Portugalsko zůstává ve zdejších učebnicích dějin hudby spíše stranou zájmu a také na světových pódiích málokdy slyšíme díla tamních autorů. Když se v klasické hudbě objeví repertoár původem z Iberského poloostrova, častěji se jedná o zástupce sousedního Španělska.
Letní slavnosti staré hudby to na letošním jubilejním 25. ročníku, jehož leitmotivem je snění a imaginace, vyvážily kouzelnou ochutnávkou vokálních i instrumentálních prací portugalských barokních komponistů. Atmosféra horkého letního večera v krásných prostorách trojského zámku přímo vybízela k snění.
Počátek 18. století znamenal pro Portugalsko jakousi zlatou éru spojenou především s obrovskými příjmy z nerostného bohatství v kolonizované Brazílii. Královský dvůr panovníka Jana V. zažíval nebývalý kulturní rozmach a mohl si dovolit angažovat proslulé italské skladatele, jako byli Domenico Scarlatti nebo Giovanni Bononcini. Mnozí portugalští umělci se naopak vydali na studijní cestu do Itálie, kde čerpali inspiraci.
První polovina pondělního koncertu se tak nesla především v duchu dvorské tvorby italského střihu, úžasně doplněné freskami trojského barokního sálu. Ačkoli na programu se nacházeli portugalští autoři Pedro António Avondano, Francisco António de Almeida či Carlos Seixas, patrný byl nejen vliv římského a benátského stylu, okrajově i neapolské opery. Zazněly v ní skladby výhradně v italštině - tehdy rozšířené po celé Evropě jakožto hlavní zpěvný jazyk vyšších hudebních žánrů.
Vášeň a touha
Přední portugalský orchestr Os Músicos do Tejo pod vedením dirigenta a cembalisty Marca Magalhãese předvedl v Praze dokonalou souhru historických nástrojů s precizním, autentickým zvukem a brilantní dynamikou. Komorní obsazení dalo vyniknout jak instrumentálním momentům, tak citlivému doprovodu árií z oper nebo písní.
Pěvecky patřila první polovina Aně Vieiře Leite. Mladá sopranistka je laureátkou akademie Jardin des Voix proslulého souboru staré hudby Les Arts Florissants a profiluje se právě zejména barokním repertoárem. V Praze přednesla árie z portugalských oper 18. století, jež spojoval podtitul večera, a sice téma vášně a touhy.
Půvabná zpěvačka s lehkým lyrickým hlasem předvedla výbornou historicky poučenou techniku a obrovský cit pro práci s afekty a výrazem. Barokní interpretace bývala ve velké míře podřízena práci s emocemi, jež vyjadřuje text, a více než na rytmickou nebo intonační přesnost kladla důraz právě na co nejvěrnější předání pocitů. To interpretovi dávalo značnou volnost v dynamice i tempu.
V teskných áriích působila Leite v růžovoučkých krajkových šatech s květy zasněně a křehce, měla krásné měkké začátky a tóny nasazovala i ve výškách s naprostou lehkostí letního vánku. Skvěle jí ale sedly i emočně vypjaté pasáže, kdy ukázala sílu hlasu ve výškách. V rozohněných áriích, interpretovaných s patřičným zápalem a vášní, byl její hněv téměř hmatatelný. Noty na tabletu posouvala elegantním a téměř neviditelným gestem rukou, které vypadalo jako součást výrazu a rozhodně rušilo méně, než kdyby otáčela klasické listy not.
Ve zdobení dacapových částí byla spíše úsporná, což ale jejímu hlasu svědčilo a vzhledem ke specifickému regionálnímu pojetí nemusela ukazovat velké virtuózní koloratury, aby posluchače zaujala. Při jediné rozvleklejší a složitější zdobné pasáži bez doprovodu se ale zdálo, jako by ztratila tóninu a nesoulad s orchestrem zamaskovala téměř neslyšným pianissimem v závěru. To jí ale lze vzhledem k celkově skvělému výkonu snadno odpustit.
Vášnivý portugalský venkov
Druhá polovina koncertu se skladbami v portugalštině působila jako z jiného světa. Zatímco první evokovala spíše elegantní šlechtická sídla, galantní rytíře a dámy v barokních róbách, druhá nabídla mnohem pestřejší skladbu žánrů i autorů. Představila světskou tvorbu, spojenou spíše s městským a venkovským publikem, založenou především na typickém portugalském žánru fado.
Jeho vznik spadá na počátek 19. století, kdy dvůr přesídlil z Lisabonu do Brazílie. Tam se původní kořeny portugalského tanečního žánru ze 17. století smísily s prvky brazilských tanců, afrobrazilským lundem či modinhou - sentimentální salónní písní s expresivními emocemi. V ní Anu Vieiru Leite na koncertě pěvecky doplnil přední interpret fada Marco Oliviera.
Prostor dostal také v několika sólových skladbách s kytarou, jež ukázaly autentickou podobu této hudby - melancholické skladby tematizující hořkost, tesknost a fatalismus. Posluchači ocenili tištěný program koncertu obsahující texty písní s českým překladem.
Exoticky kromě velmi měkce znějící portugalštiny působila také s fadem spojená pěvecká technika, která obsahuje folklórní prvky, neuhlazená glissanda, rozvolněná melismata i velké dynamické změny na jednom tónu, stejně jako netypické harmonické postupy, chvílemi připomínající romskou hudbu. Tím vším Oliviera vytvořil výborný "civilní" protipól opernímu stylu sopranistky. V duetech i přes tuto odlišnost zněli rovnocenně, hlasově poměrně vyrovnaně.
Ana Vieira Leite ve druhé polovině ještě více "rozkvetla" do radostné, koketní a hravé divy, celou dobu se usmívala a v mezihrách líbezně tančila do rytmu. Při přídavku si dokonce za ucho strčila kus karafiátu z darované květiny ladící jí s šaty. Nejprve zazpívala ukázky z opery Antónia Teixeiry napsané v 18. století, pak už se ale přizpůsobila civilnějšímu stylu zpěvu.
Vrcholem večera byla skladba typu lundum nazvaná Os efeitos da ternura a na ní navazující ganinha, v níž se nejvíce mísily portugalské, latinskoamerické a africké prvky. Píseň anonymního autora zachytil ve svém popisu Angličan cestující do Lisabonu, jenž na ulici potkal dva houslisty - jeden vždy hrál harmonický doprovod a druhý improvizoval. Spontánně se v tomto pořadí střídali, vysvětlil Pražanům dirigent. Živá skladba doplněná zpěvem a orchestrem strhla energičností a člověk v duchu tematizované imaginace téměř viděl slunné portugalské ulice, v nichž se mu chce tančit do rytmu.
Zazněla také brazilská modinha Manuela da Camary a skladby Antónia da Silvy Leiteho, v nichž byl slyšet vliv mozartovských oper a jež předznamenaly klasicistní hudbu. Marco Oliviera pak exceloval v sólovém fadu Amoe é água que corre.
Koncert uzavřely dvě tornadilly, skladby španělského divadelního žánru podobného operetě, od tamního autora žijícího v Lisabonu Josého Palomina. V nich excelovali oba sólisté, obsahovaly i mluvené části. Škoda snad jen, že přídavek vyzněl totožně s poslední položkou programu, mohl být stylově i námětem kontrastnější.
Mimořádný večer v prostorách krásného trojského zámku a jeho nasvícených zahradách zanechal oslnivý dojem a také portugalskou tvorbu představil v nejlepším světle. Interpreti svou fantazijní "ochutnávkou" ukázali, že stojí za to, aby ji české publikum blíže objevilo a poznalo.
