Sex je všude, ale skutečná intimita bývá náročná, říká koordinátorka citlivých scén

Clara Zanga Clara Zanga
1. 4. 2024 13:00
"Neboj, nebude nic vidět, jen si sundáš tričko," slíbili Denise Barešové při natáčení seriálu Kukačky. Jenže když scéna začala, přišel se podívat celý štáb. Herečka se podle svých slov nedokázala vzepřít a připadala si ponížená. Právě takovým situacím má při natáčení citlivých scén zabránit koordinátor intimity.
"Když je tělo herce ve stresu, projevuje se v něm napětí. Uvolnění pomáhá autentickému výkonu," říká Martina Čurdová o koordinaci intimních scén.
"Když je tělo herce ve stresu, projevuje se v něm napětí. Uvolnění pomáhá autentickému výkonu," říká Martina Čurdová o koordinaci intimních scén. | Foto: Honza Mudra

Relativně nová profese začala vznikat v USA okolo roku 2018, částečně v reakci na hnutí proti sexuálnímu obtěžování #MeToo. Zatímco u velkých videoték jako HBO a Netflix je dnes už téměř samozřejmostí, v Česku praxe teprve začíná. Podle první zdejší koordinátorky intimity Martiny Čurdové nemá vést k větší prudérnosti sexuálních scén, ale naopak k autenticitě a uvolnění herců. "Mohou se soustředit na emoce a kontakt s partnerem, ne na strach z toho, co jim ještě svlékne," říká Čurdová v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Většina lidí si asi nedovede představit, co koordinátor intimity dělá. Čím přesně se při natáčení zabýváte?

Základem je choreografie dané intimní scény, jak se budou těla dotýkat, jaká bude míra nahoty, jak se k sobě herci budou vztahovat, z jakého úhlu je zabere kamera. Zda použijí velmi ostré, nebo naopak jemné pohyby. To vše přináší nějakou informaci. Důležitým prvním krokem pro mě je, aby se na sebe herci naladili, případně se vůbec poznali. K tomu používám herecké koučovací techniky a cvičení. Společně pracujeme na vytvoření emocionální intimity.

Navzájem sdílejí věci, o kterých se běžně nemluví - třeba z čeho mají strach nebo co se jim na sobě líbí. Dokáží se tak lépe napojit jeden na druhého a to se projeví i v rovině fyzické akce, která je pak mnohem uvěřitelnější. Zajišťuji také jasnou a včasnou komunikaci mezi nimi, režisérem a ostatními složkami štábu, dbám na to, aby všichni věděli, co se bude dít, a byli s tím v souladu. Starám se o bezpečí, psychickou a fyzickou pohodu herců, o respektování jejich hranic a jasnost v tom, kdy herecká akce začíná a kdy končí.

Mluvila jste o choreografii. Když jsem si dělala rešerši, zjistila jsem, že to není až tolik zvykem a spíš se čeká, že každý ví, jak mít sex, tak to nějak zahraje. Je to opravdu běžná praxe?

Z toho, co jsem slyšela, tak ano. Myslím, že i pro režiséry mohou být intimní scény náročné. Explicitní sexualita je všude kolem nás. Mohlo by se zdát, že už jsme překročili všechna tabu, ale skutečná intimita stále znamená výzvu. Otevřeně mluvit o svých pocitech, potřebách či obavách pro spoustu lidí není snadné. Pro herce a režiséry je proto někdy složité s tím na place pracovat a pokyny mohou být nejasné. Ukazuje se, že pomáhá mít na natáčení někoho, kdo zajistí, aby byla intimní scéna jasná, nazkoušená a opakovatelná. Tam, kde je jasnost, se herci mohou uvolnit, což pomáhá autentickému výkonu. Mohou se soustředit na emoce a kontakt s partnerem, ne na strach z toho, co jim ještě svlékne. Když je tělo ve stresu, projevuje se v něm napětí.

Zmiňovala jste, že zajišťujete i psychickou pohodu herců. Jak?

Jedním z mých úkolů je zajistit, aby byly respektovány hranice herců a zároveň aby byla naplněna režisérská vize. Nejjednodušší a zároveň nejsložitější způsob, jak toho dosáhnout, představuje komunikace. Zvlášť když jsou herci mladí nebo nezkušení, bývá pro ně těžké se vyslovit, protože na place existuje specifická hierarchie. Často nedokáží říct, že něco nechtějí, už nemohou nebo je toho na ně příliš. Takže funguji i jako mediátorka komunikace mezi různými složkami štábu. Intimní scény před natáčením zkoušíme a hledáme varianty přijatelné pro všechny. Na place se věnuji zejména exponovaným hercům a bedlivě je pozoruji. Snažím se včas zachytit případné známky nadměrné únavy nebo nastupujícího traumatu.

O jaké známky se jedná?

Typické projevy jsou změna zabarvení kůže, rytmu dechu, svalového napětí a celkového držení těla. Také to, že se herec začíná odpojovat a stahovat do sebe, nebo naopak působí velmi neklidně, roztěkaně. Pravidelně je také kontroluji jednoduchou otázkou, na kterou jsou v tu chvíli schopni odpovědět. O herce se starám i v pauzách mezi jednotlivými obrazy. Někdy si chtějí povídat, trochu se zasmát a uvolnit, někdy spíš zabalit do froté županu a v klidu pít čaj.

