Těžko říct, jestli devětatřicetiletá mexická spisovatelka Fernanda Melchorová právě proto nazvala svou knihu Období hurikánů. Próza, kterou nedávno vydala Paseka, podobně jako hurikán v nekonečných souvětích a odstavcích krouží od počáteční smrti k závěrečné smrti.
Žene se překotně, surově cloumá postavami a čtenáři, nedá možnost se nadechnout. V češtině tak působí především díky tradičně skvělému překladu Anežky Charvátové. Při převádění mexických vulgarit je natolik nápaditý a svěží, že může vyvolat i vzácný úsměv, ke kterému originál nijak nevybízí. Období hurikánů je stejně nemilosrdné jako živel a působí bezvýchodně, až nelidsky.
V tomto ohledu se zdá téměř nemístný úspěch, který prozaická prvotina novinářky Melchorové sklidila ve světě. Drasticky líčí postavy vystavené vnějšímu zlu i tomu, které prýští z jejich podstaty. Potácejí se na dně společnosti v zajetí nízkých pudů a jejich jediným, nedosažitelným účelem je přežití a touha po lásce či uznání.
To nezní úplně jako téma pro bestseller. Svou roli v úspěchu tak zřejmě sehrála i fascinace násilím nebo to, že autorka používá obrazný, skoro filmový styl, který má blízko k populárním seriálům o narkomafiích. Nejen mexický čtenář se v knize setkává s jazykem, který je mu důvěrně známý, byť třeba nechtěně.
Podobně bezvýchodné romány, které ryjí do nejčernější hloubi lidského údělu, nejsou v současné jihoamerické beletrii úplně výjimečné. Čeští čtenáři mohou vzpomenout například na Boarding Home od Kubánce Guillerma Rosalese, krátkou sondu do života lidských trosek žijících v ústavu pro společenský odpad, nebo na Madonu zabijáků od Kolumbijce Fernanda Valleja. Ten se v divokých 90. letech minulého století vrátil do města Medellín, jemuž vládli nájemní vrazi a drogové gangy.
Jako každé svébytné umělecké dílo se Období hurikánů samozřejmě odlišuje. Kromě bujného stylu, který ostře kontrastuje s klinickou oproštěností Rosalesova textu i hravější lamentací stárnoucího gramatika u Valleja, se román Fernandy Melchorové vyznačuje rozmlženým ukotvením v čase a prostoru.
Zatímco Boarding Home se odehrávalo mezi nejchudšími kubánskými exulanty v americkém Miami a Madona zabijáků v drogové metropoli, Melchorová dějišti své knihy dala smyšlený název La Matosa - dá se z něho vyčíst ozvěna španělského slovesa "matar", tedy zabíjet.
La Matosa své obyvatele skutečně zabíjí, často násilnou smrtí, jindy naznačuje pomalejší smrt závislostí na drogách nebo krušným životem uvláčených lidí, zejména žen. Někteří kritici tak Období hurikánů čtou jako společenský manifest odsuzující poměry v mexickém státě Veracruz, odkud autorka pochází a jejž devastují drogové mafie nebo ropné společnosti - i ty v příběhu hrají roli. Důraz na ženské postavy v násilném kontextu lze zase považovat za svérázné vyjádření feministických postojů.
Text tuto rovinu nepochybně obsahuje, smyšlený název však La Matosu staví spíše na roveň fiktivních měst a oblastí, jako byl okres Yoknapatawpha v knihách Williama Faulknera, Macondo u Gabriela Garcíi Márqueze nebo Comala prozaika Juana Rulfa: téměř mytických míst, kde se odehrávají lidské životy srozumitelné kdekoli i kdykoli a která symbolizují svět. Možná i díky této univerzálnosti kniha Melchorové rezonuje od Veracruzu přes Londýn až teď po Prahu. Tu měla spisovatelka navštívit, kvůli pandemii však představení knihy odložila.
Navzdory některým exotickým jménům či zvrhlým pudům působí všeobecně pochopitelně i pohnutky hlavních postav. Některé jsou natolik působivé, že doznívají ještě dlouho po dočtení - například mladičká Norma, kterou surovost a lhostejnost druhých dožene na pokraj sebevraždy. A především pak Šamanka a Luismi, dvě osy, kolem nichž se hurikán slov točí.
Šamančinou smrtí kniha začíná a později postupuje vpřed zároveň s tím, jak se kontury této vrstevnaté postavy vyjasňují a přinášejí klíčový zvrat. Luismi mezi ostatními postavami vyniká tím, že román nikdy nemluví jeho hlasem. Téměř každou kapitolu přitom vypráví jedna z postav. Pro každou je Luismi něčím zajímavý a podstatný, s každým novým pohledem je jeho postava bohatší. Existuje ovšem pouze očima druhých.
Tato závislost na tom, co si o nás myslí ostatní, patří mezi nejnosnější témata díla. Všechny postavy touží, aby je někdo měl rád, aby je někdo uznával, aby si jich někdo alespoň všiml. Také v tom lze spatřit odraz dnešní společnosti, ve které nemusí záležet, čím se člověk v očích ostatních prosadí, hlavně že se mu to podaří.
V drsné logice Období hurikánů ovšem taková útěcha na nikoho nečeká. Všemi postavami zmítá vichřice protichůdných a často nenávistných pohledů, které na ně vrhají druzí, smršť krutých slov, jimiž je častují. Jedinou útěchou se stává to, čím kniha začíná a také končí, tedy smrt. Jedinou postavou, jež má pro bližní vlídné slovo, zůstává bezejmenný Děda. Starý funebrák dokáže projevit soucit a ukázat na klidné oko hurikánu: "Tamtudy se z téhle díry dostanete ven."
Autor je hispanista a překladatel.
Kniha
Fernanda Melchorová: Období hurikánů
(Přeložila Anežka Charvátová)
Nakladatelství Paseka 2021, 288 stran, 299 korun.
