"Nesmělý padesátník s postupující pleší," charakterizoval v roce 1982 svůj dojem z Moravce kritik deníku New York Times, když hodnotil jeho první sólový recitál v Carnegie Hall. Pak už se ale rozplýval nad tím, jak klavírista hýčká detaily, nad jeho prvotřídním smyslem pro barvu zvuku a nad tichým vhledem do skladeb bez okázalé touhy prodat sám sebe.
Britští a snad ještě častěji němečtí kritici se ptali, proč od Moravce, který žil v letech 1930 až 2015, nemají víc nahrávek a jak je možné, že ho častěji neslýchají naživo. "Moravec se o své PR staral nulově," podotkl k tomu klavíristův žák Jan Bartoš, jeden z editorů Portraitu.
Zní to poněkud zvláštně, protože ve vlasti má Moravec pověst klavíristy, který proslul v zahraničí. Je v tom mnoho pravdy. Na začátku cesty k širšímu uznání stál v roce 1963 Georg Széll, tehdejší šéfdirigent Chicago Symphony Orchestra, proslulý nejen náročností a nesmlouvavými požadavky na orchestry i sólisty, ale také nepříliš příjemnou povahou. Českého klavíristu oslovil ke spolupráci poté, co slyšel jeho nahrávky.
Ty sehrály v Moravcově životě velkou úlohu z více hledisek. Byl známý tím, že pořád dokola poslouchal záznamy vlastních provedení, aby je mohl zdokonalovat. Nehledal přitom technické nedostatky, ale ideál, který si o skladbě vytvořil v mysli. Studoval také nahrávky jiných klavíristů, a jak sám říkal, především těch, kteří hráli hodně odlišným stylem.
V jednom ze svých mála rozhovorů pro Českou televizi zmínil, že se od některých kolegů stále učí - to už bylo Moravcovi osmdesát let.
Vystoupil jedenadvacetkrát na festivalu Pražské jaro a od roku 1969 učil na pražské HAMU, kde ukončil činnost pouhý rok před smrtí. S Českou filharmonií účinkoval poprvé už v 50. letech pod vedením Karla Ančerla. Rozhodně tedy nelze říci, že by se o něm doma nevědělo.
Přesto u nás vzbudilo značnou pozornost, když vydavatelství Phillips zařadilo Moravce jako jediného českého zástupce na dvousetdiskovou kolekci Great Pianists of the 20th Century. A ve vzduchu často visela otázka: "Proč právě Moravec?"
Odpověď skrývá název amerického vydavatelství Connoisseur Society - tedy Společnost znalců -, u kterého vydal řadu nahrávek. Moravec byl skutečně klavíristou pro zasvěcené. Ne typ osamělého a poněkud svérázného, až praštěného génia na pódiu, jehož fotky proniknou i do časopisu Life, jako jeho kanadský vrstevník Glenn Gould.
Moravec jako by neexistoval a zároveň stále někde byl. Při vší vnější neokázalosti vystupoval a natáčel se špičkovými dirigenty i orchestry po celém světě. Jeho koncerty sklízely vesměs nadšené ohlasy a kritikům, klavíristům i obdivovatelům skýtají nahrávky dodnes materiál k nekonečnému a dobrodružnému odhalování nových detailů v provedení Chopina či Debussyho, kteří patřili k Moravcovým nejmilejším autorům.
Svou hrou jako by všechny zval do tajemného světa, pod jehož povrchem se skrývá poznání, co je v hudbě podstatné. Opačně tomu bylo v případě jeho soukromého života - na tyto informace vždy platilo přísné embargo. Nezměnilo se to dodnes.
Dramaturgii jedenáctidílného kompletu Moravcových nahrávek, který teď vydal Supraphon, navrhl Jan Bartoš, poté ji s ním vytvářeli klavíristova manželka Zuzana Moravcová a producent Supraphonu Matouš Vlčinský. Přednost dali méně známým záznamům, proto Portrait neobsahuje běžně dostupná nokturna od Fryderyka Chopina, ačkoliv v Moravcově repertoáru představují klíčovou položku. Nejsou zde ani pozdní nahrávky s dirigentem Jiřím Bělohlávkem.
