Režisér Bohdan Sláma se ve snímku Konec světa, který nově promítají kina, dívá na venkov úplně jinýma očima než v dřívější sociálně laděné tvorbě. Natočil svůj nejvstřícnější a zároveň nejproblematičtější film.
Sedmapadesátiletý držitel Českých lvů za Štěstí nebo Bábu z ledu vždy hleděl na vesnici se směsí realismu a zvláštní idealizace či typizace. Protagonisté Divokých včel či Čtyř sluncí byli často chudí, obyčejní lidé. Na jejich chudobě ale jako by bylo něco až romantického.
V novince se Tonda s dědečkem ocitají na vesnici v Jizerských horách, která už s realitou moc společného nemá. Což je zvláštní paradox obzvláště proto, že Konec světa chce vyprávět o velmi reálných věcech: o pohnutých okolnostech sovětské invaze do Československa.
Snaha zachytit krušná období dějin dětskýma očima, kdy dospělí pomáhají přežít tvrdou realitu pomocí drobných lží, má jistě mnohé předobrazy. Lze vzpomenout třeba na sentimentální snímek Život je krásný Roberta Benigniho z roku 1997. Sice šlo o dílo často na hraně či za hranou kýče, alespoň však bylo soudržné a srozumitelné. Slámova novinka je jen sledem nepříliš kompaktních výjevů a scén působících především tak, jako kdyby scénář Ivana Arsenjeva byl vykuchán a jakékoli souvislosti či alespoň tonální soudržnost zmizely.
Vesnička, již tvůrce zabydlel tentokrát souborem zvláštních figurek, už skutečnou vesnici nepřipomíná vůbec. Bydlí tu jen extrémně typizovaní lidé jako komunistický hospodský, jeho nešťastná žena, Tondův děda v podání Miroslava Krobota coby sveřepý potomek ruských šlechticů, rozšafný Němec či hrdý majitel trabantu Michal Isteník. A pak dva chlapci, kteří zabíjejí čas klukovinami. Ti jediní dovedou občas vykřesat atmosféru dětských filmů v duchu Marie Poledňákové. Byť vždy jen na krátký, izolovaný moment.
Dospělí a jejich počínání jako by patřili do různých zákoutí tuzemské kinematografie. Tu jsme chvíli ve vlídném světě Zdeňka a Jana Svěrákových, jindy spíš v protivné karikatuře vesnice skoro jako od Zdeňka Trošky.
S tímto "dobrodružným" pobytem v rozmanitých stylizacích jako by si nevěděla rady ani kamera Diviše Marka. Snímek často rámuje plynulými pomalými švenky, které trvají tak dlouho, že by si člověk skoro došel uvařit kafe, než skončí. Ale pak si náhle v několika málo dějovějších scénách odskočí k ručnímu snímání, které jak náhle začne, tak náhle skončí. A vůbec nemá zamýšlený efekt dostat se k hrdinům blíže.
To je obecná potíž s celým snímkem: nejsou tu protagonisté, jejichž počínání bychom chápali. Ústřední dilema leží na bedrech dědečka Krobota, který se nepohodl s bratrem, a proto odmítá odjet s Tondou za ním a zbytkem rodiny do Paříže. Navzdory tomu, že pro chlapce to zjevně může být poslední možnost žít lepší život. Toto dilema však jen občas probleskne, zatímco se film vrací zpět ke klukovským dobrodružstvím - na stromě či rozhledně. Po většinu času hrdinové někde posedávají a klábosí: děti na stromě či ochozu rozhledny, dospělí na zahradě, v chalupě či hospodě.
Pásmo v jádru bezdějových scén působí nekonečným dojmem, občas přijde dramaturgicky nijak nepřipravený vzruch: chlapci se nevrátí domů, protože jim někdo zamknul rozhlednu, opilý hospodský napadne dědečka, protože žárlí, sovětští vojáci se rozhodnou zabavit něčí majetek. Jsou to však jen chaotické připomínky toho, že se ve filmu něco děje, že se neodehrává v bezčasí.
Někdy, pravděpodobně vinou stříhání či krácení, dění vůbec nedává smysl, případně připomíná nezáměrný přesun do některé z Cimrmanových her.
Postavy například jdou lesem, zjevně dlouhé hodiny hledají ztracené chlapce, a náhle jeden ze sousedů ve dvě ráno uprostřed temného lesa vytáhne z kapsy fotku a povídá cosi jako: "Tuhle fotku jsem našel na půdě, není to nějaký váš příbuzný?" Má to asi být připomínka, že různí obyvatelé dějiště filmu mají temnou rodinnou minulost, ať už nacistickou, nebo komunistickou. Ale efekt podobných momentů je spíš ryze komický.
Sláma umí obsadit do menších rolí herce výrazných tváří a na moment se mu daří vyvolat dojem dědiny kdesi v Jizerských horách, kde žijí tvrdí, životem dostatečně zkoušení lidé. I takové chvíle působí až příliš lyricky, ale je tu cítit cosi z autorových starších filmů. Bohužel v další scéně se obvykle dostáváme do úplně jiné roviny a nálady.
Natočit funkční snímek zalidněný celou plejádou postav - jak často dovedou třeba americké nezávislé filmy - se obecně českým tvůrcům moc nedaří. Mívají s tím problém scénáře Petra Jarchovského pro Jana Hřebejka i některé starší Slámovy projekty. Nemožné to ale není, aktuálně se dojem životné české vesnice podařilo navodit debutujícímu Adamu Martincovi ve snímku Mord.
Sláma se naopak tentokrát zcela utopil v tom, jakou stylizaci chce zvolit, zda má jít o dějinné drama, či dětský nebo rodinný snímek, zda chce ukázat vlídnou tvář venkova, či tu až karikaturně rozháranou. V té skrumáži zcela mizí i ústřední téma: komplikovaný vztah dědy a vnuka.
Anotace láká na to, jak se vzdělaný a umělecky založený dědeček pokouší připravit hocha na nelehké časy, jak se ho snaží učit francouzsky či vybraně stolovat. To je přitom obsahem jedné jediné scény, kdy se chlapci dostane dvou vět pronesených ve francouzštině.
Závěrečný dějový zvrat prozrazovat nebudeme, jen podotkněme, že u něj divák zprvu zalapá po dechu. A dál už lze jen pozorovat, jak se potenciálně nosné téma eticky problematického chování dědečka tímto koncem zamete pod koberec. Diváci pak mohou sledovat jen moment typicky českého smíření. Konec světa je sice snímek zasazený do zásadního, přelomového období dějin a dostatečně se tu zdůrazňuje, jak jsou ti "Rusáci" zlí. Ale nakonec nad těmi dějinami a nad svými postavami stejně jen mávne rukou.
Film
Konec světa
Režie: Bohdan Sláma
CinemArt, v kinech od 19. září.
