Knihy zabývající se společenskými proměnami i odporem, jejž společnosti kladou, ve středu večer uspěly na cenách Magnesia Litera. V hlavní kategorii Kniha roku, o níž rozhodlo 183 spisovatelů, překladatelů či knihkupců, po čtyřech letech uspěl nebeletristický titul, knižní esej Opuštěná společnost. V ní šéfredaktor týdeníku Respekt Erik Tabery zasazuje současnou politiku do historických souvislostí.

Pojmem opuštěná společnost Tabery označuje tu českou, která podle něj postrádá cíl, jasnou vizi jako za Masaryka či Havla. Česko naplnilo porevoluční úsilí vrátit se do Evropy, ale další plán nemá, na hodnotách se neshodne a v krizích typu té uprchlické neví, co chce, argumentuje v knize Tabery.

Odpor, jejž normalizační společnosti kladl básník a disident Ivan Martin Jirous, popsal Taberyho redakční kolega Marek Švehla v další oceněné knize, životopisu Magor a jeho doba. Z rešerší a rozhovorů s osmi desítkami lidí autor na půl tisíci stranách vytvořil portréty normalizačního režimu i muže, jenž žil tak svobodomyslně, jako by ten režim neexistoval.

V kategorii za publicistiku pak byl oceněn ve Francii žijící Patrik Ouředník. V knize nazvané Antialkorán aneb nejasný svět T. H. zpětně polemizuje s reakcí kněze Tomáše Halíka na vyvraždění redakce satirického týdeníku Charlie Hebdo teroristy. Halík: "Chceme-li druhé učit toleranci, musíme jim ji ukázat i s rizikem, že nebude opětována." Ouředník naopak míní, že chce-li si Evropa zachovat svá civilizační specifika, musí v kritice islámu uplatňovat tatáž kritéria jako v kritice západní civilizace či jiných náboženství.

Ceny Magnesia Litera byly uděleny ve středu večer na Nové scéně Národního divadla. Také letos byla nejsledovanější kategorií Litera za prózu - tam porota, pro některé sporně, nenominovala Jáchyma Topola za román Citlivý člověk. Cenu nakonec získal Josef Pánek za novelu Láska v době globálních klimatických změn.

Vystavěl ji na známém principu: hrdina přijíždí na "kraj světa", do jiné civilizace, zažívá existenční krizi a ujasňuje si totožnost. Zvažuje, kam patří, protože "kde jste se narodil, už dávno nejste doma".

Pánkův vypravěč je z kořenů vytržen v dvanáctimilionovém Bengalúru, indickém městě, jež je pro něj plné randálu, špíny, troubení, přelidněnosti, smradu. Slunce zastřené smogem. V ulicích kusy krvavého masa, střechy baráků poseté haraburdím, garáže s dokořán otevřenými vraty. A v nich Indky černé jako noc, přesto řvavě barevně oblečené.

Už před příjezdem do Indie vypravěč zažíval stavy, kdy se člověk "rozpláče bezmocí proti vlastnímu tělu", je z něj zoufalý, vyděšený k smrti - tady spor, o němž Pánek píše, přechází až do roviny tělo versus duše.

Jenže teď v Indii jede autorikšou, na všechny strany oplácí úsměvy, ze všech těch emocí a zmatku slzí. Poprvé v životě cítí "rozkoš z dýchání, máte chuť udýchat se k smrti". A dál: "A vy se tlemíte, a nejste ani ožralý, ani zfetovaný, tak co je to, ptáte se sám sebe." Co to tedy je? Svoboda, katarze? Nějaké "druhé nadechnutí v životě"?

Tématy Pánkovy prózy jsou turismus, migrace, střet civilizací, globalizace vedoucí člověka ke zjištění, že má domov jinde. Zvláštní důraz ale kniha klade na rasismus. Ne projevovaný fyzickým násilím, spíš formou předsudků, přejímáním stereotypů, předpojatostí vůči všemu cizímu.

Rasismus se propisuje do vypravěčových setkání s hotelovým personálem i prchavé love story s místní dívkou. Ta by klidně mohla být metaforou, podobenstvím, neboť se záhadně objeví, záhadně zmizí, a hlavně: to podstatné se při setkáních s ní odehrává ve vypravěčově hlavě.

Poznávání Indky je pro něj zkouškou, zda dovede překonat předsudky, zakořeněné i po letech strávených v zahraničí. Právě souboj Pánkova hrdiny se vším, co mu bylo řečeno o černoškách, cizincích a vůbec všem "jiném", tvoří páteř knihy. "Říkáte si, že není černej, říkáte si, není to idiot," opakuje si protagonista. Jindy se bojí koupit vodu v místních krámcích, "špinavých špeluňkách".

Průběžně si vybavuje rasistické řeči, které slyšel doma, a "už jste tím jazykem omezenců nechtěl promluvit v životě ani slovo", smýšlí o češtině kriticky. Snaží se přebrat si to z pohledu těch, na něž je ukazováno prstem, argument v hlavě obrací. Zdůrazňuje, jak velká část světa ani netuší o existenci Česka, představuje si situaci, kdy by ve vzdálené zemi naopak Ind nebo Číňan opovrhovali Čechem.

Zároveň, což je na tom hrdinovi pozoruhodné, neokřikne ani ty, kdo jej stereotypy zásobují, "vždyť ještě pořád je to můj nejlepší přítel z dětství, a můj nejbližší příbuznej, a já je miluju".

Autor při psaní zřejmě zužitkoval poznatky z života v zahraničí, cest na Island i do Indie, avšak Pánkův vypravěč pochopitelně není Pánek. Tím je letos dvaapadesátiletý vědec pracující v oboru výpočetní molekulární genetika.

Již dříve publikoval sbírku povídek, ale především asi osm let každý den psal, "samé kraviny co do formy i obsahu, ale člověk se učí", vysvětluje, kde se vzal jeho vyvinutý styl.

Právě ten je výrazným poznávacím znamením Pánkovy prózy. Je to styl překotný, nabalováním vedlejších vět a jejich nepřetržitým rozvíjením řekněme až hrabalovský. Všechny ty odstavce začínající "a vám", "a vy" vytváří dojem nezadržitelného proudu, který čtenáře strhává a nadechnout jej nechá jen v krátkých dialozích. Jsou psané bez uvozovek, "jinou rychlostí", ale stále rytmizované s ohledem na celek: všechny přizpůsobené autorovu stylu.

Související

Komentář: Proč chybí Jáchym Topol? Nominace knižních cen Magnesia Litera jsou sporné

Tomu jazyku snadno přivyknout. Citoslovce a spojky se opakují tak často, až próze propůjčují cyklický ráz. Vytváří malé refrény, člení chaotický text.

Minulý měsíc Pánek knihu představil v pražské Havlově knihovně. Překypoval dojmy, jak ze sebe vše chrlil, neustále se zastavoval, aby dovysvětlil postavu, situaci. Pořadatelé se už už chystali večer ukončit, přesto si autor ještě prosadil tři úryvky.

Byl příjemně nabitý, na knihu po právu hrdý. Soustavně zjišťoval reakce posluchačů, podobně jako vypravěč jeho knihy neustále oslovuje čtenáře. A vlastně proč? "Asi jsem to potřeboval někomu říct," krčil Pánek rameny. Očima i perem vyzařoval přesvědčivost, jež teď dosáhla až na Literu za prózu.