Zemřel před třemi roky ve věku 55 let na rakovinu v americkém Los Angeles, kde dlouho žil a chvíli psal filmové scénáře. Byl zřejmě nejčtenějším španělsky píšícím autorem od dob Miguela de Cervantese y Saavedry. Alespoň to tvrdí propagační texty a opakují to novináři.
Jeho knihy byly přeloženy do padesáti jazyků, prodal miliony výtisků a stal se bestselleristou typu Paula Coelha, od něhož se ale radikálně lišil. Pětasedmdesátiletého Brazilce lze těžko považovat za vážnou literaturu, píše spíše "self help" příručky ředěné mystikou, psychologií či filozofií a zahalené beletristickým hávem. Carlos Ruiz Zafón byl oproti tomu rozený vypravěč. Netoužil primárně poučovat nebo povznášet, ale předávat dobrodružné a tajemné příběhy.
Narodil se v Barceloně, které všemi svými knihami vzdával hold, byť ji romantizoval jako dějiště španělských gotických románů. Měl nesmírně rád košaté příběhy a takzvaný španělský zlatý literární věk, tedy přelom 16. a 17. století, kdy tvořili klasici jako Lope de Vega nebo právě Miguel de Cervantes y Saavedra.
Zafón na ně mnohokrát odkazuje, nezřídka z nich činí postavy vlastních příběhů. Právě tím je jeho psaní zajímavé. Ve všem, co kdy stvořil, adoruje literaturu jako takovou, knihy coby tajemné, magické předměty hodné úcty a pozornosti. Píše o vlastním řemeslu, vztahu čtenáře a autora. V první povídce česky nyní vydaného souboru Město páry nazvané Blanca a sbohem dojemně líčí, jak mladičký autor David Martín poprvé okusí tu slast, kdy mu někdo naslouchá a chce po něm pokračování. "Ke konci vyprávění, ve chvíli, kdy hrdinka s prokletou růží v ruce tone ve vodě černého jezera," zmiňuje, "dojatě zašeptala, že můj příběh jí připadá nádherný. Tehdy bych dal život za to, aby onen okamžik nikdy nevyprchal."
Zafón přiměl miliony čtenářů, aby si dohledaly španělské klasiky a objevily jejich samozřejmě o mnoho úrovní lepší díla. Už to zasluhuje respekt. Mnozí literární kritici jeho knihy řadili mezi takzvané populární čtivo, ale to by bylo příliš velké zjednodušení.
Byl prostě eklektický. A psal barokně, někdy až nesnesitelně poeticky či romanticky. Čeští čtenáři mají velké štěstí, že jeho díla včetně nejnovějších povídek přeložila erudovaná Athena Alchazidu, která učí hispánskou literaturu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a jeho styl věrně vystihla. Podobně jako Paula Coelha skvěle převáděla do češtiny lusitanistka Pavla Lidmilová, také univerzitní pedagožka.
Přestože Zafónovy romány Stín větru nebo Labyrint duchů se hemží mladičkými ženami umírajícími při porodu pod mostem, sirotky, rudými růžemi, bledými tvářemi, otrávenými hroty nožů a podobnou literární veteší používanou bez špetky ironie nebo humoru, je to záměr. S cílem vytvořit romantickou, dobrodružnou a tajemnou atmosféru.
Autor často cituje svého oblíbeného režiséra Orsona Wellese, který říkal, že nejdůležitější je atmosféra. V tomto ohledu jsou Zafónovy knihy skutečnou lahůdkou. A samozřejmě pro někoho kýčem, splácaninou gotického románu s červenou knihovnou, ale takových čtenářů bude menšina - jinak by Zafón nedosáhl celosvětového úspěchu.
Poprvé ho zaznamenal roku 1993 s Knížetem z mlhy, románem pro dospívající. Těm jako by i ve všech dalších knihách zůstal věrný, byť oni dospěli a dnes jsou ve středním věku. Což ale neznamená, že nemohou dál číst příběhy o nadpřirozených úkazech. Jako když v poslední kratičké povídce Města páry muž na ulici potkává rusovlasou dívku, padlého anděla, který mu oznamuje, že přijde apokalypsa - ale že než se to stane, splní hrdinovi tři přání.
Zafón nejen romantizoval Barcelonu. Často upozorňoval také na "temnou duši" a neblahou historii města, nesmírně zuboženého ve španělské občanské válce, stejně jako na dobu jeho rozkvětu.
Tematicky čerpal ze středověkých legend, ke svým knihám sestavoval soundtracky. Miloval a sbíral draky ve všech podobách, od hraček po umělecká díla. Jeden se vyskytuje - rozsévá hrůzu, boří chrámy a zapaluje budovy - také v povídce z Města páry.
Vždy působil spíš jako dávný bard. Co na tom, že patetický. Pomohl zpopularizovat jedno z nejkrásnějších a nejzajímavějších měst světa. A stejně jako Argentinec Jorge Luis Borges miloval Buenos Aires nebo jako Miloš Urban miluje Prahu, Carlos Ruiz Zafón svou interpretací Barcelony vytvořil snovou iluzi, která do svých sítí zapletla tolik čtenářů. A když nepsal o městě, věnoval se lidem s ním spojeným. V další povídce z Města páry se slavný katalánský architekt Antoni Gaudí, autor barcelonského chrámu Sagrada Familia a "malý šedovlasý mužík s těma nejmodřejšíma očima", plaví do New Yorku, aby na Manhattanu vyprojektoval mrakodrap, "katedrálu pro lidi, kteří místo Boha věří na peníze".
Těžké je akorát odhadnout, jak dlouho to vydrží. Don Quijote od Miguela de Cervantese y Saavedry zůstává nejčtenějším španělským dílem už několik století. Uvidíme, jak dlouho se čtenáři budou vracet k Zafónovi.
Kniha
Carlos Ruiz Zafón: Město páry
(Přeložila Athena Alchazidu)
Nakladatelství Kalibr 2023, 224 stran, 296 korun.
