Kanneh-Mason samozřejmě souhlasil. A slíbil, že účast na celosvětově sledované královské svatbě bude do posledního týdne držet v tajnosti. "To bylo nejtěžší," přiznal britskému časopisu GQ hudebník, kterého nyní čekají tři vystoupení v Praze.
Za doprovodu České filharmonie tento čtvrtek, pátek a sobotu v Dvořákově síni pražského Rudolfina zahraje Koncert pro violoncello a orchestr e moll od Edwarda Elgara.
V době, kdy se schylovalo ke královské svatbě, už Sheku Kanneh-Mason začínal být slavný. Roku 2015 s pěti sourozenci účinkoval v populárním televizním klání Británie má talent. O rok později jako první interpret černé pleti vyhrál soutěž BBC Young Musician. Britská veřejnoprávní televize o jeho rodině následně natočila dokumentární film This House Is Full of Music (Tento dům je plný hudby), který se soustředil na violoncellistovu snahu vnést do světa klasické hudby víc pestrosti.
Na královské svatbě zahrál, následný přípitek ale vynechal a jel domů. "Bylo to hezké. Podařilo se mi vyhnout davu," konstatoval lakonicky.
Dvaadvacetiletý Sheku Kanneh-Mason vyrůstal v anglickém městě Nottingham. Má šest sourozenců. Jeho britský otec pracoval jako hotelový manažer, matka pocházející ze západoafrického státu Sierra Leone učila literaturu na Birminghamské univerzitě.
Přestože se rodiče hudbě nevěnovali, děti pro ni odmalička projevovaly talent. Matka s otcem se rozhodli, že jim ho pomohou rozvinout - nehledě na překážky spojené s barvou pleti. "Dávali jsme s manželem pozor, abychom před dětmi nekomentovali to, jak málo je ve světě klasické hudby černochů," sdělila matka deníku Financial Times.
Sheku Kanneh-Mason se nejprve učil na housle, stejně jako jeho starší bratr Braimah. "Chtěl jsem ho ale překonat, a tak jsem si našel větší nástroj," vysvětlil, proč dal v šesti letech přednost violoncellu.
Doma to občas bylo k zbláznění. "Tři z nás se učili na klavír. Každý měl svůj, ale u toho nejlepšího jsme se střídali," vzpomíná starší sestra Isata na soužití v Nottinghamu. "Sheku a Braimah se na své nástroje učili hrát v ložnici, další cvičili v kuchyni. Zkrátka celou dobu ve všech místnostech někdo hrál. Samozřejmě jsme se navzájem slyšeli, ale člověk se naučil to odfiltrovat a soustředit se na svůj nástroj," dodává klavíristka. Vazby nezpřetrhala, s violoncellistou vloni na podzim vydala společné album sonát nazvané Muse.
Rodiče dětem poskytli nejen podporu, kdy například obětovali dovolenou, aby měli na koupi nástrojů nebo učebnic. "Ukazovali nám také spoustu lidí z jiných odvětví, které jsme mohli považovat za vzory. Například černé sportovce. Hodně nám pouštěli Boba Marleyho. To všechno na nás mělo vliv," doplňuje Sheku Kanneh-Mason.
Vliv to mělo takový, že když před čtyřmi roky zveřejnil debutové album, zařadil na něj vlastní úpravu Marleyho slavné reggae skladby No Woman, No Cry. Desku nazvanou Inspiration natočil s Birminghamským symfonickým orchestrem a jeho litevskou dirigentkou Mirgou Gražinytė‐Tyla.
Že úsilí nevyšlo nazmar, si Sheku a jeho sestra Isata připustili, teprve když byli přijati na prestižní Královskou akademii hudby v Londýně. Tomu ale předcházely roky tvrdé práce.
Violoncellista jako devítiletý nastoupil na juniorskou akademii, zatímco Isata dostala stipendium pojmenované po hudebníkovi siru Eltonu Johnovi. Ten ji v roce 2013 pozval, aby si s ním zahrála na jeho koncertu v americkém Los Angeles. Později sestra podepsala smlouvu s nahrávací společností Decca a roku 2019 vydala album Romance: The Piano Music of Clara Schumann.
Enormní vlohy familie Kanneh-Masonových naplno projevila v televizním pořadu Británie má talent, kde sourozenci vystoupili společně. "Jste snad ta nejtalentovanější rodina na světě," poklonil se jim moderátor Simon Cowell.
Když pak violoncellista vyhrál i soutěž BBC, začal dostávat nabídky ze všech stran. Také podepsal smlouvu s firmou Decca, začal pravidelně vystupovat na festivalu BBC Proms, účinkoval na předávání filmových cen Bafta, a dnes se po něm v Nottinghamu dokonce jmenuje autobusová linka.
BBC Young Musician of the Year, Sheku Kanneh-Mason, has been honoured with his own named bus https://t.co/4q5t57mBvn pic.twitter.com/1lYflEvMcu
— Nottingham City Transport (@NCT_Buses) September 13, 2016
Chtě nechtě se stal symbolem coby interpret černé pleti, který prorazil v tradičním světě britské klasické hudby. Dnes říká, že se snaží jít příkladem. Myslí na ty úspěšné černé sportovce, které mu za vzor dávali rodiče.
"Nikdy jsem s rasismem neměl problém. Nikdy jsem se na Královské hudební akademii necítil nepatřičně. Ani si nemyslím, že je svět klasické hudby rasistický, to bychom se na něj dívali špatně. Problém je v tom, že děti jiné barvy pleti prostě dříve nedostávaly příležitosti," uvažuje.
Že se jako chlapec, který chodil na obyčejnou veřejnou školu, navzdory barvě pleti dostal tak daleko, by mohlo inspirovat další s podobným zázemím. "Třeba si řeknou, že když jsem to dokázal já, dokážou to taky," doufá.
Jeho příběh každopádně zaujal Meghan Markleovou, dnes známou jako vévodkyni ze Sussexu. Před svatbou s princem Harrym pozvali violoncellistu do kaple sv. Jiří na hradě Windsor. Vévoda s budoucí vévodkyní se hudebníka zeptali, co by chtěl zahrál. Navrhl tři skladby: Après un rêve od Francouze Gabriela Faurého, Sicilienne od slepé Rakušanky Marie Theresie von Paradis a Schubertovo známé Ave Maria.
Zatímco je violoncellista hrál, královský pár se zkoušel procházet po kapli. "To bylo krásné. Tohle bychom si přáli na svatbu," rozhodla nakonec Markleová. A tak se stalo: Shekua Kanneha-Masona na svatbě slyšely hrát skoro dvě miliardy lidí, které přenos sledovaly.
Dnes už tedy přijíždí do Prahy jako celebrita. S Českou filharmonií pod taktovkou Jakuba Hrůši tento týden třikrát zahraje Koncert pro violoncello a orchestr e moll od Edwarda Elgara, který předloni natočil na své druhé album s London Symphony Orchestra a věhlasným dirigentem Simonem Rattlem. Ve druhé polovině večera první český orchestr uvede poslední symfonickou skladbu Josefa Suka nazvanou Epilog.
Pro zdejší posluchače to bude dobrá příležitost posoudit Angličanův talent. Kanneh-Mason roky piloval violoncellové koncerty právě od Elgara a také Antonína Dvořáka. Tomu přisuzuje stěžejní význam. "To byla má oblíbená skladba. Kvůli ní jsem dostal chuť naučit se na violoncello," poznamenává o Dvořákovi. Jestli bude mít tento týden úspěch s Elgarem, třeba v Praze příště zahraje Dvořáka.
