U většiny básníků nevíte, jak vypadají - Šiktancovu typicky vysokou postavu a jeho hluboký upokojivý bas ale poznával kdekdo, patřil k důležitým jménům české poezie. Pakliže lze vůbec u básníků mluvit o celebritách, byl jí Karel Šiktanc stoprocentně. Nebo spíše než to: byl noblesním, přemýšlivým a originálním autorem, na kterém se shodli vyznavači nejrůznějších poetik i generační skupinky jinak mezi sebou rozhádané.
Zda ti všichni četli Šiktancovu poezii, nebo znali jeho tvorbu pro děti a mládež, je paradoxně podružné. Básník se stal symbolem a autoritou, byť to s sebou neslo i negativa a typicky sarkastické pošklebky - třeba když v roce 2011 napodruhé získal Cenu Jaroslava Seiferta, dosud jako jediný.
To vše ale k životu patří a je důkazem, že se symbol nestal jen mramorovým pomníkem, ale že žije a vzbuzuje emoce, a tím i zájem.
I když můžeme spekulovat, zda jsou jeho poslední léta básnická "jen" dotvořením velkého životního díla, celek Šiktancovy tvorby zůstává mimořádný a zároveň dobře ukazuje klikaté cesty nejen české poezie, ale celkově kulturních dějin po druhé světové válce.
Blízkost světa a dějin
Karel Šiktanc se narodil 10. července 1928 v obci Hřebeč u Kladna. Po studiích na učitelském ústavu a Vysoké škole pedagogické v Praze působil jako redaktor v novinách, Československém rozhlasu a posléze coby člen redakční rady časopisu Květen. V roce 1960 se stal vedoucím redaktorem nakladatelství Mladá fronta, od roku 1961 byl jeho šéfredaktorem až do vyhazovu o deset let později.
Za normalizace se živil nejrůznějšími příležitostnými zaměstnáními, mimo jiné jako hlídač na pražském ostrově Štvanice, ale též coby autor křížovek a hádanek, publikovaných pod jmény přátel i pod hravou přesmyčkou vlastního jména Lenka Tršická. Ovšem jeho hlavní práce tehdy spočívala v tvorbě televizních a rozhlasových pohádek, opět podepsaných jmény manželek blízkých přátel, Mileny Medové nebo Evy Králové.
Po roce 1989 krátce předsedal Obci spisovatelů a znovu coby redaktor spolupracoval s nakladatelstvím Československý, respektive Český spisovatel. V roce 1995 odešel do důchodu, což ovšem neznamenalo ustrnutí nebo snad konec tvořivého, nepokojného a erupčního ducha, který se uplatňoval nejen v poezii, ale nadále v tvorbě pro děti a mládež - zejména pro rozhlas a televizi.
Šiktancovo básnické dílo se v počátcích snažilo vyjít vstříc dobové budovatelské poetice a optimismu nově vznikající socialistické společnosti. Sbírky Tobě, živote! a Pochodeň jara z první poloviny 50. let jsou značně jednostranné a ideologicky ploché. Jeho tehdejší básně nepatří k vrcholům žánru a později je autor vcelku logicky nezařadil ani do sebraných spisů, podobně jako skladbu Patetická o únoru 1948.
Verše věnované Fučíkovi i Stalinovi, komsomolcům i Mičurinovi, vyvažovaly méně papírové motivy - vzpomínky na dětství i sloky rozbujele milostné. Tento trend se básník již ve druhé polovině 50. let snažil modifikovat pod vlivem poetiky "všedního dne", kterou představil časopis Květen.
Sbírky Vlnobití z roku 1956 a o tři roky mladší Žízeň už výrazněji ukazují jeho směřování. Leckdy sympatická naivita lyrikova byla v dobovém kontextu jaksi méně slyšitelná, její citovost a prostotu tu a tam narušovaly obrazy dějinných událostí - válečná tematika se odráží ve skladbě Heinovské noci z roku 1960, která připomíná tragédii Lidic.
Dodejme jen, že do Šiktancovy rodné Hřebče jsou to z Lidic tři kilometry a že právě ta blízkost světa i dějin se na dlouhou dobu stává jedním z proudů básníkovy poetiky, společně s výrazně úsečným, ale hravým veršem, výraznou dynamikou a rytmem leckdy až divadelním.
Vzrušující paměť
Specifické a originální je pak Šiktancovo nakládání s rýmem i odmítnutí - dodejme jen, že leckdy naoko - lyrického idylismu prvních sbírek. Paměť vědoucího autora, který vypráví někdy sentimentální a někdy příliš ornamentální "příběhy" v montážích lyrických dokumentů, je dlouhodobě efektním a rozpoznávajícím prvkem Šiktancovy poetiky. S ní prožívá 60. léta a ve vlastním hledání smyslu existence se vymezuje oproti nástupu nových mladších poetik, přicházejících po časopisu Květen.
