reklama
 
 

Komentář: Proč chybí Jáchym Topol? Nominace knižních cen Magnesia Litera jsou sporné

6. 3. 2018
Poprvé v historii knižních cen Magnesia Litera jsou na prózu nominovány tři autorky narozené v 80. letech. Je to výzva v duchu „mládí vpřed“? A když porota nevybrala Jáchyma Topola, nestrhává tím pozornost hlavně na sebe?

Zavání to naschválem. Porota nejznámějších zdejších knižních cen Magnesia Litera mezi nominace za prózu nezařadila román Jáchyma Topola nazvaný Citlivý člověk.

Vloni přitom v Česku nevyšel umělecký text, jenž by vzbudil více pozornosti. Topolův velký návrat k beletrii, první po osmileté pauze, artikuloval nesčetně současných témat - od stárnutí disidentů, posunů v české mentalitě a postoje k uprchlické krizi přes vztah venkova vůči Miloši Zemanovi až po stín znovu se vzpínající ruské říše.

Román vykazující humoristické prvky překypuje Topolovou osobitou literárností. Jedinečnou větnou vazbou, dialogy, archaismy, básnickými novotvary. A především uhrančivým světem Posázaví, kde se z větší části odehrává mezi vrakovišti, bordely, poustevníky či vymahači dluhů.

Kniha vyšla vloni na jaře a diplomaticky řečeno vzbudila plnou škálu reakcí. Někdejší prezident Václav Klaus označil Topola za "elitářskou smetánku", při živém rozhlasovém interview nějaký posluchač spisovateli odporně vzkázal, že jeho dcera skončí jako otrokyně v harému. Ve studiu se rozhostilo zlověstné ticho, Topol nad tou výhrůžkou asi pořádně cenil tesáky.

Jenže pak přišly i vstřícné reakce, nejdříve od kritiků a na podzim rovnou od republiky, když Topol - s přihlédnutím ke kvalitám Citlivého člověka - obdržel Státní cenu za literaturu. V prosinci byl jeho román předmětem debaty na tradiční bilanci, již pořádá Ústav pro českou literaturu. A těsně před Vánoci Citlivému člověku o jediný hlas uteklo vítězství v anketě Kniha roku Lidových novin.

Co se tedy stalo, že teď Topolova próza není dost dobrá, aby se alespoň kvalifikovala na Magnesii Literu? Když se to při úterním oznámení nominací snažil vysvětlit předseda poroty Petr Fischer, opatrně hovořil o "konsenzu až politického typu", o ustupování a hledání východisek.

"Nepřekonatelný odpor některých lidí znemožnil dohodu, prostě nebyla vůle tu knihu nominovat," pravil Fischer za pětičlenou porotu, byť za sebe naznačil, že byl jiného názoru.

Nominace na Literu za prózu

◼ Anna Bolavá: Ke dnu (Odeon)

◼ Lucie Faulerová: Lapači prachu (Torst)

◼ Ondřej Horák: Nebožtík (Akropolis)

◼ Ivana Myšková: Bílá zvířata jsou velmi často hluchá (Host)

◼ Josef Pánek: Láska v době globálních klimatických změn (Argo)

◼ Petra Soukupová: Nejlepší pro všechny (Host)

Nikdo samozřejmě není povinen se před Topolem sklánět, každá porota má svá kritéria, názory, mentalitu. Počet nominací je omezený, nedostalo se na spoustu autorů, kteří vloni publikovali pozoruhodné prózy - nominovány nejsou básnické povídky Petra Borkovce, kvalitní novinka Jiřího Kratochvila, sci-fi Jaroslava Kalfaře, romány Václava Kahudy a Davida Zábranského ani závěrečný díl beletristické tetralogie rabína Karola Sidona.

Přesto se nelze zbavit pocitu, že alespoň mezi finalisty Topol opravdu být mohl. Že mu porota Magnesie Litery vysílá nějaký vzkaz, nebo naschvál činí kontroverzní gesto, aby pozornost strhla na sebe samu.

