Philip Glass za klávesami narovnal záda a prudce kývnul hlavou, až se mu vlasy otřásly jako osika. Ten každých pár minut opakovaný pohyb, signalizující spoluhráčům, že nadchází další část skladby, se stal nedílnou součástí pět a půl hodiny trvajícího koncertu plného repetitivní hudby a mechanických pohybů rukou.
Bylo to před sedmi lety na festivalu Ostravské dny nové hudby. Od té doby se Češi s třiaosmdesátiletým klavíristou a skladatelem Glassem setkali ještě v pražské Arše, kde hrál sólově na piano a někteří posluchači pod jevištěm polehávali v lehkém transu.
Na příštím ročníku festivalu Pražské jaro se však nikdo válet nebude. Filharmonie Brno pod taktovkou svého amerického šéfdirigenta Dennise Russella Daviese, jenž se skladatelem úzce spolupracuje od 80. let minulého století, uvede 30. května 2021 v Rudolfinu českou premiéru Glassovy loňské Dvanácté symfonie: hudby nesoucí všechny znaky jeho rukopisu, ale jinak se vyjímající.
Jeden z nejznámějších žijících komponistů, jenž dávno přesáhl svazující škatulku minimalisty, napsal přes 30 oper a díky soundtrackům k filmům jako Koyaanisqatsi nebo Hodiny oslovil miliony posluchačů, téměř po 30 letech naposledy vzdává hold Davidu Bowiemu.
Právě rocker, kterého ke zvukovým experimentům kdysi přivedla Glassova hudba, později se spřátelili, a dokonce sdíleli studio, roku 1992 inspiroval Glasse k jeho první symfonii: jmenovala se Low podle Bowieho stejnojmenného alba z takzvané berlínské trilogie. Čtyři roky nato následovala Čtvrtá symfonie, tentokrát na motivy Bowieho alba Heroes.
Obě v premiéře dirigoval nynější šéf brněnské filharmonie Davies. A v obou skladatel přepracoval písně, které Bowie vytvořil s Brianem Enem: například symfonie Low začíná doslovným rozvinutím elektronických smyčců ze skladby Subterraneans, ovšem místo Bowieho nostalgického saxofonu a nezřetelného zpěvu následují pro Glasse typická arpeggia, ostinata, modulace či jemné posuny ve zdánlivě nekonečně opakovaných polyrytmech.
Bowiemu se výsledek tak líbil, že symfonickou verzi Heroes pouštěl na vlastních koncertech v okamžiku, kdy přicházel na pódium.
Dvanáctá symfonie, která zazní v Praze, se sice stejně jako Bowieho závěrečné album trilogie z roku 1979 jmenuje Lodger, už z něj ale vychází volněji. "Bylo tam o hodně méně hudebních informací," vysvětlil Glass, proč s přepracováním této desky 20 let váhal a nakonec z ní převzal jen texty. Zprostředkovávají Bowieho úvahy o odcizení, chování mužů, domácím násilí či hýřivém způsobu života. K nim Glass dopsal novou hudbu.
Zhruba třičtvrtěhodinová symfonie sestává z šesti Bowieho textů a místo vět má spíše formu písňového cyklu. Pro pražskou premiéru bude klíčový hlas: místy vysloveně rockerské písně bělocha Bowieho zazpívá nerocková černoška Angélique Kidjo, hvězda world music ze západoafrického státu Benin. Její obsazení už do světové premiéry v Los Angeles u recenzentů vyvolalo střídavě nadšení a rozpaky.
Indie a Paříž
Nahrávka symfonie zatím nebyla zveřejněna, Glassovi posluchači ale tuší, co čekat: od prvních not jasně rozpoznatelný rukopis postavený na zdánlivě nekonečném opakování tonálních motivů. Glass vystavuje člověka vytrvalému rytmickému bití not, kde z drobných odchylek a posunů vznikají souběžné nebo kontrastující, později se zase spojující a nakonec modulující hudební proudy.
Přestože Glass zejména k filmům psává chytlavé melodie, těžiště spočívá v rytmu, frázích, které se vrství, zvyšují napětí a postupně nutí vnímat muziku jinak. V tomto ohledu bylo pro skladatele v 60. letech určující setkání se sitáristou Ravim Šankarem a následná návštěva jeho rodné Indie, kde byl Glass později více než dvacetkrát. Od té doby obdivuje tibetského duchovního dalajlamu, kterému věnoval skladbu Mad Rush a složil hudbu k jeho životopisnému filmu Kundun, stejně jako buddhismus a meditace, jež praktikuje dodnes.
