Buď ti země lehká za to. Karel Šiktanc byl nesmrtelnou jistotou poválečné poezie

Michal Jareš
28. 12. 2021 18:00
O Karlu Šiktancovi se leckdy s nadsázkou tvrdilo, že je jedinou nesmrtelnou jistotou české poválečné poezie. Jeho nedělní úmrtí toto trochu nadnesené tvrzení nevyvrátilo, spíše potvrdilo.
Pakliže lze u básníků mluvit o celebritách, byl jí Karel Šiktanc (na snímku z roku 2011) stoprocentně.
Pakliže lze u básníků mluvit o celebritách, byl jí Karel Šiktanc (na snímku z roku 2011) stoprocentně. | Foto: ČTK

U většiny básníků nevíte, jak vypadají - Šiktancovu typicky vysokou postavu a jeho hluboký upokojivý bas ale poznával kdekdo, patřil k důležitým jménům české poezie. Pakliže lze vůbec u básníků mluvit o celebritách, byl jí Karel Šiktanc stoprocentně. Nebo spíše než to: byl noblesním, přemýšlivým a originálním autorem, na kterém se shodli vyznavači nejrůznějších poetik i generační skupinky jinak mezi sebou rozhádané.

Zda ti všichni četli Šiktancovu poezii, nebo znali jeho tvorbu pro děti a mládež, je paradoxně podružné. Básník se stal symbolem a autoritou, byť to s sebou neslo i negativa a typicky sarkastické pošklebky - třeba když v roce 2011 napodruhé získal Cenu Jaroslava Seiferta, dosud jako jediný.

To vše ale k životu patří a je důkazem, že se symbol nestal jen mramorovým pomníkem, ale že žije a vzbuzuje emoce, a tím i zájem.

I když můžeme spekulovat, zda jsou jeho poslední léta básnická "jen" dotvořením velkého životního díla, celek Šiktancovy tvorby zůstává mimořádný a zároveň dobře ukazuje klikaté cesty nejen české poezie, ale celkově kulturních dějin po druhé světové válce.

Blízkost světa a dějin

Karel Šiktanc se narodil 10. července 1928 v obci Hřebeč u Kladna. Po studiích na učitelském ústavu a Vysoké škole pedagogické v Praze působil jako redaktor v novinách, Československém rozhlasu a posléze coby člen redakční rady časopisu Květen. V roce 1960 se stal vedoucím redaktorem nakladatelství Mladá fronta, od roku 1961 byl jeho šéfredaktorem až do vyhazovu o deset let později.

Za normalizace se živil nejrůznějšími příležitostnými zaměstnáními, mimo jiné jako hlídač na pražském ostrově Štvanice, ale též coby autor křížovek a hádanek, publikovaných pod jmény přátel i pod hravou přesmyčkou vlastního jména Lenka Tršická. Ovšem jeho hlavní práce tehdy spočívala v tvorbě televizních a rozhlasových pohádek, opět podepsaných jmény manželek blízkých přátel, Mileny Medové nebo Evy Králové.

Po roce 1989 krátce předsedal Obci spisovatelů a znovu coby redaktor spolupracoval s nakladatelstvím Československý, respektive Český spisovatel. V roce 1995 odešel do důchodu, což ovšem neznamenalo ustrnutí nebo snad konec tvořivého, nepokojného a erupčního ducha, který se uplatňoval nejen v poezii, ale nadále v tvorbě pro děti a mládež - zejména pro rozhlas a televizi.

Šiktancovo básnické dílo se v počátcích snažilo vyjít vstříc dobové budovatelské poetice a optimismu nově vznikající socialistické společnosti. Sbírky Tobě, živote! a Pochodeň jara z první poloviny 50. let jsou značně jednostranné a ideologicky ploché. Jeho tehdejší básně nepatří k vrcholům žánru a později je autor vcelku logicky nezařadil ani do sebraných spisů, podobně jako skladbu Patetická o únoru 1948.