"Spor o Topola" se pořadatelé hned v úterý snažili uklidnit. Zakladatel soutěže Pavel Mandys hovořil o tom, že také světové ceny běžně dávají přednost novým tvářím před etablovanými autory. Spisovatel Roman Ráž hledal paralely ve filmu, kde Čeští lvi rovněž oceňují jiný typ kinematografie než Ceny české filmové kritiky.

Budiž. Česká literatura má svých starostí dost, netřeba hned běžet na barikády - ať ukáže čas, jestli bylo opomenutí Citlivého člověka výkřikem do prázdna, nebo jestli se třeba rodí "spor o Topola" podobný letitým debatám o dílech Milana Kundery.

Nominace jsou dané, teď už s nimi nikdo nic nesvede. Za mírného favorita lze po dnešku označit Josefa Pánka, jehož román Láska v době globálních klimatických změn se dotýká xenofobie, rasismu, multikulturalismu a obecně rozčarování nad stavem globalizovaného světa.

Seznam šesti autorů nominovaných na Literu za prózu lze číst "feministicky", tedy zdůraznit výskyt čtyř autorek a pouze dvou mužů. Také se ale nabízí hledisko generační - ještě nikdy na beletristickou Literu neaspirovali tři romanopisci narození v 80. letech minulého století.

Berme to tedy jako výzvu v duchu "mládí vpřed, toto jsou nové hlasy české literatury". Pak bude vhodnou odpovědí otevřít kupříkladu Lapače prachu, tedy debutový román nejmladší z nominovaných autorek, letos devětadvacetileté Lucie Faulerové.

Dle poroty se v její hrdince kumulují "životní pochybnosti celé jedné mileniální ženské generace". Existenciální banalitu prý kniha překračuje sebeironickým odstupem.

Tím má porota možná na mysli, jak vystudovaná bohemistka Faulerová, jež na toto téma napsala doktorskou studii, pracuje s "nespolehlivostí ve vyprávění". Do jejího příběhu opakovaně vstupuje vypravěč. Dění glosuje zprvu z odstupu, "má ruce v bok a zmateně kroutí hlavou, co mi mateš čtenáře", brzy se však s protagonistkou začíná popichovat a později ji budí ze snů. Ke konci vypravěč dokonce projevuje přání, aby byl z masa a kostí. Celou dobu čtenáři naznačuje, že vše může být jinak.

V románu Lucie Faulerové někteří spatřují komentář na téma rodinného násilí či zločinu a trestu, jiní ho vnímají jako záznam ženské deprese. Další uvažují nad "nesnesitelnou protagonistkou". Asi je dobrý signál, že neexistuje jednoznačný klíč.

Faulerová každopádně stvořila originální postavu, mladou telefonní operátorku Annu, jež dělá přesčasy a slouží o svátcích, avšak svou práci nenávidí. Usíná shrbená nad vínem a cigaretami, někdy ve sprše. Na firemním večírku lidem namlouvá, že je zasnoubená, přitom odbývá sestřiny dotazy, kdy už si "konečně" najde chlapa.

Věčně souloží a lže, všelijak si ubližuje. Vše odkládá a vytěsňuje, nic neřeší. Opovrhuje dobou, lidmi, návyky, společností, a hlavně sebou. Neustále dokazuje, že si nezaslouží, aby ji druzí měli rádi, a odhání všechny, kdo se o to pokusí.

Text postupně, trochu jako detektivka, odhaluje rodinná a psychická traumata, jež naznačují, proč je Anna taková. Ale spíš než v odkrývání příčin síla románu tkví v působivých scénách z podvědomí, ve snech a představách. To v nich je nejlépe vidět, jak to s Annou šije, jak v ní všechno křičí.

V tramvaji mezi lidmi chce "ječet a brečet a šíleně se smát, někoho zmlátit". Představuje si, jak sama sebe ubodá na náměstí plném lidi, jimž to bude fuk. Jak se začne dávit v restauraci, ale nikdo jí nepomůže.

Je ten pocit generační? Je Anna novou velkou hrdinkou české literatury, současnější, výstižnější, hodnější pozornosti než třeba Topolův Citlivý člověk, jak naznačuje Magnesia Litera? Rozhodně je to silný debut. Jestli ho díky nynější nominaci objeví čtenáři, gesto porotců nebude zbytečné.

autor: Daniel Konrád | 6. 3. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama