověk ptá: kdo jsou ti, o které tu jde především, dědeček s babičkou? Dva lidé, kteří vyrostli v židovském prostředí, ale od víry je vzdálil holokaust. Během války viděli tolik, že jim to i po letech překáží v novém životě. Několikrát se zachovají násilně a teprve po letech vypouští, co se v nich nastřádalo.
Leccos si neřeknou, mnohé zatají, vlastní děti nemají. Stihnou je nejrůznější pohromy, přesto se v "mezerách" mezi tím mají rádi a jsou šťastní. Ještě na smrtelné posteli dědeček jisté věci o babičce tají. Pořád ji miluje, posmrtně ji líčí lepší, než jaká byla. Dojemné gesto.
Po literární stránce je román Měsíční svit nejpozoruhodnější žánrovou hrou na memoár, jako provokace zkušeného romanopisce vůči dobové popularitě životopisů. Michael Chabon se u toho místy opakuje, příležitostně nechává unést. Desítky stran mohl s klidem škrtnout. Ale jeho literární hra nejenže je účinná - ještě skrývá silný příběh.
