Mimořádná zpráva

Svět ohromné zvukové fantazie. Smolkův koncert musel hrát klavírista v rukavicích

Boris Klepal Boris Klepal
6. 12. 2022 21:37
Rychle a pomalu, nahlas i potichu, dokonce s přídavkem hned na začátku koncertu. Symfonický orchestr Českého rozhlasu v pondělí uvedl světovou premiéru kompozice Presto e lento českého skladatele Martina Smolky, širší veřejnosti známého jako jednoho ze zakladatelů souboru Agon a autora opery Nagano s libretem Jaroslava Duška.

Když zkraje večera na pódium přijde dirigent a místo taktovky má v ruce mikrofon, většinou to znamená nečekanou událost. Od nemocného sólisty přes naléhavou zprávu po změnu programu. Nový šéfdirigent Petr Popelka zahájil koncert v Rudolfinu poslední z vyjmenovaných možností.

Příznivce dramaturgicky vycizelovaných programů možná lehce zamrazilo, když uslyšeli, že ansámbl před odjezdem na turné ze všeho nejdřív přemýšlí o přídavcích. Popelka si tím připravil půdu pro uvedení typicky přídavkového kusu hned na prvním místě: z těch, kdo uhodli dílo a jméno autora, byl vylosován výherce předplatného na příští sezonu.

Francouzského autora Hectora Berlioze z 19. století by jistě potěšilo, že se jeho Uherský pochod zařadil mezi všeobecně známé skladby, které navíc publikum spokojeně přijímá. Symfonický orchestr Českého rozhlasu hrál se zaujetím, které do něj dirigent pumpoval takřka fyzicky. Popelkův živý a energický projev byl především zprvu nejméně o jednu emoční úroveň výš než těleso. Šestatřicetiletý Čech, jenž se šéfdirigentské funkce ujal před dvěma měsíci, jako by ho soustavně povzbuzoval pořád k většímu a zaujatějšímu výkonu.

Ani při následné Symfonii č. 60 C dur vídeňského klasika Josepha Haydna se orchestr ještě nenechal vyvést ze strojového klidu. Hrál sice dobře, ale spíš jenom technicky. Haydnův smysl pro bizarní kontrasty a instrumentální rafinovanost byl nicméně dobrou přípravou pro premiéru díla Martina Smolky.

Když se anglický specialista na soudobou hudbu Nicolas Hodges bez okázale dlouhé chvíle ticha a soustředění na úvod opřel do klavíru v prudké sérii akordů a klastrů, po vtipném, ale dnes již hladce přijatelném Haydnovi zřejmě způsobil šok. Možná si díky němu pár lidí vzpomnělo na koncert před šesti lety: bylo to shodou okolností rovněž v Rudolfinu a v prosinci, kdy týž hudebník vydráždil část publika českou premiérou Klavírního koncertu od Miroslava Srnky.

Smolkova nynější premiéra byla však součástí volné řady nazvané Psáno pro SOČR, pro niž rozhlasový orchestr objednává nové skladby. V minulých letech uvedl práce Jana Ryanta Dřízala, Pavla Zemka Nováka či Ondřeje Štochla.

S klavírním koncertem Presto e lento jako by se teď vrátil zpět k Srnkovi: alespoň v tom ohledu, že také hudba třiašedesátiletého Smolky bývá častěji slyšet v zahraničí. Doma se začala pravidelněji objevovat až letos. V únoru Pražský filharmonický sbor zazpíval Agnus Dei, které skladatel vytvořil jako malé rekviem za svého otce. Na Pražském jaru ansámbl Klangforum Wien zahrál jeho kompozici Andělské schody inspirovanou vzpomínkami na Malou Svatou Horu u Mníšku pod Brdy.

Nový šéfdirigent Petr Popelka představuje program pondělního koncertu Symfonického orchestru Českého rozhlasu s premiérou díla Martina Smolky. | Video: SOCŘ

Pokud ale publikum pondělního koncertu na těchto večerech nebylo, vesměs asi nevědělo, co čekat. Nelibost někteří diváci při provedení dávali najevo šeptáním. Připravit je nemohla ani programová brožura, v níž poněkud dezorientovaný autor označil Smolkovu celovečerní operu Nagano za hříčku.

Nekomplikované označení Presto e lento, česky Rychle a pomalu, se hlásí k běžnému hudebnímu názvosloví. Z italských tempových označení vybírá ta, která nenesou další emoce. Žádné vesele či živě, těžce nebo široce - méně významů už by skrývaly snad jen číselné údaje pro metronom.

Zdá se to být až nepatřičné u autora, v jehož hudbě se setkávají hravost a tajemství s realitou i nostalgií. Jednoduchý protiklad dvou slov jako by byl sám v opozici k hudbě, která sice s kontrasty neustále pracuje, ale tvoří z nich mnohem rafinovanější celek, než by se mohlo zdát z názvu. Smolka posluchačům nabízí svět ohromné zvukové fantazie a zároveň si s nimi lehce, možná trochu potměšile pohrává.

Klavírní bouřka na začátku se tváří, jako by chtěla z publika vyrazit duši, ale střídají ji jemné souzvuky orchestru. Zatímco pianista musí hrát glissanda v rukavicích, aby zběsilé přejezdy po klaviatuře vůbec zvládl, nástroje v orchestru vytvářejí barevná kouzla dotahovaná do jemných detailů.

Flétnové tóny flažoletů smyčcových nástrojů stejně jako přeladěná harfa směřují k mikrointervalům, které do zvukového spektra vnášejí další vrstvu chvějivého tajemství. To se neztrácí, ačkoliv s přesným laděním mikrointervalů poněkud zápasí flétny.

Ve druhé větě na tiché tóny klavíru navazují jemné a táhlé zvuky vibrafonu rozeznívaného smyčcem. Jako by se v ryze akustickém prostředí zničehonic začala ozývat kontrolovaná zpětná vazba. 

Krátké vstupy foukacích harmonik evokují situaci, kdy do sálu Rudolfina proniká ruch ulice. Posluchače krátce zatahá za rukáv každodennost. V kultivovaném prostředí tichých pasáží se přeneseně hlásí o slovo japonský básník Bašó ze 17. století, jehož verše Smolka zhudebnil na nedávno vydaném albu Moon on the Sea - Sea on the Moon.

Koncert po přestávce završila Symphonia domestica od německého pozdního romantika a předchůdce expresionistů Richarda Strausse. Záznam večera lze zpětně přehrát na webu Českého rozhlasu Vltava.

Koncert

Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Petr Popelka - dirigent
Nicolas Hodges - klavír
Rudolfinum, Praha, 5. prosince.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Další zprávy