Indii však předcházela ještě jiná přelomová cesta. Vnuk litevských a běloruských imigrantů Glass vyrůstal koncem 30. let minulého století ve východoamerickém Baltimoru, městě segregovaném od škol až po restaurace. A segregovaný byl i obchod s deskami, který vlastnil Glassův otec a kde budoucí skladatel od 12 let pracoval. Objevoval tam nejrůznější muziku: bílou, černou, klasickou a nakonec moderní.
Dnes na to Glass nejčastěji vzpomíná při dotazech, jestli svou hudbou nejde vstříc komerci. "U nás v obchodě někdo přišel, dal otci peníze a za ně dostal desku. Pro mě tedy byly hudba a obchod vždy spojené," vypráví muž, který o desítky let později licencoval svou hudbu do reklam na American Express nebo Verizon a soudil se s těmi, kdo jeho styl napodobovali.
Přes Chicagskou univerzitu, na které studoval matematiku i filosofii a především již poznával současné skladatele, Glass zamířil na newyorskou hudební školu Juilliard. Komponoval pod vlivem vrstevníků a našel se teprve v letech 1964 až 1966. Tehdy se odstěhoval do Paříže, aby mohl chodit na hodiny u slavné Nadi Boulangerové, učitelky všech od průkopníka moderního tanga Ástora Piazzolly po Karla Husu, českého emigranta z osmačtyřicátého roku.
"Byla to neuvěřitelná fyzická zátěž, většinou jsme pracovali osm až deset hodin denně, u klavíru jsme dokonce i obědvali. Nebralo to konce," vzpomínal Glass, který v Paříži po večerech navštěvoval experimentální divadla a složil hudbu k inscenaci Samuela Becketta. Později k jeho hrám vytvořil ještě sedm soundtracků.
Proměna ve stroje
Na konci pařížského pobytu se Glass spřátelil se sitáristou Šankarem a z Indie se vracel do USA v situaci typické pro spoustu amerických umělců: plný podnětů ze zahraničí, z nichž v dalších letech rozvinul vlastní rukopis.
Že se hudba dnes označovaná jako minimalismus ujala, lze jistě přičíst její přístupnosti a zdánlivé jednoduchosti, kterou oslovila mladou generaci. A stejně tak době, přelomu 60. a 70. let, přejícímu všem myslitelným experimentům v čele s rockovou muzikou.
Ostatně když už Glass hrával na pódiích, zprvu to byla ta rocková, třeba londýnský sál Roundhouse. V New Yorku o něj koncertní síně zájem neměly, a tak "jsme hráli na Manhattanu v uměleckých galeriích a bytech, kde nebylo dost židlí, takže lidé si sedali či lehali na zem".
Za minimalisty dnes vedle Glasse bývají nejčastěji označováni jeho vrstevníci La Monte Young, Terry Riley a Steve Reich, z nichž se ovšem každý vydal vlastní cestou a Glass je díky práci pro film suverénně nejznámější.
Pojem minimalismus sám desítky let odmítá: podle něj mylně vsugerovává dojem, že se muzika beze změn opakuje. Upřednostňuje označení "hudba s repetitivními strukturami" a jen v příznivém rozpoložení je ochoten jako minimalistické označit alespoň své první období, završené patrně skladbou Music In Twelve Parts z roku 1974.
Glass ji před sedmi lety s vlastním ansámblem uvedl na Ostravských dnech nové hudby. V sále někdejšího plynojemu Gong, odkud lidé volně odcházeli a zase přicházeli, začali za světla a končili v noci. V kompozici bez jasných vrcholů, jednoznačných posunů či tradiční stavby se tři klávesisti včetně Glasse, sopranistka a hráči na dechové nástroje dotýkali fyzických aspektů hry: výdrže, soustředění či koordinace rukou. S postupem času jako by se měnili v lidské stroje.
Přes den taxi, večer hraní
Philip Glass svůj ansámbl založil roku 1968 zaprvé proto, aby jeho skladby vůbec někdo uměl hrát. Nevšední souzvuk elektrických varhan, saxofonů a fléten s ženským hlasem je dodnes poznávacím znamením jeho rané tvorby.
