Italský skladatel Giuseppe Verdi psal Sicilské nešpory pro pařížskou Operu. Musel se proto popasovat nejen s formou francouzské velké opery, která mu neseděla (a byla už v té době dosti strnulá), ale také s tehdy glorifikovaným libretistou E. Scribem, s nímž se spolupracovalo jen velmi těžko.
Nešpory jsou Verdiho dvacátá opera; vrací se v ní k historickým námětům, dějová osa popisuje příběh vedoucí ke krvavému vyvraždění Francouzů (ti utlačovali původní obyvatelstvo) na Sicílii roku 1282. Pro tento masakr se vžilo právě pojmenování Sicilské nešpory.
Pařížská premiéra měla obrovský úspěch, kritika byla pouze kladná. Ale historie zůstala chladná. V opeře nezazní melodie, kterou byste si z divadla odnášeli, i když je plná dlouhých efektních čísel, která se pro celkovou délku opery (pět jednání) stávají ještě delšími.
Jak zkostnatělá může opera být
Verdiho síla je ve sborech. Ty mají svou sílu i tady, ač jde v podstatě jen o derivát ze slavnějších děl. Pro moderního diváka však bude nejzávažnější vadou na kráse právě forma velké opery.
Buď ji režisér ponechal beze změny z výchovných důvodů, nebo si s ní nevěděl rady a nepřišel na způsob, jak dílo přiblížit současnosti. Tomu by nasvědčovaly i herecké výkony protagonistů - žádné totiž v opeře nejsou (nebo alespoň v alternaci vystupující 2. dubna; celkem má opera tři obsazení).
Na scéně se kromě tradičních tanečních čísel baletu absolutně nic neděje; i sbor stojí jako lidský les - jen tu a tam zamává rukama ve větru. Jde o to nejklasičtější provedení, kdy herci stojí každý na svém kousku jeviště, který zuby nehty hájí svými zvučnými hlasy.
Tedy až na Annu Todorovou, jejíž herecký i pěvecký výkon se dá vysvětlit snad jedině indispozicí. Její projev působil přímo nemocně, snad až ke konci se zdálo, že se jí vrátil dech a finále odzpívala alespoň průměrně.
Velká záchrana od malého tenoristy
Ostatní pěvecké výkony byly o poznání lepší. Pokud Jurij Kruglov, sólista Státní opery, předvedl dobrý výkon, a dokonce se snažil tu více, tam méně úspěšně o výraz herecký, pak výkony pánů Richarda Haana a zejména bulharského tenority Bojka Zvetanova byly excelentní.
Zvetanov bohužel neoplývá tělesnou konstitucí prvního milovníka, ale jeho hlas má evropské parametry. Přes nevelký vzrůst oplývá obrovským hlasem, díky němuž poskytl divákům největší hudební zážitek večera. Skvělý výkon předvedl i britský dirigent Hilary Griffiths, jenž měl po celou dobu představení i orchestr pevně v rukou.
Kostýmy se vzdávají původní předlohy, na jevišti můžeme spatřit postavy oblečené v šatech, které mohly být aktuální právě za Verdiho života. Podobně je to s kulisami sicilských domů - to je asi jediná modernizace celého díla.
Pokud jste milovníky opery, jsou Nešpory povinností. Z vokálního hlediska se je rozhodně na co těšit, ale tím to také bohužel končí. V Českých zemích se Sicilské nešpory nehrály celých padesát let. Až je uvidíte, pochopíte, proč tomu tak je. Jednou za půlstoletí to totiž bohatě stačí
Státní opera Praha - Giuseppe Verdi: Sicilské nešpory. Režie Karel Kříž, dirigenti Hilary Griffiths a Richard Hein, choreografie Pavel Ďumbala.