Verše věnované Fučíkovi i Stalinovi, komsomolcům i Mičurinovi, vyvažovaly méně papírové motivy - vzpomínky na dětství i sloky rozbujele milostné. Tento trend se básník již ve druhé polovině 50. let snažil modifikovat pod vlivem poetiky "všedního dne", kterou představil časopis Květen.

Sbírky Vlnobití z roku 1956 a o tři roky mladší Žízeň už výrazněji ukazují jeho směřování. Leckdy sympatická naivita lyrikova byla v dobovém kontextu jaksi méně slyšitelná, její citovost a prostotu tu a tam narušovaly obrazy dějinných událostí - válečná tematika se odráží ve skladbě Heinovské noci z roku 1960, která připomíná tragédii Lidic.

Dodejme jen, že do Šiktancovy rodné Hřebče jsou to z Lidic tři kilometry a že právě ta blízkost světa i dějin se na dlouhou dobu stává jedním z proudů básníkovy poetiky, společně s výrazně úsečným, ale hravým veršem, výraznou dynamikou a rytmem leckdy až divadelním.

Vzrušující paměť

Specifické a originální je pak Šiktancovo nakládání s rýmem i odmítnutí - dodejme jen, že leckdy naoko - lyrického idylismu prvních sbírek. Paměť vědoucího autora, který vypráví někdy sentimentální a někdy příliš ornamentální "příběhy" v montážích lyrických dokumentů, je dlouhodobě efektním a rozpoznávajícím prvkem Šiktancovy poetiky. S ní prožívá 60. léta a ve vlastním hledání smyslu existence se vymezuje oproti nástupu nových mladších poetik, přicházejících po časopisu Květen.

Paměť, jež Šiktance pronásleduje a vzrušuje, jde ruku v ruce s časem a jeho plynutím - právě proto jsou u něj tak oblíbené kompoziční prvky cyklů, zahrnující třeba zvěrokruh (sbírka Horoskopy, 1968) nebo měsíce v roce.

Národ (Město jménem Praha, 1966) i rod (generační ritualizace venkova ve sbírce Artéská studna, 1964) pak na konci 60. let celkem logicky vplyne ke specifické prozaizaci verše s evidentní ochotou vyjít vstříc dialogu. Metafory evokují vzpomínky, slova pomáhají paměti rozutíkat se k zapomínaným dějům, které řazeny vedle sebe napomáhají pojmenovat a navrátit se v onom cyklickém světě času a paměti do dramatu mnohozvučného, mnohohlasého. Možná do dramatu existence jednotlivců.

To pak směřuje k bohaté a hutné, mýtotvorné milostné skladbě Adam a Eva z roku 1968, zahrnující šestidenní biblické stvoření světa, a velmi osobní prozaické básni nebo možná básni v próze Mariášky z roku 1970. Obě patří v daném období k vrcholům Šiktancovy oficiálně vydávané tvorby.

Apel na důstojnost

Normalizace a zákaz oficiálního publikování básníkovu tvorbu nepřerušují - samizdatový cyklus Český orloj, stejně jako později vydané sbírky Jak se trhá srdce nebo Tanec smrti aneb Ještě Pámbu neumřel či Srdce svého nejez, ukazují i na marasmus doby vzniku. Dialogičnost veršů s brilantním zvládnutím rytmu a eufonií neboli libozvučností se pro Šiktance stávají materiálem, trochu až obsedantním zaklínadlem, specifickou modlitbou nebo zaříkáváním.

Dochází k prolínání paměti, času, zkušeností, rozhovorů - ostatně celý Český orloj je postaven na měsících v roce i na dialogu otce se synem, na předávání zkušeností a tradice. Extatické promluvy a apely pak v někdy až filmových záběrech směřují k hledání smyslu a hlavně k systému hodnot, který v danou dobu nefunguje.