Mělo to ale také praktický důvod. "Potřeboval jsem vydělávat a došlo mi, že když moji hudbu nebude hrát nikdo jiný, já i můj ansámbl budeme mít dost zakázek na živé hraní. Proto jsem nikomu nedovolil, aby mé noty pustil do oběhu. Chcete-li slyšet moji hudbu, přijďte na můj koncert," vysvětloval Glass, který skrze firmu Dunvagen Music Publishers dodnes rozhoduje, kdo smí jeho skladby zahrát. Přestože ve třiaosmdesáti už zdaleka není tak striktní a sám koncertuje méně.
Rukama se živil takřka polovinu života. Ještě při studiích smažil hamburgery ve fastfoodech, dělal na stavbě, později založil firmu na stěhování nábytku. "Nejvíc stěhování bývalo o víkendech začátkem měsíce. To si člověk vydělal a v půlce měsíce mohl skládat," vzpomínal.
Pracoval i jako instalatér. Slavná historka usvědčuje ze zděšení uměleckého kritika časopisu Time, který potřeboval spravit myčku na nádobí a nemohl věřit svým očím, když u něj v montérkách zazvonil Glass. "Ale vždyť jste umělec," protestoval kritik. Skladatel pokrčil rameny, že nějak si vydělat musí - a myčku spravil.
Nejdéle se nakonec živil jako taxikář, do svých 41 let. Tou dobou už složil Einsteina na pláži, slavnou pětihodinovou operu bez děje, naprosto netypicky založenou jen na silných obrazech kombinujících Glassovu mechanickou hudbu s výjevy dnes srovnatelně slavného režiséra Roberta Wilsona.
Přestože po premiéře roku 1976 měl Einstein na pláži úspěch a vyprodal newyorskou Metropolitní operu, kvůli rozpočtu 900 tisíc dolarů oba tvůrce zadlužil. Krátce nato ale Glass přijal další zakázku a díky ní konečně přestal jezdit s taxíkem.
Následovala opera Satjagráha, vyprávějící o životě indického duchovního a politického vůdce Mahátmy Gándhího, načež trilogii roku 1983 uzavřel Achnaton o egyptském faraonovi. Vloni na podzim jeho obnovenou inscenaci newyorská Met přenášela také do zdejších kin.
Z Glassových oper ovšem Češi rovněž znají komorní Pád domu Usherů nebo Krásku a zvíře, které na přelomu tisíciletí uvedly pražská Státní opera a Národní divadlo, oboje pod taktovkou zdejšího Glassova propagátora Petra Kofroně.
V novém tisíciletí Krásku a zvíře nastudovali také v Brně, zatímco Plzeň zvolila operu V kárném táboře. Vloni festival Moravský podzim začal koncertním provedením Einsteina na pláži se Suzanne Vega v roli vypravěčky. A nebýt pandemie koronaviru, Národní divadlo moravskoslezské už v červnu hrálo Glassovu kafkovskou operu Proces.
Mohlo by se zdát, že pro třiaosmdesátiletého, dávno celosvětově známého Philipa Glasse tak plánovaná česká premiéra Dvanácté symfonie mnoho neznamená. Glass se ale ve světě klasické hudby prosazoval pozvolna, dodnes mu část odborného publika vytýká klišé, nadprodukci, sebevykrádání či komerční podbízivost. Skladatel si tak váží každého úspěchu.
"Na první koncert s Newyorskou filharmonií jsem musel čekat do svých osmdesáti let," zdůraznil vloni pro New York Times. Symfonie na Pražském jaru se nakonec dočká také: jako čtyřiaosmdesátiletý.
Pražské jaro 2021
- Příštímu ročníku festivalu Pražské jaro se věnuje osmistránková příloha, která vychází ve středečních Hospodářských novinách.
- Obsahuje profily dirigenta sira Simona Rattlea, který přijede s London Symphony Orchestra, houslisty Raye Chena narozeného na Tchaj-wanu nebo soudobé skladatelky Olgy Neuwirth.
- Flétnistka a členka umělecké rady Jana Semerádová popisuje, jak se stará nejen o festivalovou nabídku staré hudby.
