Komentář: Opeře Národního divadla chybí standard, dostává na frak od Brna i Ostravy

Boris Klepal Boris Klepal
5. 6. 2019 17:22
Opera pražského Národního divadla v těchto dnech nepřitahuje pozornost uměleckými výkony, ale především vzpourou zaměstnanců proti budoucímu uměleckému řediteli Peru Boyemu Hansenovi.
Silvia Hroncová a Petr Kofroň, dnes již bývalé vedení Opery Národního divadla v Praze.
Silvia Hroncová a Petr Kofroň, dnes již bývalé vedení Opery Národního divadla v Praze. | Foto: ČTK

Jednašedesátiletý norský režisér a manažer ještě nenastoupil do funkce, to se stane až na podzim, avšak na okolnosti jeho jmenování i na jeho vizi se v otevřeném dopise zeptala řada sboristů, orchestrálních hráčů, sólistů, ale také šéfdirigent Jaroslav Kyzlink, umělecký šéf opery Petr Kofroň a ředitelka Silvia Hroncová.

Nastupující šéf  opery Per Boye Hansen.
Nastupující šéf opery Per Boye Hansen. | Foto: Patrik Borecký

Oba posledně jmenovaní nakonec v souvislosti s nervózní situací rezignovali na funkce. Za neprůhledným zmatkem se přitom ztrácí skutečnost, že tím skončilo šest let jejich vedení operních souborů Národního divadla i Státní opery, což zaslouží ohlédnutí.

Je přitom těžké nepociťovat pachuť aktuálních událostí, které vrhají stín zaujatosti na snahu o zhodnocení jejich dosavadní práce v divadle. Hroncová ale ve zdůvodnění své rezignace mimo jiné uvedla "dlouhodobě nevyjasněnou situaci spojenou s novou sezonou, rozdílné názory na budoucí směřování opery, na její organizační a personální strukturu a obsazení i chod opery".

Je tedy logické pokusit se z uplynulých sezon zjistit, jak si směřování opery představovali Hroncová s Kofroňem.

Všechen důraz na Novou scénu

Sezona 2014 až 2015, kterou Silvia Hroncová s Petrem Kofroněm uváděli do života jako první, obsahovala 12 premiér a částečně také ambiciózní výběr titulů. Už na pohled mezi nimi zaujme hudební drama Pád Arkuna skladatele Zdeňka Fibicha a světová premiéra opery Aloise Háby Nová země, která na uvedení čekala 78 let.

Na scéně Národního divadla se objevila také opera Filoktétés současného skladatele Jana Klusáka a inscenací Z mrtvého domu coby operní režisér debutoval Daniel Špinar, stávající šéf Činohry Národního divadla.

Scénické a myšlenkové monumenty Pád Arkuna a Nová země patří k dílům, která by Národní divadlo mělo uvádět povinně a v nejvyšší kvalitě. Za provedení Pádu Arkuna získal nejvíce chvály americký dirigent John Fiore, který už pak ale v Národním divadle znovu nehostoval.

Pád Arkuna se následně vytratil z repertoáru, stejně jako Špinarova inscenace Z mrtvého domu. Ta diváky rozdělila na nadšenou a znechucenou část, avšak chladným nenechala nikoho. Bezesporu se jednalo o jedno z nejsilnějších uměleckých gest, jaká se v posledních šesti letech v opeře první české scény odehrála.

Pád Arkuna měl v Národním divadle premiéru v říjnu 2014. | Video: Opera ND

Pouze jediného uvedení se v květnu 2015 dočkal Filoktétés, v němž tehdy jednaosmdesátiletý Klusák shrnul své postoje k roli umělce ve společnosti. Inscenaci ale v Ostravě nastudovali dirigent Marko Ivanović s režisérem Jiřím Nekvasilem, do Národního divadla ji tak v rámci festivalu Pražské jaro přivezli už hotovou.

Zasloužili se tím o jedinou operu současného autora, která se pod vedením Hroncové a Kofroně hrála přímo na jevišti Národního divadla nebo Státní opery. Aktivity spojené s žijícími autory se jinak většinou přesunuly do budovy Nové scény.

