Tou jiskrou může být třeba česky nedávno vydaná sbírka nazvaná Marie Mračná od Odyssease Elytise, jednoho z nejvýznamnějších řeckých básníků a držitele Nobelovy ceny za literaturu, který žil v letech 1911 až 1996. Svazek publikovaný nakladatelstvím Triáda v překladu Vojtěcha Hladkého nabízí příležitost nově se dotknout jazyka, vyvolat dlouho neprožité emoce, vykročit z toho, co je obvyklé. Prožít úžas.
Zprvu se čtenář snaží zorientovat. Sbírkou procházejí dva hlasy, Marie Mračné a Protihlasu, jejich básně jsou proti sobě postavené jako vzájemně si odpovídající chóry. Skutečně ale vedou dialog, nebo komentují tutéž věc každý z jiného úhlu?
Čtenář se k jejich textům vrací, v duchu je srovnává. Někde se objevují stejné, nebo jen překlopené motivy, v dvojicích básní Mrak × Sběratel mraků nebo Trójská válka × Helena se opravdu zdá, že jde o volnou reflexi téhož dvěma subjekty. Kým však ty subjekty jsou?
V Protihlase tušíme autora, muže, možná více usazeného v básnické tradici. Hledáme, zda je něčím "tradiční", jestli se v jeho promluvách třeba víc objevují historické prvky nebo narážky na antiku. Není to tak zjevné: hlas má kulturně hluboké zázemí, odkazuje na literaturu, výtvarné umění i dějiny, avšak motivy nevolí prvoplánově. Nepoužívá instantní "antický kód", díky kterému by se chytl čtenář obeznámený alespoň s Řeckými bájemi a pověstmi od Eduarda Petišky, přesto jsou básně tímto rámcem prosycené.
Obrazy stojí na konkrétních motivech, z velké míry středomořských, roli tu hrají kámen, světlo, moře, ostrov. Konkrétnost ale zároveň překračují nereálné výjevy, odpovídající tomu, že Odysseas Elytis býval řazen mezi představitele řeckého surrealismu. Sám o tom píše v promluvě, která je součástí knihy: "Lidé se mě velmi často ptají, jak je možné spojovat v jedné osobě, v jedné poezii středomořský svět se surrealismem," uvažuje. "Považoval jsem surrealismus za poslední kyslík, který v umírajícím světě, přinejmenším v Evropě, máme."
Surreálné principy a obrazy v jeho podání nepůsobí nabubřele, bezuzdně, temně, ani nešokují. Jsou zvláštně ostré, jasné, až paradoxně přehledné a klidné, vystavěné z konkrétních smyslů či barev. Připomínají spíše obrazy Giorgia de Chirica než Salvadora Dalího.
Sám autor říkal, že je pro něj důležitý jazyk, který neznevažuje život, není a priori temný a "prokletý". Když už jím psali starověcí básníci Sapfó či Pindaros, musí být čistý a určitým způsobem posvátný.
Ovšem kdo je ve sbírce ten druhý hlas, eponymní Marie Mračná, v řeckém originále Maria Nefeli? Jméno lze interpretovat široce, od hrozivého bouřkového mračna po lehkost letního oblaku. V jejím světě je více moderního města, civilnosti, každodenních věcí, možná méně mytologie, zato více skutečnosti. Zatímco Protihlas oslovuje Poezii, ona Básníka. Jako by pohlížela na jiný svět, nebo zvolila jinou optiku.
V párových básních Patmos × Zjevení evokuje Protihlas novozákonní postavu evangelisty Jana, který na řeckém ostrově psal apokalyptické vize, zatímco Marie Mračná spíše turistickou výpravu se spacáky, bednami minerálky a pokojem v levném hotýlku. Přitom celkový dojem z obou textů je podobně nadreálný, v centru stojí možná stejná idea vizionáře.
Marie Mračná, mladá dívka, je ztělesněním moderních žen a doby. Básníkovi má umožnit pohlédnout na současnost jinýma očima. Je drzejší, ale také tragičtější, trochu ztracená ve světě, ale připravená si v něm obhájit své místo (třeba i dlouhými nehty). Představuje jakousi sestru všech literárních femme fatale, ovšem bez vulgarity a vyzývavosti.
Používá podobně konstruované surrealistické obrazy jako Protihlas, bohaté, a přitom průzračné. Ženský rod v jejích promluvách lehce kontrastuje s mužským Protihlasem, nejde však o mechanické konstruování polarit.
Čtenář tápe v obrazech a někdy těžko uchopitelných verších, nechává na sebe působit slova a jejich spojení, mnohdy si uvědomuje spíš jen celkovou atmosféru. I když mu konkrétní význam uniká, líbí se mu ostrost obratů a básnických pojmenování, nemá pocit rozbředlosti nebo nějakého plácání. A takto s malou sbírkou básní postupně stráví několik dnů. Vytrhla ho z běžné rutiny. Slova, jichž se kolem něj točí nekonečná hejna, náhle dávají jazyku novou důstojnost, znělost a ryzost. Probouzejí v něm touhu po Řecku, po slunci, moři, stínu oliv a barevných odlescích.
Marie Mračná je "ninfa moderna", spojující helénské slunce s neony velkoměstských barů, sebevědomá, krásná, melancholická i křehká. Je to básnická sbírka, kterou stojí za to se nechat okouzlit, vtáhnout, zkrátka na chvíli vykolejit. Třeba právě dnes.
Autor je literární historik a šéfredaktor nakladatelství Portál.
Kniha
Odysseas Elytis: Marie Mračná
(Přeložil Vojtěch Hladký)
Nakladatelství Triáda 2021, 144 stran, 199 korun.