Lifschitzovým domovem bylo Německo, teď už 13 let žije ve švýcarském Lucernu, kde učí na konzervatoři. Kromě významných evropských destinací pravidelně jezdí na Mezinárodní hudební festival Kutná Hora, který začíná tuto sobotu.
Letos zde Lifschitz provede projekt, jenž měl připomenout loňské 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena. Na osmi koncertech, z nichž ten první se koná v neděli, postupně provede všech 32 jeho klavírních sonát.
Beethovenovský cyklus jste plánoval už vloni. Podařilo se vám ho uvést jinde?
Beethovenovy sonáty jsem hrál jako cyklus několikrát, jednotlivá díla samozřejmě bezpočtukrát. V roce 2017 jsem tento maraton absolvoval na Tchaj-wanu a v Hongkongu. Další se měl odehrát v Tokiu, ale nejprve byl dvakrát odložen, až to definitivně odpískali. Několik sálů totiž zavřeli kvůli renovaci.
Těch dvaatřicet sonát je pomyslnou kronikou Beethovenova života od mládí až po poslední roky života. Jaká je to zkušenost, hrát je takto koncentrovaně?
Prováděl jsem rozsáhlé bachovské cykly, což je jiný způsob mé sebekonzumace, nedá se to moc srovnávat. Když děláte Beethovena v rámci osmi dní, není to lehké. Je to extrémně vzrušující, ale sebere vám to veškerou energii a koncentraci. Hned po prvním koncertě musím sednout ke klavíru a připravovat se na další. A to celé po osm dní. Když jsem si to zkoušel v naší škole, cvičil jsem do pěti do rána na tiché klaviatuře, pak jsem spal do poledne a poté se chystal na další koncert.
Co tomuto tréninku předcházelo, měl už jste všechny sonáty na repertoáru?
To ano, některé jsem hrál častěji než jiné, ale právě tam se může skrývat nebezpečí. Kdybych si řekl, že tuhle sonátu už umím, unikla by mé pozornosti. Nesmím nic podcenit, ani jedinou větu, ani jednu notu nebo znamínko v partituře. Nebrat nic jako samozřejmost. Beethoven je skladatel, který se vám za plnou pozornost odmění. Zároveň ale totálně nemilosrdný, když ho neberete zcela vážně.
Snažím se představit si to jako sportovní výkon. Musíte hospodařit s pozorností a energií. Jsou v koncertu místa, kde si můžete odpočinout?
To jsou přesně ty okamžiky, kdy si myslíte, že máte čas se trochu zregenerovat a kde se pak stane "nehoda". Nemůžu si dovolit povolit pozornost. A je to tak vlastně snadnější, když víte, že se musíte soustředit od začátku do konce. Dávkování odpočinku můžete využít v přípravné fázi, ne na koncertě.
Beethovenovy sonáty hrajete chronologicky podle doby vzniku. Je to jediný, nebo nejlepší způsob?
Určitě to není jediný způsob. V Tokiu, kde jsem měl vystupovat v různých sálech, jsem vždy zkombinoval jednu "populární" sonátu s méně uváděnými. Dají se taky seskupit podle tóniny nebo nálady. V Kutné Hoře je zahraji chronologicky s malými změnami v pořadí, které jsem udělal s ohledem na posluchače. Bude pro ně snazší sledovat Beethovenovu dráhu.
Když jste zmínil posluchače. Byli i takoví, co se účastnili všech koncertů cyklu?
Ano, chodili za mnou a hrdě ukazovali všechny vstupenky. To mě dojalo. Někteří přišli, aby slyšeli svou oblíbenou sonátu, další z logistických důvodů navštívili jen některé koncerty. Nevím, jak to bude v Kutné Hoře, ale abonentka na celý cyklus je velmi výhodná!
Jak vysvětlujete Beethovenovu tvorbu studentům, co je na něm nejdůležitější?