Barokní znovuobjevování světa a řádu má v sobě motivy leckdy temné a krvelačné, kontrastní, zvukově originální a výrazné. Ve výsledku jde o verše s apelem na vše důstojné, co ještě v člověku zbývá, když ztrácí tradici a paměť.

Kam ovšem směřovat po takovém vyvrcholení tvorby? Podíváme-li se zpětně na 90. a nultá léta, je Karel Šiktanc autoritou a oceňovaným klasikem - v novém tisíciletí dostává Státní cenu za literaturu, Magnesii Literu nebo medaili Za zásluhy. Začínají mu vycházet vybrané spisy v nakladatelství Karolinum, vzniká o něm monografie básníka Petra Hrušky nazvaná Někde tady, objevuje se kniha rozhovorů s Jaromírem Slomkem.

V tom zklasičtění se trochu ztrácí polohy ne tak zřetelné - například velmi zábavné vydání jazykových hříček Milý Řehoři, milíře hoří. Zároveň se nám od sbírky Zimoviště z roku 2003 až do posledního, předloňského Opovážení - v tomto období jich vydal jedenáct! - představuje pozdní Šiktanc. Leckdy možná nepřehledný a pro mnohé stále stejný, ale vždy do hloubky ohledávající slova a vnitřní rýmy.

Přivádí nás spíše k tušení významů. Vždy ovšem s rytmem a jakýmsi naznačeným dějem v tom podloží netematických a vycizelovaných detailů každodenních drobností. Ale co je pak tím jedinečným a básnickým? Je to stav věcí, které se dějí najednou? Je to popis současnosti, kdy na jednotlivce působí příliš mnoho podnětů? Anebo spíše bilanční krůčky popisující vlastní stárnutí, tělo vprostřed paměti, krajiny, času?

Vždy je tu úžas a uspořádávání sebe sama - vždyť minimálně v posledních sbírkách se téma a reflektování samotné tvorby i způsobu psaní vrací v jazykové, originální bohatosti. To hodnocení posledních deseti dvaceti let je vedle neustále provokujících a živých veršů Adama a Evy nebo Českého orloje jedním z živých odkazů, které nám velký český básník nechal.

Autor je literární historik.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Aktualizováno před 26 minutami

Kanoistka Fišerová má další medaili z ME, v Liptovském Mikuláši získala bronz

Kanoistka Tereza Fišerová získala na mistrovství Evropy ve vodním slalomu v Liptovském Mikuláši bronzovou medaili. Na stupně vítězů na kontinentálním šampionátu se čtyřiadvacetiletá česká reprezentantka prosadila potřetí za sebou. V minulých dvou letech skončila pokaždé druhá.

Zvítězila Britka Mallory Franklinová. Stříbrná olympijská medailistka z Tokia a bývalá mistryně světa navázala na evropský titul z roku 2019. Fišerová za ní ve finále zaostala o 2,42 sekundy.

Druhé místo obsadila Francouzka Marjorie Delassusová s odstupem 1,72 sekundy na vítězku. Všechny tři medailistky zvládly finálovou jízdu čistě.

Další česká finalistka Gabriela Satková skončila s

Zdroj: ČTK
před 27 minutami

Veslaři Vraštil se Šimánkem vstoupili do sezony třetím místem ve SP

Dvojskif lehkých vah Miroslav Vraštil a Jiří Šimánek vstoupil do nové sezony, jejímž vrcholem bude mistrovství světa v Račicích, třetím místem v úvodním závodě Světového poháru v Bělehradě. Z vítězství se radovali Švýcaři Jan Schäuble a Raphaël Ahumada Ireland, za kterými čeští reprezentanti zaostali o dvě sekundy.

Čtvrtá posádka z loňských olympijských her v Tokiu v Srbsku vyhrála rozjížďku i semifinále, dnešní finálovou jízdu začali Vraštil se Šimánkem pozvolně. Na prvním mezičase 500 metrů byli šestí, postupně se posouvali vpřed a dostali se až na druhé místo za suverénní Švýcary. Ve finiši ale neodolali ataku španělské dvojice Manel Balastegui, Caetano Horta a po fotofiniši klesli na třetí pozici.

