Rozhovor - Prestižní Cenu Franze Kafky převzal ve středu v Praze za celoživotní dílo čínský spisovatel Jen Lien-kche. Šestapadesátiletý autor ale zvláště na českou část poroty zapůsobil hlavně svým posledním románem Čtyři knihy, který v tuzemsku vyšel loni.
Absurdně fantaskní podobenství zavádí čtenáře do převýchovného tábora pro intelektuály v době největších represí na sklonku padesátých let. Román, jehož poetiku by Franz Kafka určitě ocenil, zabydlují abstraktně pojmenované postavy jako Náboženství, Hudba, Učenec, bezskrupulózní udavač Spisovatel nebo infantilně krutý velitel tábora Dítě.
Aktuálně.cz: Přijel jste do Prahy převzít Cenu Franze Kafky. Co pro vás tato cena a osobně tvorba Franze Kafky znamená?
Jen Lien-kche: Pro mě osobně má dvojí význam. Fakt, že já, Jen Lien-kche, jsem ji dostal, je důkazem, že literatura skutečně nezná hranic. Že je v té mentální a duchovní rovině jedním z nejhlubších způsobů komunikace, který funguje napříč různými kulturami. A Kafka sám pro mě hodně znamená: ukázal mi, že existují různé způsoby psaní a že spisovatel je zodpovědný jen sám sobě a svému svědomí.
A.cz: Čtyři knihy, které loni vyšly i v češtině, považujete za svou nejsvobodnější knihu. I s předchozími knihami jste měl v Číně potíže. Přitom jste začínal jako spisovatel čtivých, konzumních příběhů z vojenského prostředí. Jaké byly vaše milníky na cestě k autorovi, který se dokáže vyjadřovat svobodně a nekompromisně?
Způsob, jakým člověk nahlíží sám sebe a svět kolem sebe, se s věkem proměňuje. A podstatné je, že se v Číně také otevřel trochu prostor. V Číně se objevila jistá tolerance ke svobodě vyjadřování a tento prostor nám spisovatelům dává šanci rozvíjet představivost a hledat nové cesty.
Má to jednak souvislost s věkem, žádný spisovatel nepíše celý život na vrcholné úrovni. Ale v době, kdy mi bylo zhruba padesát, jsem si uvědomil, že už nemám tolik času a nemůžu ho ztrácet psaním jen tak. Souvisí s tím i životní zkušenost. Způsob, jakým člověk nahlíží sám sebe a svět kolem sebe, se s věkem proměňuje. A podstatné je, že se v Číně také otevřel trochu prostor. V Číně se objevila jistá tolerance ke svobodě vyjadřování a tento prostor nám spisovatelům dává šanci rozvíjet představivost a hledat nové cesty.
A.cz: Jaká je vaše pozice na knižním trhu? Vyšly už Čtyři knihy v Číně?
Kniha nevyšla v Číně, ale vyšla v Hongkongu a na Tchaj-wanu a já samozřejmě mám výtisky, které rozdávám svým přátelům. Kdo z Číny si ji chce přečíst, má šanci v hongkongském vydání.
A.cz: A nebudete už tedy usilovat o vydání v pevninské Číně?
Já už to nezkouším, kniha přece jen vyšla. Už se věnuju dalšímu psaní a s dostupností Čtyř knih jsem spokojený. Je možné, že ji v budoucnu bude nějaký čínský nakladatel chtít vydat, ale já na tom teď nepracuju. Pro mě je podstatnější, že byla napsána, než že byla vydána.
A.cz: Jaký byl první impuls, obraz nebo idea, která stála za Čtyřmi knihami?
Impuls byl, že když jsem vydal knihu O čem sní ve vesnici Tingů (příběh o vesnici stižené AIDS - pozn. red.), měla docela komerční úspěch, ale cítil jsem, že jsem se pořád kontroloval a nedal úplný průchod své představivosti. Fungovala taková ta vnitřní cenzura, co se smí a co ne, co čtenář zkousne a co nezkousne. Řekl jsem si, že se toho musím zbavit a že Čtyři knihy napíšu bez jakéhokoli omezování. Co se tématu týče, někdy v roce 90 nebo 91 jsem se dozvěděl o existenci pracovního tábora pro pravičáky, který v době tří let hladomoru skoro celý vymřel hlady. Tuhle informaci jsem měl pořád v hlavě a celá ta léta jsem hledal adekvátní způsob, jak ten příběh vyprávět. A pokud jste se ptal na motivaci, tak určitě jí bylo zachování paměti. Šlo mi o to, aby tenhle příběh zůstal zachován i příštím generacím.
A.cz: Jaká je v Číně dnes reflexe těchto temných stránek nedávné historie? Referuje se o nich svobodně, nebo jsou témata, která jsou tabuizovaná?
Není to úplně svobodné. My intelektuálové se o tom bavíme mezi sebou bez jakýchkoli zábran, ale pokud se má něco publikovat, tak existují jistá omezení. V Číně ale je velký počet historiků, kteří se staví zodpovědně ke kolektivní paměti a snaží se dobrat pravdy a odkrývat co nejvíc věcí z této éry.
A.cz: Jak se díváte na současné studentské bouře v Hongkongu?
My v Číně máme různé informace o tom, co se tam děje. Je jich dost, když víte, kde hledat. Jsou články, které o studentském hnutí mluví velmi pozitivně, ale i ty, které je kritizují. V poslední době jsem v Hongkongu nebyl, abych si udělal vlastní názor. Ale z toho, jaký jsem si poskládal obrázek, si myslím, že i když ty události budou mít třeba teď neblahý ekonomický dopad na Hongkong samotný, budou ideovým milníkem pro budoucí vývoj. Jsem už starý na takové věci, ale kdyby mi bylo dvacet, dovedu si představit, že bych tam stál v ulicích s těmi studenty.
A.cz: Jak vidíte vývoj v Číně, věříte, že bude pokračovat postupná demokratizace?
Myslím, že proces demokratizace je nevyhnutelný a nezastavitelný. Čína je obrovská země, potýká se se spoustou problémů, ale má i velký potenciál. Já bych si přál, aby vláda byla osvícená a směřovala k demokracii, ale jsem jen spisovatel a vývoj si nedovolím odhadnout.
A.cz: Jste profesorem literatury na Lidové univerzitě v Pekingu. Co se svým studentům snažíte předávat?
Systém vzdělávání v Evropě a v Číně je hodně jiný. Moji studenti mají na základní a střední škole tolik práce, že málokdo má čas na pořádné čtení. Já svým studentům říkám: hlavně čtěte.
A.cz: Nejvíc fascinující ve Čtyřech knihách je postava Dítěte. Jak se vám v mysli vytvořila její představa?
Nevím, jestli vás uspokojím, můj způsob hledání inspirace je zvláštní, asi před pěti lety jsem šel po ulici a napadl mě obraz mladého člověka, který má pušku, a koho potká, říká mu: tady máš zbraň, zastřel mě. Ta divná představa mě provázela, tak jsem ji promýšlel a domýšlel a nakonec se z ní stalo Dítě. Nejsem racionální typ spisovatele, který by si dělal velké rešerše a studoval lidi kolem sebe. Spoléhám na to, že se mi obrazy samy zjeví v hlavě.
