Šestasedmdesátiletá hudebnice vystoupí příští úterý 21. listopadu v pražském Divadle Archa na pozvání festivalu Respect. Doprovodí ji newyorská kapela Sex Mob. Držitelka Grammy se nedávno dočkala zatím největší výstavní retrospektivy ve švédském Stockholmu. "Pracuju ale hodně na nových věcech, připravuju knihy a napsala jsem operu o konci světa," říká tvůrkyně, která Aktuálně.cz poskytla rozhovor v New Yorku, když se právě zotavovala po covidu.
Proč v představení Let X = X, se kterým přijíždíte do Prahy, vyzýváte publikum, aby společně řvalo?
Když byl zvolen prezidentem Donald Trump, lidé reagovali různě. Mně se moc líbila reakce Yoko Ono: ječela. Na Twitteru zveřejnila video s minutou křiku. Nebyla to žádná umělecká performance, byl to čistý jekot o život, nezřízený absolutní křik. Když pak Yoko Ono onemocněla a nemohla vystoupit osobně, uspořádali jsme s přáteli několik takových seancí.
V představení Let X = X navrhuji lidem v publiku, ať si vzpomenou na všechno, co je štve, v politice, válkách, v jejich zamotaných životech. A ať si proti tomu společně zaječí. Trocha prvotního křiku občas přijde vhod. V každém městě měříme hlasitost. Nejbouřlivěji zatím řvalo švédské publikum v Göteborgu.
Přijíždíte nedlouho potom, co jste jako rezidenční umělkyně v australském Adelaide pracovala s pokročilými moduly umělé inteligence. Co vás na ní zajímá?
Byl to Institut strojového učení, Machine Learning Institute. Vezměte si už tahle klíčová slova - strojové učení. Od koho se asi tak učí? Od nás, samozřejmě. A když na vstup vložíte zápisky z Twitteru, výstupem bude zase styl Twitteru. Bohužel, protože online výroky se mohou velmi rychle radikálně vyhrotit. Nevím přesně, čím to je, dokonce pořád s trochou naivity věřím, že lidé chtějí být v jádru dobří. AI nás umí velmi rychle reflektovat: vlastně dokáže dosáhnout naší nedokonalosti a rozporuplnosti fantasticky rychle a ve velkém.
Takže se na umělou inteligenci díváte kriticky?
Osobně umělou inteligenci úplně miluju! Protože je to báječná spolupracovnice. V Adelaide jí do paměti nahráli všechno, co jsem kdy napsala a natočila na desky. Učila se můj slovník, moje tempo, můj styl. Když se mě pak ptali, co bych ráda, požádala jsem je, ať si umělá inteligence přečte Bibli. Tolik autorů včetně mě přece mává Biblí a odkazuje na ni: "Bible říká to a Bible říká ono…" Tak jsme do ní naládovali hebrejské, aramejské a řecké texty, které tvoří podstatnou část Bible. Stroj jednal podle povahy jazyků: kde původně dominovala řečtina, tam generoval racionálnější texty, s hebrejštinou bylo všechno mystičtější. Nakonec umělá inteligence vyplivla text dlouhý 19 tisíc stran, Bibli podle mě. Což je poněkud děsivý dokument. AI ho psala poté, co přechroustala celé moje dílo a vyložila si můj styl po svém. Dozvěděla jsem se z něj hodně o vlastním jazyku a o tom, jak se dívám na svět. A jak to souvisí s příběhy z Bible.
S biblickými příběhy nepochybně souvisí vaše nová opera Archa, která už je napsaná a měla by mít premiéru roku 2024 v Manchesteru. O čem je?
O konci světa. Respektive o rozličných verzích konce světa, jak si je lidstvo v různých mytologiích vypravuje. Apokalypsu není úplně snadné si představit a konceptualizovat: a tak lidi někdy místo toho volí vyprávění o počátku světa, což je v mnohém podobné. Taky se tam producírují nestvůry, hadi, bohové, dochází k výbuchům, potopám a jiným katastrofám, jsou tam motivy předsudků a strachu. Trochu jako dnes. Jenže příběhy o prvních lidech se dají vyprávět po celé dějiny. Na rozdíl od tohohle: komu můžete vylíčit zkušenost z konce světa? Nikomu. To mě jako vypravěčku zajímá. Lidstvo v době planetární krize stojí před reálnou možností, že vymře. Je příběh příběhem, když ho nikdo neuslyší? Každopádně to zní jako dost šílená story.
