Druhý večer snad přilákal více diváků atraktivnějším titulem, slovenský soubor hrál před téměř vyprodaným hledištěm, kterému chtěl ukázat "výkladní skříň divadla".
Režie opery byla pod taktovkou jednoho z nejslavnějších a nejdiskutovanějších operních režisérů posledních dvaceti let Petera Konwitschného. Německý režisér se na počátku kariéry proslavil zejména svým inovativním přístupem ke scénickému zpracování Händelových oper.
Světový režisér v Bratislavě
Evžena Oněgina režíroval v roce 1995 v opeře v Lipsku, kde byl přijat velmi rozporuplně. Bratislavská úprava z lipské přímo vychází, Konwitschný jen doupravil detaily pro použití v SND. Dlužno říci, že to, co působilo extravagantně před deseti lety, se dnes jeví téměř jako standard. Přesto je v úpravě chvílemi vidět manýra být originální a kontroverzní za každou cenu.
Nejvíce je to vidět ve scéně, kdy Oněgin přichází Taťáně udělit svoje blahosklonné poučení. Jednu z nejsilnějších scén románu Konwitschný interpretuje obrazem, ve kterém se Oněgin vrací z flámu s přibližně dvěma desítkami prostitutek a zcela opilý v jejich přítomnosti deklamuje Taťáně, jak že je to mezi nimi. Scéně rozhodně neprospělo ani to, že představitel titulní role Pavol Remenář byl konkrétně v této árii mimo předepsaný part.
Byl to naštěstí ojedinělý výpadek, jeho výkon se dá označit za velmi dobrý, typově se do role Oněgina také hodí, jen režijní pojetí se možná trochu zpečuje představě diváků, kteří Puškinův román dobře znají.
Taťána získala nejvíce sympatií
Nejlépe na jevišti působila Natalia Ushakova: její Taťána byla pěvecky i výrazově na skvělé úrovni a také za ni sklidila po árii psaní dopisu odpovídající aplaus.
Hlasově zaujala také představitelka Olgy Terézia Kružliaková, která sice herecky setrvala po celou dobu v jediné poloze, ale to by se konkrétně u Olgy nemělo považovat za chybu.
Zbytek ansámblu tvořil zlatý středoevropský průměr, jako v případě Lenského. Ľudovít Ludha svou roli odezpíval, a to je jediné, co se k jeho výkonu dá říci. Výraz Lenskému dodával jen v pěveckém pianu, jinak působil po celou dobu staženě a na hlas tlačil se zbytečnou silou.
Tisícihlavý sbor nemusí být plus
Tragickou stránku opery znamenala podobně jako v Peterovi Grimesovi režie sboru. Vzhledem k jeho početnosti (rozhodně alespoň šedesát členů) působily všechny davové aktivity na jevišti naprosto nedotaženě. Vyvstává otázka, zda sbor dělal přesně to, co po něm Konwitschny chtěl. Pokud ano, je to od režiséra jeho formátu hrubý prohřešek. Jediné, co se dá ke sboru říci pozitivního, je to, že působil mohutně; mohutnost však také není v subtilních partiích plných ruské melodiky ta pravá poloha.
Ani orchestr pod taktovkou Pavola Seleckého nepředvedl tak dobrý výkon jako při včerejším Peterovi Grimesovi. Pokud je tedy Oněgin výkladní skříní divadla, je to výloha poněkud ušmudlaná a stála by možná za umytí. Čajkovského opera v podání SND má rozhodně i svoje klady, ale nevyčnívá nikterak z průměru současných inscenací.
