Vystoupí Český filharmonický sbor Brno pod vedením Petra Fialy, sólisté Jana Sibera, Jana Sýkorová, Tomáš Černý a Jozef Benci s klavírním doprovodem Heleny Fialové, to vše řízené dirigentem Tomášem Braunerem. Requiem tak zazní ve stejném aranžmá jako za druhé světové války v terezínském ghettu.
Tam jej nastudoval Rafael Schächter, v Rumunsku narozený československý skladatel židovského původu, který za první republiky hrál na klavír v D34, tedy pražském divadle Emila Františka Buriana. Za nacistické okupace už ale jako Žid vystupovat nemohl. Roku 1941 byl deportován do Terezína. Zde začal organizovat místní kulturní život.
Díky Schächterovi vězni postupně nastudovali inscenace Mozartovy opery Figarova svatba, Prodané nevěsty od Bedřicha Smetany, a právě Verdiho Requiem. To se učili z jediného propašovaného notového záznamu. Ke zkouškám se scházeli v temném, chladném a vlhkém sklepení, vyčerpaní a vyhladovělí po celodenních nucených pracích. Skladbu mohli přehrávat na jediném poškozeném klavíru, kvůli nedostatku partitur se ji učili zpaměti. Schächter musel pěvecký sbor tvořený 150 vězni několikrát rekonstruovat, jak je nacisté postupně odváželi a vraždili ve vyhlazovacích táborech.
Dle pamětníka Edgara Krásy se Schächter snažil uvedením Verdiho vzkázat věznitelům, že "až bude nejvyšší soudce soudit, žádný hříšník mu neunikne".
Requiem se v Terezíně nakonec dočkalo 16 uvedení od září 1943 do června 1944. Zaznělo také při nechvalně proslulé návštěvě delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže, který do Terezína pozvali vysocí představitelé SS pod vedením Adolfa Eichmanna, jednoho ze strůjců holokaustu. Nacisté tehdy připravili důmyslnou šarádu ve snaze nalhat světu, že se o vězně starají.
Inspekce vyvrcholila právě provedením Requiem pod taktovkou Schächtera. "Když hudba skončila, nacisté seděli jako přikovaní. Eichmann zamumlal: zajímavé, velmi zajímavé. A teprve když zatleskal, nervózně se přidali ostatní," vzpomínala v deníku Wall Street Journal jedna z členek sboru Zdeňka Fantlová. "Nacisté si lámali hlavu, proč Židé zpívají katolickou mši. Schächter měl ale své důvody," vysvětlovala s poukazem na to, že uvedení Requiem bylo pokusem symbolicky podat zprávu o podmínkách v táboře.
"Schächter řekl, že nacistům zazpíváme to, co jim nemůžeme říct do očí," vyprávěla další pamětnice a členka sboru Marianka Zadikowová May. "Poskytlo nám to příležitost myslet taky na něco jiného, na příští zkoušku, další koncert. Ten sbor nám připomínal, že někde existuje opravdový život. Zachránilo mi to duši. Přežila jsem válku a díky tomuhle jsem v ní neztratila duši," říkala Marianka Zadikowová May.
Schächter se konce války nedočkal. Zemřel začátkem roku 1945 při pochodu smrti v Osvětimi, bylo mu 39 roků.
Této události je věnováno čtvrteční zahájení festivalu Věčná naděje. Podle dramaturga Petra Nouzovského se jedná o příběh, jenž stojí za připomenutí. "Podnětem bylo i letošní 80. výročí terezínského provedení, výročí 210 let od narození Giuseppa Verdiho a významné životní jubileum Petra Fialy," vyjmenovává. Sbormistr Fiala za měsíc oslaví osmdesátiny.
V podobné úpravě již Verdiho Requiem zaznělo roku 2006 na festivalu Pražské jaro přímo v Terezíně, kde děti přeživších zpívaly se svými rodiči v publiku. Další koncert následoval roku 2013 v pražské svatovítské katedrále, a to již za promítání tehdy nového dokumentárního filmu o této události nazvaného Defiant Requiem.
Snímek byl nominován na dvě televizní ceny Emmy a nyní je také součástí programu Věčné naděje, znovu jej ve čtvrtek 9. března uvede pražské Bio Oko.
Festival se od roku 2017 věnuje dílům hudebníků, kteří pracovali v těžko představitelných podmínkách koncentračních táborů. "Terezínští autoři dávají světu naději. Naději v to, že jejich hudba má šanci na přežití, i když měla být navždy umlčena," doplňuje dramaturg Nouzovský.
Šestý ročník akce do 30. března dále nabídne koncerty klavíristy Iva Kahánka v Zrcadlové kapli Klementina, Krása Quartetu, Tria Bohémo či přednášku o hudbě v terezínském ghettu.
