Nedělní zahajovací galakoncert však ukázal, že víc práce než opravit budovu nejspíš dá zrekonstruovat její soubor. Umělecký ředitel opery a příznivec fotbalového klubu FC Liverpool Per Boye Hansen před svým nástupem sliboval, že Prahu přivede do operní "Ligy mistrů". Pokud chce slib dodržet, má před sebou roky tvrdé práce.
Rekonstrukce stavby na pražské magistrále je úctyhodný výkon, který se podařilo stihnout v dobrém čase. Nová éra v jejím uměleckém provozu tak mohla začít podle plánu 5. ledna 2020, přesně 132 let po prvním představení, které se tu hrálo. Divadlo se tehdy jmenovalo Neues deutsches Theater a činnost zahájilo operou Richarda Wagnera Mistři pěvci norimberští.
Z oduševnělé a vtipné oslavy "svatého německého umění" na včerejším galakoncertu zazněla pouze předehra. Nejpozději v této chvíli se také s plnou silou vynořila otázka, proč operní divadlo nezahajuje provoz plnohodnotným operním představením.
Důvodů mohlo být více, počínaje pozvanými politiky, z nichž nejvýraznější byli český premiér z hnutí ANO Andrej Babiš a maďarský premiér Viktor Orbán. Ti sice před budovu přilákali i skupinu demonstrantů s vlajkami Evropské unie a transparenty proti nacionalismu, nebývá ale zvykem po nich chtít, aby na podobné akci vydrželi sedět přes pět hodin, což bývá právě délka Mistrů pěvců norimberských.
Zahajovací koncert zároveň přenášely stanice ČT art i zahraniční Arte, takže patrně bylo třeba vejít se do jejich programu. Podle celkové úrovně večera je ovšem také možné, že by soubor v současném stavu nebyl schopen Mistry pěvce norimberské nastudovat důstojně.
Galakoncert nejvíc působil dojmem, že se nový umělecký šéf Per Boye Hansen snaží prokličkovat složitou situací. V divadle se proti němu vzedmula vlna odporu ještě předtím, než v srpnu uplynulého roku nastoupil do funkce, a odboráři žádající jeho odvolání dokonce vyhlásili stávkovou pohotovost. Mnoho z nich na zahajovacím koncertu účinkovalo, včetně sopranistky Evy Urbanové.
Ta proti Hansenovi veřejně argumentovala tvrzením, že v Národním divadle by šéfové měli mluvit česky, a dokonce si kvůli tomu vymohla audienci u prezidenta Miloše Zemana.
Na nedělním galakoncertu se Urbanová pomstila Hansenovi alespoň velmi špatně zazpívanou árií Kostelničky z Janáčkovy opery Její pastorkyňa - názorně tím publiku ukázala, kudy cesta do pomyslné Ligy mistrů nevede. Zároveň těžko říct, zda setrvání Urbanové v Národním divadle představuje výsledek Hansenovy diplomacie, nebo slabosti.
Toporný orchestr
K vysokým uměleckým cílům se také těžko bude kráčet s orchestrem, který hraje toporně, jako by ani nevěděl, co je legato. Nový německý šéfdirigent Karl-Heinz Steffens všechny části programu pojal víceméně stejně - stylový rozdíl mezi Mozartem, Wagnerem, Smetanou nebo Martinů si vnímavější jedinci mohli leda představovat.
V ukázce z opery Zásnuby ve snu skladatele Hanse Krásy si pak museli představovat úplně všechno, protože v ní se orchestr sesypal do nečitelného zmatku. Hudební nastudování jen podtrhlo dojem, že zahájení provozu opraveného divadla není ani tak slavnostní, jako spíš odbyté a uspěchané.
Koncepce večera se pokoušela naplnit představu procházky historií dnešní Státní opery, která začínala v roce 1888 jako Nové německé divadlo - to přetrvalo ještě v samostatném Československu a tvořilo kosmopolitní pražské centrum. Po hitlerovské okupaci divadlo hrálo jen příležitostně pod názvem Německá opera Praha.
V letech 1945 až 1948 se v něm usídlila česká operní avantgarda v čele se skladatelem Aloisem Hábou, skladatelem, dirigentem a režisérem Václavem Kašlíkem, režisérem Alfrédem Radokem, scénografem Josefem Svobodou a dalšími prominenty evropského divadelního života. Jejich činnost byla prudce omezena nuceným spojením s Národním divadlem a přejmenováním budovy na Smetanovo divadlo.
V letech 1992 až 2012 divadlo působilo samostatně již pod názvem Státní opera Praha a snažilo se s různými šéfy i kolísavými úspěchy navázat především na meziválečnou kosmopolitní éru.