Každé z jedenácti CD se věnuje přednostně konkrétnímu skladateli. Kde jedno jméno nestačilo na zaplnění stopáže, tam jsou vedle sebe alespoň autoři jedné národnosti a skladby příbuzných žánrů. Doba pořízení nahrávek při řazení nehraje velkou roli. Díky vynikající práci zvukového technika Jana Lžičaře ale posluchač setrvává ve vysokém zvukovém komfortu, ačkoliv původní materiály vznikaly v průběhu 40 let na různých místech a na rozdílné klavíry. V případě Beethovenovy Pastorální sonáty a Debussyho Dětského koutku byla jediným zdrojem nahrávka na starém vinylu.
První CD je věnováno klavírním koncertům Wolfganga Amadea Mozarta, které Moravec nahrál s Českým komorním orchestrem nebo s Českou filharmonií v letech 1973 až 1974. Kromě sólisty spojuje oba orchestry osobnost dirigenta Josefa Vlacha, jinak výborného houslisty a primária vynikajícího smyčcového kvarteta.
Další dva disky patří Ludwigu van Beethovenovi, jehož třetí klavírní koncert Moravec nahrál v pražském Rudolfinu s dirigentem Václavem Neumannem, zatímco čtvrtý natočil s orchestrem vídeňského Musikvereinu a dirigentem Martinem Turnovským. Beethovenovská pasáž pokračuje již sólově provedením pěti sonát a dvou bagatel. Zde se ukazuje, že kombinace zvukového cizelérství a požitkářství může být i kontraproduktivní - Beethovenova hudba se Moravcovu přístupu přece jen často vzpírá.
O to víc ale vyniknou další tři CD věnovaná Fryderyku Chopinovi, která tvoří pomyslné centrum i jeden z velkých vrcholů celého boxu. Moravcův zvukově až neskutečně citlivý a detailní styl i celková preciznost kombinovaná s citem si skvěle rozumějí s Chopinovou hudbou, kterou spisovatelka a kritička Eliška Krásnohorská kdysi trefně charakterizovala jako ušlechtilý sentiment.
Tato citlivost bez změkčilosti se ozývá s maximálním účinkem v baladách, scherzech, čtyřiadvaceti preludiích, mazurkách i dalších kompozicích, které jsou zde v Moravcově podání k dispozici. Klavírista neupoutává pozornost mohutným úhozem a tónem, ale jeho hloubkou.
Minisérii dalších dvou CD zahajuje opět Beethoven, tentokrát se k němu ale přidávají Robert Schumann a Johannes Brahms. Na sedmém CD jako autoři sólových skladeb, mezi nimiž jsou nejpodstatnější položkou Schumannovy populární Dětské scény - nepříliš obtížné skladby, které rádi hrají i ti nejlepší klavíristé, v Moravcově podání vycházejí na CD poprvé. Následující disk patří klavírním koncertům obou německých romantiků.
Kompozice raného francouzského impresionisty Clauda Debussyho tvoří podstatnou část devátého a desátého CD a znovu s plnou naléhavostí připomenou přesvědčivost křehkého kouzla Moravcovy hry. K Debussymu se na dvojici disků přidávají jeho krajané César Franck a Maurice Ravel, v jehož závěrečné vokalíze se Moravec představuje také jako komorní hráč s violoncellistou Sašou Večtomovem.
Poslední CD je jako pomyslný návrat domů věnováno českým autorům Leoši Janáčkovi, Bohuslavu Martinů a Bedřichu Smetanovi. DVD obsahuje jednak dokumentární film režiséra Jana Mudry z roku 2002, ale také pamětnické televizní záznamy několika Moravcových vystoupení. Mezi nimi se znalci jistě zastaví nad klavírními koncerty Sergeje Prokofjeva či Maurice Ravela, kteří nepatřili ke klavíristovým kmenovým autorům. Záznamy pocházejí z let 1967 a 1983.
Zvláštní je, že nejsou k dispozici filmové či zvukové nahrávky s Moravcem z 90. let. Podle Jana Bartoše to může být i tím, že klavírista vše podstatné ze svého repertoáru pokládal za natočené a nechtěl se opakovat.
Čtyřjazyčný booklet obsahuje kromě technických údajů a několika historických fotek také profilový rozhovor, který Ivan Moravec poskytl v roce 2002 časopisu Piano News. Koncentruje v podstatě vše, co o sobě byl ochoten říci jinak než hudbou. Ta je ale v jeho případě fantasticky výmluvná sama o sobě.