Paměť, jež Šiktance pronásleduje a vzrušuje, jde ruku v ruce s časem a jeho plynutím - právě proto jsou u něj tak oblíbené kompoziční prvky cyklů, zahrnující třeba zvěrokruh (sbírka Horoskopy, 1968) nebo měsíce v roce.
Národ (Město jménem Praha, 1966) i rod (generační ritualizace venkova ve sbírce Artéská studna, 1964) pak na konci 60. let celkem logicky vplyne ke specifické prozaizaci verše s evidentní ochotou vyjít vstříc dialogu. Metafory evokují vzpomínky, slova pomáhají paměti rozutíkat se k zapomínaným dějům, které řazeny vedle sebe napomáhají pojmenovat a navrátit se v onom cyklickém světě času a paměti do dramatu mnohozvučného, mnohohlasého. Možná do dramatu existence jednotlivců.
To pak směřuje k bohaté a hutné, mýtotvorné milostné skladbě Adam a Eva z roku 1968, zahrnující šestidenní biblické stvoření světa, a velmi osobní prozaické básni nebo možná básni v próze Mariášky z roku 1970. Obě patří v daném období k vrcholům Šiktancovy oficiálně vydávané tvorby.
Apel na důstojnost
Normalizace a zákaz oficiálního publikování básníkovu tvorbu nepřerušují - samizdatový cyklus Český orloj, stejně jako později vydané sbírky Jak se trhá srdce nebo Tanec smrti aneb Ještě Pámbu neumřel či Srdce svého nejez, ukazují i na marasmus doby vzniku. Dialogičnost veršů s brilantním zvládnutím rytmu a eufonií neboli libozvučností se pro Šiktance stávají materiálem, trochu až obsedantním zaklínadlem, specifickou modlitbou nebo zaříkáváním.
Dochází k prolínání paměti, času, zkušeností, rozhovorů - ostatně celý Český orloj je postaven na měsících v roce i na dialogu otce se synem, na předávání zkušeností a tradice. Extatické promluvy a apely pak v někdy až filmových záběrech směřují k hledání smyslu a hlavně k systému hodnot, který v danou dobu nefunguje.
Barokní znovuobjevování světa a řádu má v sobě motivy leckdy temné a krvelačné, kontrastní, zvukově originální a výrazné. Ve výsledku jde o verše s apelem na vše důstojné, co ještě v člověku zbývá, když ztrácí tradici a paměť.
Kam ovšem směřovat po takovém vyvrcholení tvorby? Podíváme-li se zpětně na 90. a nultá léta, je Karel Šiktanc autoritou a oceňovaným klasikem - v novém tisíciletí dostává Státní cenu za literaturu, Magnesii Literu nebo medaili Za zásluhy. Začínají mu vycházet vybrané spisy v nakladatelství Karolinum, vzniká o něm monografie básníka Petra Hrušky nazvaná Někde tady, objevuje se kniha rozhovorů s Jaromírem Slomkem.
V tom zklasičtění se trochu ztrácí polohy ne tak zřetelné - například velmi zábavné vydání jazykových hříček Milý Řehoři, milíře hoří. Zároveň se nám od sbírky Zimoviště z roku 2003 až do posledního, předloňského Opovážení - v tomto období jich vydal jedenáct! - představuje pozdní Šiktanc. Leckdy možná nepřehledný a pro mnohé stále stejný, ale vždy do hloubky ohledávající slova a vnitřní rýmy.
Přivádí nás spíše k tušení významů. Vždy ovšem s rytmem a jakýmsi naznačeným dějem v tom podloží netematických a vycizelovaných detailů každodenních drobností. Ale co je pak tím jedinečným a básnickým? Je to stav věcí, které se dějí najednou? Je to popis současnosti, kdy na jednotlivce působí příliš mnoho podnětů? Anebo spíše bilanční krůčky popisující vlastní stárnutí, tělo vprostřed paměti, krajiny, času?
Vždy je tu úžas a uspořádávání sebe sama - vždyť minimálně v posledních sbírkách se téma a reflektování samotné tvorby i způsobu psaní vrací v jazykové, originální bohatosti. To hodnocení posledních deseti dvaceti let je vedle neustále provokujících a živých veršů Adama a Evy nebo Českého orloje jedním z živých odkazů, které nám velký český básník nechal.
Autor je literární historik.