Jak se dá taková analýza nonverbálních projevů naučit?

Ta práce je založená jak na znalostech, tak na empatii a intuici. Absolvovala jsem různé kurzy, načetla knihy, ale mnoho jsem získala i pozorováním. V komunitním a dokumentárním divadle jsem pracovala se skupinami, které prošly náročnou životní situací, třeba válečným nebo policejním násilím. S velkým respektem k tělu a emocím jsem sledovala, jak člověk s takovou zkušeností reaguje a jak je možné s tím pracovat. Trauma bývá i v našich podmínkách běžnější, než se zdá. Projít euroamerickou výchovou bez traumatu, zejména tak, jak byla nastavená v minulých generacích, mi přijde takřka nemožné. Zároveň není nutné chápat trauma jako něco zdrcujícího, z čeho už se člověk nevzpamatuje. Může to být i příležitost k růstu a posílení. Jenže ve chvíli, kdy probíhá akutně, je taková myšlenka k ničemu. Důležité je dodat teplo, podporu, pocit bezpečí, tekutiny.

Martina Čurdová se k intimní koordinaci dostala skrze komunitní a dokumentární divadlo.
Martina Čurdová se k intimní koordinaci dostala skrze komunitní a dokumentární divadlo. | Foto: Honza Mudra

Vy jste se k této práci dostala skrze komunitní a dokumentární divadlo? 

Ano. Pracovala jsem s různými komunitami, včetně takových, které prošly útlakem, násilím, vysídlením. Lidé s podobnými zkušenostmi mívají pocit, že nemají hlas a nikdo jim nenaslouchá. Hledala jsem možnosti, jak jim dát prostor vyprávět své vlastní příběhy a sdílet je na jevišti. Hodně jsem využívala takzvaný devising, kolektivní proces tvorby, na kterém se podílí všichni účastníci. Kreativní práce na úrovni těla a hlasu dokáže způsobit velké změny. Pracovala jsem takto třeba s brazilskými rodinami, které někoho ztratily v důsledku policejního násilí, s česko-německými příhraničními komunitami nebo LGBTQ uprchlíky na východní Ukrajině. 

A kdy do toho přišel film?

Díky divadlu jsem začala zkoumat spoustu oblastí: hlubší práci s tělem, myslí, emocemi, vzorci a příběhy, které si neseme. Absolvovala jsem i výcvik v nenásilné komunikaci a mediaci konfliktů, což se mi nyní hodí. Pak přišel covid a veškerá divadelní práce skončila. Zavolali mi ale tvůrci válečného filmu o židovském chlapci Ema a Smrtihlav, jestli bych nechtěla koučovat dětského herce. Tak začala moje kariéra herecké koučky pro děti, dospívající a mladé herce. Když pak platforma Voyo začala natáčet televizní seriál o teenagerech Sex O’Clock, přizvala mě jako hereckou koučku a zároveň koordinátorku intimity. 

Jak rozšířená je nyní koordinace intimity v českém filmovém prostředí? 

Zatím téměř vůbec. Já jsem dosud pracovala na dvou českých projektech. Sex O’Clock byl nejspíš vůbec první v Česku, který měl koordinátora intimity. Podíleli se na něm osvícení tvůrci, producent Lukáš Gargulák a režiséři Karolína Zalabáková s Janem Bártkem. Hrají v něm velmi mladí herci, kteří mají náročné scény, včetně intimních. 

Spolupracovala jsem také na projektu Sbormistr, který teprve bude mít premiéru, a je to příběh dětského pěveckého sboru Bambini di Praga, jehož sbormistr Bohumil Kulínský roky zneužíval nezletilé sboristky. To bylo náročné a křehké natáčení, protože při něm účinkovaly velmi mladé dívky a dospělý muž. Hodně jsme pracovali na tom, aby se všichni cítili v bezpečí. 

Proč zatím v Česku není intimní koordinace běžná, když na Západě začíná být téměř standardem?

Řekla bych, že opravdu otevřená reflexe sexuality, genderu a vztahů je v Česku pořád na začátku. Projevy machismu a sexismu někteří lidé stále vnímají jako něco neškodného a tradičního. Hnutí #MeToo, které zásadně proměnilo Ameriku i tamní filmový průmysl, u nás bylo ve velkém znevažováno. Myslím, že cesta k většímu pochopení a empatii nás teprve čeká, a to se často týká i natáčení. Plac je navíc místo, které je v mnoha ohledech extrémní. Je tam obrovský tlak na výkon, málo času a hodně stresu - natáčecí dny jsou drahé. Struktura štábu je velmi specifická a není snadné, aby do ní vstoupila nějaká složka, která tam není dlouhodobě uznávaná. Když tedy přijde koordinátor intimity, že by bylo potřeba scénu zkoušet, v očích spousty lidí zdržuje a nemá tam co dělat. Vždycky se to nějak natočilo, tak proč by tam najednou měl být koordinátor? Takové přemýšlení ale neškodí jen ženám.