Dvojskif lehkých vah Kristýna Neuhortová, Veronika Činková byl ve finále šestý. Boj o medaile dnes ještě čeká skifařku Jitku Antošovou, která pojede po 14. hodině.

Další čtyři české posádky se představily ve finále B. Pavlína Flamínková a Radka Novotníková na dvojce bez kormidelnice svou poslední jízdu vyhrály a celkově skončily sedmé. Jan Cincibuch a Jakub Podrazil obsadili na dvojskifu druhé místo. Skifařka Anna Šantrůčková i párová čtyřka Filip Zima, Dalibor Neděla, Tomáš Šišma, Jan Fleissner dojely třetí.

Zdroj: ČTK
Aktualizováno před 1 hodinou

Kanoista Martin Fuksa dvakrát vyhrál i na Světovém poháru v Poznani

Kanoista Martin Fuksa vybojoval na Světovém poháru v Poznani stejně jako před týdnem v Račicích dvě vítězství. Nejprve ovládl závod na 500 metrů a poté triumfoval i na dvojnásobné trati. V obou případech odsunul na druhé místo Rumuna Catalina Chirilu. Kajakář Josef Dostál skončil v závodu na 1000 metrů čtvrtý.

Fuksa ovládl pětistovku se suverénním náskokem 1,32 sekundy před Rumunem Catalinem Chirilou, který vylepšil třetí příčku z Račic. Brazilský olympijský vítěz Isaquias Queiroz, jenž před týdnem zaostal za českým kanoistou na druhé příčce o tři desetiny, v Polsku nestartoval. Fuksův mladší bratr Petr obsadil šesté místo.

Na kilometru Fuksa porazil Chirilu o 62 setin. "Doufal jsem, že ve finiši už do mě nikdo nepůjde. Už nezbývalo moc sil a přemlouvat se na to jít s někým do finiše by nebylo úplně nejlehčí. Vítr se trochu otočil a foukal přímo zprava, takže to neodsejpalo tak, jako když fouká do zad. Ale zvládl jsem to do zlatého konce a to je úplně nejdůležitější," uvedl dvojnásobný mistr světa a desetinásobný evropský šampion v nahrávce pro média.

Devětadvacetiletý český reprezentant má na kontě už 15 vítězství ve Světovém poháru.

Čtyřnásobný olympijský medailista Dostál po nevydařeném vystoupení v Račicích na deblkajaku s Radkem Šloufem neuspěl v boji o stupně vítězů ani na singlu. Ve finále kilometrové trati dojel čtvrtý téměř sekundu za třetím Belgičanem Artuurem Petersem. Vyhrál čtyřnásobný mistr světa a stříbrný olympionik z Tokia v této disciplíně Portugalec Fernando Pimenta.

Se čtvrtým místem v úvodu sezony byl Dostál i vzhledem k povětrnostním podmínkách v Polsku spokojený. "Závod jsem si vážně užil. Už před startem jsem cítil dobrou energii. Hezky jsem vyrazil, takticky jsem sednul na vlnu, akorát finiš jsem začal moc brzy a ke konci jsem vytuhnul," řekl Dostál.

Čtyřkajak Jakub Špicar, Radek Šlouf, Jan Vorel, Daniel Havel byl na pětistovce osmý, stejně jako ženská posádka Kateřina Zárubová, Barbora Betlachová, Eliška Betlachová, Adéla Házová. Na dvoustovce deblkanoistek uzavřely finálovou osmičku Alžběta Veverková s Martinou Malíkovou.

Světový pohár v Poznani provázel silný vítr, kvůli kterému pořadatelé změnili program a všechny sobotní finálové jízdy přeložili na dnešek. Závodilo se pouze o medaile, finále B a C byla zrušena.

Zdroj: ČTK
Další zprávy