Můj konečný cíl je ukázat jeho složitost, všechny fasety jeho tvorby, ať už v klavírních koncertech, sonátách, nebo komorní hudbě. Nelze redukovat Beethovena na jeden aspekt. Stále musíte mít na mysli například věrnost textu, typické rysy jeho stylu i osobnosti, někde zase otázku techniky - v tom je Beethoven pro pianistu velkým učitelem. Když jeden z těchto prvků při vystoupení chybí, není to Beethoven.
Poté co jste se několik let soustředil na Beethovena, hodláte se teď věnovat někomu jinému?
Hned po Kutné Hoře jedu na koncert, kde budu hrát tria od Ravela, Brahmse a Šostakoviče. Pak mě čeká festival v Lužici věnovaný současné hudbě a Messiaenovi. Beethovena ale nadlouho neopustím. Teď mám hotovou nahrávku všech jeho sonát, jsem spokojený a současně velmi nespokojený, slyším, co bych příště zahrál jinak, co zlepšit nebo úplně změnit. Takže je důležité nevzdalovat se od toho materiálu. Ale zároveň chci být blízko svých dalších oblíbených oblastí, což je Bach a ranější hudba, romantikové plus současná tvorba. Jde o to, udržovat rovnováhu.
Jak jste se vyrovnával s lockdownem?
Byl jsem ve stejné situaci jako všichni ostatní muzikanti, kdy naše projekty byly odloženy, nebo rovnou nadobro zrušeny. Ale je to jako po zemětřesení: vzpamatujete se, uklidíte trosky a snažíte se postavit něco lepšího. Ze zkušenosti přátel i mé vlastní vysvítá, že to mělo i řadu pozitivních aspektů: byla to taková nutná "sanitace". Ukázalo to, jakou máme motivaci. Je pro nás hudba životní nutností, nebo ji děláme proto, že nic lépe neumíme? Zhodnotili jsme, co z toho, co jsme dělali předtím, mělo hodnotu, a vrhli se do studia nového repertoáru. Bylo víc času na čtení, na rodinu, na procházky v přírodě. Doufám, že mé hře to prospělo.
Jací jsou vaši studenti na konzervatoři, když to srovnáte s dobou, kdy jste sám studoval?
My jsme museli vyvíjet mnohem větší iniciativu: nebylo k dispozici tolik dostupné hudby jako dnes. Internet neexistoval, člověk se musel vydávat "na lov": repertoáru, nahrávek, partitur. Bylo to dobrodružné, zejména v bývalém Sovětském svazu, kde k mnoha věcem prostě nebyl přístup. Pak si toho člověk taky víc vážil - dnes studentům stačí kliknout tlačítkem a mají, co potřebují. Přesto, nebo proto, jsem často šokován nedostatkem jejich motivace a neznalostí, jsou přesycení. Kladu si otázku, proč se dali na studium hudby. Umění a hudba vám totiž dokážou dát víc než všechny poklady světa, a když nevíte, jak to ocenit a vážit si toho, jak o to pečovat, smysl se vytratí.
Beethovenovy sonáty jsou pomyslným životopisem v notách. Má z něj požitek i člověk, který o autorově osobnosti a životě nic netuší? Nemají se posluchači nějak připravit?
Někdy dostávám zpětnou vazbu i od lidí, kteří s hudbou nemají moc společného, a ti reagují velmi spontánně na citové, řekl bych až na psychosomatické úrovni. Jejich odezva je pro mě velmi cenná, cennější než od lidí, co můj výkon chladně zanalyzují a porovnají s desítkami nahrávek, které už znají. Beethoven nekomponoval pro znalce, ani nekalkuloval. Sám sebe nazýval hudebním básníkem a chtěl hovořit přímo k lidským srdcím.
Když hraji, myslím i na ty, kteří uslyší tuto hudbu úplně poprvé, buď jsou mladí, nebo přišli na koncert ze společenských důvodů. Možná se to povede a osloví je jedna sonáta, nebo jen jedna věta, a to je pro mě velká satisfakce. A zároveň důvod, proč mám živá vystoupení raději než vypulírované studiové nahrávky.