Na tu se v současné době nejvíce odvolává i Per Boye Hansen a různě ji zdůrazňoval také jedenadevadesátiletý dramatik a spisovatel Pavel Kohout, který k publiku několikrát promluvil z přednatočeného videa. Jeho proslovy se ale týkaly především vzpomínek, idealizovaly až zastíraly dávné ideologické konflikty a současných se nepokusily ani dotknout. Byly to povšechné vstupy, jejichž informační i emocionální hodnota oscilovala kolem nuly.
Jen to, co je v repertoáru
Výtvarnou složku koncertu doplnily vícenásobné projekce. Jako autorka režie byla uvedena Alice Nellis, celkově ale nebylo jasné, co režírovala. Výsledek připomínal normální směsku árií a ansámblů, doplněnou nepříliš nápaditým videem v pozadí - navíc provázeným poměrně otravnou nesouvisející hudbou. Kohoutovy proslovy ostatně nesouvisely ani s hudebními čísly programu. Ten žádnou opravdovou koncepci neměl.
Proti jednotlivým číslům programu přitom sotva něco namítat. Árie z Tannhäusera či Pikové dámy, ansámbly z Dona Giovanniho, Růžového kavalíra a Zásnub ve snu i scény z Braniborů v Čechách a Fidelia jsou samé krásné věci. Jen včera nedržely pohromadě.
Dramaturgové Jitka Slavíková a Ondřej Hučín podle tiskové zprávy "pečlivě vybrali operní árie, ansámbly a předehry symbolizující klíčové momenty nejen historie budovy dnešní Státní opery". Zároveň se ale zdálo, že pečlivě dbali na to, aby se zúčastnění pěvci nemuseli učit nic nového a zpívali jen to, co už mají v repertoáru.
To samozřejmě nemusí být vždy chyba a krásně se to sešlo u prvního výstupu norské sopranistky Lise Davidsenové: zapěla vřelý pozdrav znovu navštívenému a milovanému místu z Wagnerovy opery Tannhäuser, kterým začíná i její loňská debutová deska. Árie se stylově perfektně hodila k začátku historie Státní opery a obsahem zároveň ke slavnostnímu znovuotevření.
Davidsenová je mladá pěvkyně, jejíž kariéra v posledních letech strmě stoupá - ještě nepatří do extratřídy, ale má do ní namířeno. Pokud chce ovšem někdo mluvit o světové operní úrovni, měli by pro něj umělci těchto kvalit představovat samozřejmost.
Až v příští sezoně
Pěveckou úroveň bez kompromisů reprezentoval český tenorista Pavel Černoch, i když árie z Lehárovy operety Země úsměvů a Pucciniho opery Tosca zřejmě nejsou jeho nejvlastnější repertoár. Kvalitní pěvec ale může se ctí interpretovat cokoliv a Černoch připomněl, že jeho mezinárodní kariéra má poctivý grunt v samotném zpěvu i charakteristickém hlasu.
Slavnostní znovuotevření Státní opery uzavřel sbor ze závěru Beethovenovy opery Fidelio, oslavující den a hodinu svobody. Celkově se ale v průběhu večera ukázalo víc současných problémů ansámblu než nadějí do budoucnosti.
Divadlo do konce aktuální sezony odehraje přibližně sedm desítek představení, z nichž pět připadá na novou inscenaci opery Král Roger polského skladatele Karola Szymanowského. Jinak se vracejí starší uvedení různých kvalit - od pěkné Madam Butterfly v režii Jiřího Heřmana až po Rusalku v kýčovitém pojetí filmaře Zdeňka Trošky z roku 2005.
Zdá se, jako by Státní opera až do června měla nastavený zkušební provoz, při němž se vychytají všechny mouchy zrekonstruované budovy, a opravdový začátek přijde teprve v příští sezoně.
Tu na podzim 2020 zahájí Wagnerovi Mistři pěvci norimberští, poté je v plánu Verdiho psychologické drama Rigoletto. Na další plánovanou operu Vzdálený zvuk skladatele Franze Schreckera svým výstupem při galakoncertu upozornil slovenský basista Peter Mikuláš.
Le Grand Macabre, jediná opera klasika 20. století Györgye Ligetiho, by pak měla korunovat první sezonu, která bude zcela v kompetenci současného uměleckého ředitele Opery Národního divadla a Státní opery Pera Boyeho Hansena.
Její dramaturgie je bezpochyby hodná špičkového operního divadla. Zbývá ji naplnit špičkovým interpretačním obsahem.
Aktualizováno (7. 1.): V původní verzi článku jsme chybně zaměnili árii z Lehárovy operety Země úsměvů za Veselou vdovu. Za chybu se omlouváme.