Laurie Anderson (76)
Americká avantgardní umělkyně kombinuje hudbu s mluveným slovem, filmem, tancem či vizuální stránkou. Tajemně, s vtipem i kriticky vyprávěla ve velkých multimediálních performancích, od slavného singlu O Superman z roku 1981, a pak i na nahrávkách, které natočila například se smyčcovým Kronos Quartetem.
Vždy kombinovala výstřelky techniky s prastarým médiem historek a povídání: zrání na výtvarné a avantgardní literární scéně jí k tomu dalo dobře uvolněnou perspektivu.
Do pražského Divadla Archa se vrací poprvé od roku 2016, kdy tu představila film Psí srdce o smrti manžela, rockera Loua Reeda, a jejich psa, jehož učili hrát na klávesy. Tři roky nato uvedla Filharmonie Brno skladbu, ve které Laurie Anderson vypráví vlastní text o posledním letu Amelie Earhart, první ženské pilotky, jež překonala Atlantský oceán.
Prozradila jste, že v téhle vaší chystané opeře vedou dialog křesťanský Bůh a Buddha. O čem spolu mluví?
O tom, co je čas. Jsem skladatelka, a tak je čas součástí každé mojí skladby. Jindy mám ale pocit, že ubíhá bez pravidel. Existuje pokrok, běží věci zřetelně vpřed? Existuje karma? Proč mám někdy pocit, že svoje staré písně jsem psala včera? Proud času nás unáší velmi zvláštním způsobem. Možná to nezní věrohodně, ale jako umělkyně jsem si vždycky přála popřít čas, nabourat ho. To byl jeden z mých cílů.
Skupina Sex Mob, se kterou přijíždíte, u nás opakovaně vystupovala. Trumpetista Steven Bernstein a jeho kvartet mají humorný i avantgardní přístup, svého času hráli coververze Abby, Nirvany a hudby z filmových bondovek. Už čtvrt století patří k downtownu, tedy newyorské scéně individualistů a svérázů. Ale spolu jste zatím nenahrávali. Jak jste se dali dohromady?
Hned několikrát jsem prodělala covid a i tohle je jeden z covidových příběhů. Zkoušeli jsme spolu původně jedinou píseň - song Lou Reeda Gassed and Stoked, který jsme chtěli zahrát na koncertě k uctění památky producenta Hala Willnera. Ten umřel před třemi roky, stál za řadou mimořádných koncertů a rád spojoval lidi do nových nečekaných spoluprací. Pro Louovu písničku jsem napsala komplikované aranžmá, velmi odlišné od původní verze, a Steven Bernstein byl ten pravý, kdo to uřídil a nazkoušel. Jenže pak jsem chytila covid, tak se to celé zrušilo. Frustrující zážitek. Když se mi pak zachtělo vrátit se k starším písním, vzpomněla jsem si, jak nám to se Sex Mob šlo, a oslovila jsem je.
Myslíte, že se dnešek nějak podobá osmdesátým rokům, kdy jste psala písně z alb Big Science, Mister Heartbreak nebo Home of the Brave?
Se starými písněmi vyjíždím koncertovat tak jednou za deset let. A vybírám ty, které mi nepřijdou staré. Umějí se vymknout ze situace, ve které jsem je psala, a mluví k současnosti. Vznikaly v době, kdy Spojené státy byly v poměrně konzervativní fázi. Dnes je to ještě extrémnější: nacionalismus, moc, silní vůdcové… Ale zasáhl mě taky jeden rozdíl mezi tehdejšími časy a dneškem: soucit je dnes pokládán za něco nevlasteneckého. Pokud cítíte sounáležitost s migranty, rázem jste v pozici radikálů, kteří jdou proti. Jenomže já jsem jako buddhistka naučená, že lidský soucit a vzájemnost jsou v jádru věcí! Zajímavý rozpor.
Video: Singl O Superman od Laurie Anderson
