Dnes Česko kategoricky odmítá přijímat uprchlíky, ty dětské nevyjímaje. Nebylo tomu tak vždy. V roce 1948 zde našlo azyl 3900 řeckých dětí z oblastí postižených občanskou válkou. O několik let později se k nám dostalo 900 malých Severokorejců strádajících důsledkem korejské války.
Také přijetí 56 namibijských dětí Československem v polovině 80. let mělo charakter "internacionální pomoci". Namibie byla poslední africkou kolonií - ovládala ji rasistická Jihoafrická republika. Proti okupaci vedlo od poloviny 60. let partyzánskou válku hnutí známé pod zkratkou Swapo, které hledalo podporu v Moskvě a jejích satelitech.
Součástí dohody byl i dočasný azyl pro děti bojovníků a bojovnic Swapa, narozené v uprchlických či vojenských táborech sousední Zambie či Angoly. Stovky malých Namibijců tak v 70. a 80. letech odjely do východního Německa, Československa, na Kubu a do dalších komunistických zemí.
Životní story "černých sokolů", jak si říkali, teď mapuje etnoložka Kateřina Mildnerová z olomoucké Univerzity Palackého v neobyčejně hutné a zároveň čtivé knize nazvané Černí sokoli - Pohnuté osudy namibijských dětí vychovaných v Československu. Vydalo ji Nakladatelství Lidové noviny, akademičtější anglickou verzi publikovalo německé Lit Verlag.
Kniha stojí na rozhovorech, které autorka vedla se všemi dostupnými členy někdejší dětské skupiny, jejich příbuznými a také lidmi, kteří se o ně v Československu starali nebo z pozice veřejně činných osob ovlivnili jejich osud, zejména překotný odsun do vlasti. Mildnerová též využila archivních materiálů a rozhovorů, jež s některými bývalými uprchlíky o deset let dříve vedl Tomáš Machalík.
Jednou z mála záhad, které se nepodařilo rozklíčovat, je otázka, na základě čeho byly děti vybrány. Mělo jít o sirotky či částečné sirotky, nakonec se ale zjistilo, že někteří mají oba rodiče, byť se k nim třeba nehlásil otec.
Často šlo o děti zasloužilých bojovníků Swapa nebo jejich příbuzné, roli při výběru zřejmě sehrála i náhoda. A někteří mohli být unesenými potomky nepohodlných aktivistů. V každém případě děti toto počáteční trauma nejistého původu stmelilo.
Od příletu na Ruzyni zažívaly adaptační šok. "Vyšli jsme z letiště a zůstali stát jako němí. Všude, kam jsme se podívali, bylo bílo. A pak někdo z nás vykřikl: Cukrrr! Vrhli jsme se všichni na zem a začali to ochutnávat, ale pak jsme zjistili, že to není sladké a že to strašně studí. Byl to sníh, náš první sníh," vzpomíná v knize jedna respondentka, jak je pak vyděšené vychovatelky postupně zvedaly a odnášely do autobusů.
Namibijské děti skončily nejprve v domově v Bartošovicích na Novojičínsku, později v prachatickém internátě. Staral se o ně početný tým českých vychovatelek a pedagogických pracovníků, často narychlo reaktivovaných zkušených učitelů v důchodu.
Na svou dobu děti žily v blahobytu, obklopeny zejména láskou českého pečujícího personálu. S tím kontrastoval přístup namibijských vychovatelek vyslaných Swapem, které děti pravidelně vystavovaly fyzickým trestům, šikaně, a dokonce sexuálnímu zneužívání. I to byl zřejmě jeden z důvodů, proč z uprchlíků nevyrostli uvědomělí namibijští vlastenci, jak si přálo vedení Swapa, ale v českém jazyce a kultuře pevně zakořenění Češi.
"Zatímco z namibijských dětí se postupně formovaly osobnosti se silným přináležením k češství, které si svůj život projektovaly do studia a života v Československu, nová politická situace v obou státech na přelomu 80. a 90. let radikálně změnila dějiště jejich životů," upozorňuje autorka knihy.
V Československu se v listopadu 1989 zhroutil komunistický režim a Namibie v březnu 1990 vyhlásila nezávislost, přičemž dominantní politickou silou se stalo Swapo - a zůstává jí dodnes. Společně s dalšími 64 namibijskými dětmi, které přišly do Československa v roce 1989 a byly ubytovány na Slovensku, jejichž osudy však kniha zmiňuje jen okrajově, byli někdejší uprchlíci v létě 1991 chaoticky převezeni zpět do Namibie.
V zemi, kterou neznali a jež nebyla připravená se o ně postarat, zažili obrovské trauma. Podruhé je čekal šok již na letišti: "Venku bylo vedro jak v pekle. Krajina byla úplně jiná, taková suchá a vyprahlá. Co mě vyděsilo a zároveň překvapilo, že všude byli samí černoši," vzpomíná další.
Mezi namibijskými Čechy a prostředím, kam se dostali, zela nepřekročitelná civilizační i kulturní propast. Nemohli se sžít s patriarchálními poměry. Mnozí zažili nepředstavitelnou bídu, když byli vráceni biologickým rodičům nebo příbuzným do venkovských chatrčí na kraji země. Aby přežili, prodávali drogy nebo kradli. Několik dívek znásilnili členové vlastních rodin nebo je přinutili se vdát.
Naději na vysvobození dostali namibijští Češi koncem 90. let. Tehdejší velvyslanec v Pretorii Pavel Vošalík domluvil speciální program, díky němuž jich 15 mohlo odjet studovat vysokou školu v Česku. Tady ale opět zažili šok: mytická země jejich dětství, kde byli středem péče a obdivu, zmizela. Sami se považovali za Čechy, místní v nich ale Čechy neviděli. Museli čelit rasistickým útokům, přehnané přísnosti cizinecké policie a vypořádávat se s náročností studia - vysokou školu nakonec dokončila jen polovina.
Dnes je jim většinou přes čtyřicet, až na několik výjimek žijí v Namibii, ale za svou jedinou a pravou vlast považují Česko. Místní vidí svýma českýma očima stále kriticky, jako nespolehlivé, neslušné, špinavé, hrubé, primitivní a stádní lidi.
Vzájemně se schází, většina mluví či přinejmenším rozumí česky, češtinu učí i své děti. Stále milují české pohádky, vaří si česká jídla a na Vánoce pečou české cukroví. Chodí na výlety, což je pro místní znakem bezbřehého podivínství. Jeden z namibijských Čechů si dokonce nechal přivézt auto značky Škoda, které se v Namibii jinak neprodává.
Na příběh českých Namibijců se dá dívat jako na svého druhu sociální experiment. Prokazuje, že identita předaná socializací může být neobyčejně silná.
Kniha
Kateřina Mildnerová: Černí sokoli - Pohnuté osudy namibijských dětí vychovaných v Československu
Nakladatelství Lidové noviny 2020, 384 stran, 399 korun.