Počítá se s tím, že pro muže není natáčení intimních scén tak náročné?

Muži jsou v naší společnosti často vykreslováni tak, že každý "pořádný chlap" chce neustále sex a je rád, "když si může sáhnout". Natáčení intimních scén je ale citlivá věc. Pro mnoho lidí bývá těžké se svléknout a uvolnit před svým partnerem, natož před štábem, světly a kamerami. I proto se při intimní koordinaci dbá na takzvaný uzavřený plac, kde je přítomno jen nezbytné minimum lidí. Mnoho režisérů už tyto změny vnímá a otevírá se novým přístupům. Mění se i náhled veřejnosti. Koordinace intimity je pro mě součástí hlubší společenské proměny, která by se dala označit slovem konsent.

"Ptáme se herců, jaké jsou jejich limity, co se týče nahoty a kontaktu s partnerem," popisuje Čurdová.
"Ptáme se herců, jaké jsou jejich limity, co se týče nahoty a kontaktu s partnerem," popisuje Čurdová. | Foto: Honza Mudra

Mluvila jste o stereotypu, že muži chtějí stále sex. Může koordinace intimity přispět k tomu, aby sexuální scény vyznívaly méně stereotypně?

Podle mě určitě ano. Někdo, kdo má talent pro choreografii a práci s herci, dokáže přinést do natáčení větší radost, otevřenost, hloubku a fantazii. Koordinátor intimity se stará pouze o jednu oblast, takže má prostor důkladně přemýšlet, jak mají intimní scény vypadat, aby sloužily příběhu. Je důležité třeba uvažovat, v jaké fázi příběhu se intimní scéna odehrává a co má sdělit. Jsou to dva čerstvě zamilovaní lidé a mají spolu první sex? Nebo se zrovna rozcházejí a tohle je sex z nenávisti? Je to sex násilný, nebo velmi jemný? Je v tom nějaká trapnost či neohrabanost, nebo jde o rutinní sex unavených padesátníků?

Zasahujete i do choreografie? 

Většinou si před natáčením intimní scény sedneme s herci, režisérem, kameramanem, někdy i producentem. Mluvíme o tom, jak by si režisér intimní scénu představoval a co by podle něj měla v příběhu komunikovat. Ptáme se herců, jaké jsou jejich limity, co se týče nahoty a kontaktu s partnerem. Pak společně vymýšlíme a zkoušíme, jak vizi intimní scény konkrétně naplnit. Choreografii mohu doplňovat nebo i kompletně navrhnout. Intimní koordinátor musí být hodně flexibilní a sladit představy režiséra i hranice herců.

Když vloni v Česku přednášela britská koordinátorka intimity Ita O’Brien, producentka Julie Žáčková nebo režisér Václav Marhoul namítali, že pokud je štáb dost empatický, dokáže bezpečné prostředí zajistit sám. Jak byste reagovala?

Tradičně to řešili režiséři nebo asistenti režie. Velkou roli hrají také kostymérky, protože během natáčení intimních scén se pracuje s tím, jak ochránit intimní partie a zajistit, aby se přímo nedotýkaly. Jednou ze zásad totiž je, že by vždy mělo jít o simulovaný sex. Někteří režiséři jsou velmi empatičtí. Pokud koordinátora intimity na place nechtějí a jsou schopni zajistit bezpečí a dodržování hranic sami, nikdo je nemůže nutit. Myslím, že až se o našem oboru začne mluvit a budou se k tomu více vyjadřovat i herci a herečky, rozšíří se povědomí o jeho přínosech. Pro spoustu lidí ve filmovém prostředí je těžké přenechat nebo sdílet kontrolu, hlavně pro režiséry. Chápu to, nesou velkou zodpovědnost a většinou mají jasnou představu. Čím dál víc se ale ukazuje, že kooperace je možná a někdo další tam naopak může přinést jiný náhled, větší bezpečí či kreativitu. I za cenu toho, že to třeba zabere víc času.

Je nutné, aby člověk, který pozici koordinátora intimity zastává, měl dřívější zkušenost s filmem či herci?

Podle mě ano. Intimní scéna je totiž stále filmová scéna a jde o to, aby herectví bylo autentické, takové, jaké si režisér přeje a odpovídající žánru. Je tedy dobré, když má koordinátor intimity zkušenost s vedením herců nebo byl sám hercem. Mně pomáhá, že jsem herecká koučka a díky tomu dokážu vidět a slyšet, kdy to funguje a kdy ne. Rozhodně je důležitá znalost placu. Často je tam hodně stresu a je potřeba vědět, kdo je kdo, na koho se obrátit a jak se chovat, aby člověk co nejvíce pomohl, aniž by narušoval natáčení.

Video: Herečka Eliška Křenková o svém celoživotním boji: Někdy musím věci rozdýchávat (5. 10. 2023)

Spotlight Aktuálně.cz - Eliška Křenková | Video: Jakub Zuzánek
 

Právě se děje

Další zprávy