Omezené podmínky

Principiálně je na tomto místě nutné ocenit Petra Kofroně, který se soudobé hudbě věnoval už desítky let před nástupem do Národního divadla. Zde pak z pozice uměleckého šéfa opery inicioval vznik nových děl: premiéru měla díla Žádný člověk skladatele Jiřího Kadeřábka, Don Hrabal Miloše Orsona Štědroně, Tramvestie Petra Wajsara a Sternenhoch Ivana Achera. Posledně jmenovaná inscenace se stala tahákem pro publikum a získala také ocenění divadelní kritiky.

Snímek z opery Žádný člověk.
Snímek z opery Žádný člověk. | Foto: Patrik Borecký

Zároveň je ale nutné připomenout, že všichni současní autoři se museli vyrovnávat s nepříznivými podmínkami Nové scény, která pro hudební divadlo není příliš vhodná, a většinou si vypomáhat zapojením orchestru z playbacku či intenzivním využitím elektroniky. Ze zahraničí se ke slovu dostávali takřka výhradně osvědčení minimalisté.

Současná opera tak živořila v omezených technických podmínkách i omezené estetice a autoři museli vymýšlet řešení použitelná pro Novou scénu.

Kofroň s Hroncovou se ani jednou nepokusili - nebo se jim to nepodařilo - dostat na scénu Národního divadla nebo Státní opery dílo některého současného významného skladatele: ať už to jsou Thomas Adés a Kaija Saariaho, jejichž opery nedávno uvedlo Brno, nebo domácí autoři jako Martin Smolka, jehož Nagano roku 2004 zaznamenalo nesporný úspěch u diváků i kritiky.

Smolkovu další operu Sezname, otevři se! - známou také pod názvem Bludiště seznamů - musel uvést festival New Opera Days Ostrava a v komorní verzi později pražské divadlo Alfred ve dvoře.

Záznam opery Martina Smolky Sezname, otevři se!. | Video: NODO

Proč nehrálo Collegium 1704?

Zatímco současná opera v Národním divadle živořila, barokní opera v něm pod vedením Hroncové a Kofroně zemřela úplně.

Zatímco ve světě se díla Georga Friedricha Händela či Jeana-Philippa Rameaua po staletích vrátila do standardního repertoáru, Národní divadlo se tváří, jako by neexistovala.

To je až hanebná ignorance ve světle skutečnosti, že přímo v Praze jsou k dispozici přinejmenším čtyři špičkové soubory, které se barokní hudbě věnují a mají za sebou i úctyhodně zvládnuté operní projekty. Collegium Marianum, Musica Florea, Ensemble Inegal a Collegium 1704 hrají všude možně, jenom ne v Národním divadle.

Nejvíc to tluče do očí u Collegia 1704, které mělo na první české scéně předloni ve spolupráci s režisérem Davidem Radokem uvést operu Arsilda skladatele Antonia Vivaldiho. Národní divadlo však těsně před podpisem smlouvy od projektu ustoupilo, ačkoliv vedoucí Collegia 1704 Václav Lux měl již nasmlouvanou koprodukci s francouzskými partnery.

Collegium 1704 uvedlo operu Arsilda od Antonia Vivaldiho ve Versailles.
Collegium 1704 uvedlo operu Arsilda od Antonia Vivaldiho ve Versailles. | Foto: Petra Hajská, Collegium 1704

Premiéru a jednu reprízu mimořádné inscenace místo toho představilo Slovenské národní divadlo a francouzské turné Arsildy vyvrcholilo ve Versailles. České publikum se tedy muselo buď vypravit do zahraničí, nebo si nechat zajít chuť - nejen na Arsildu, ale na barokní operu vůbec.

Tyto věci rozhodně nevypovídají o rozumném vedení, které by reflektovalo a respektovalo standardy operního divadla dneška. Uvádění současných děl se v Národním divadle pohybuje na hranici undergroundového provizoria a stará hudba - která tvoří nezbytné základy pěveckého umění - se nehraje vůbec. Pro velké scény tak zbývají především klasiky 19. a 20. století.

Pěvecké exhibice

Především v klasických dílech 20. století, která se v uplynulých letech objevila v repertoáru, lze zpětně vypozorovat snahu o zařazování méně hraných či opomíjených, až zapomenutých titulů.

Uvedení se po mnoha letech dočkal solidně nastudovaný Krakatit skladatele Václava Kašlíka či koncertně provedená Donna Diana od Emila von Reznicka. Ta se hrála pouze jednou ve Foru Karlín, kde se uskutečnilo i několik dalších mimořádných projektů. Souviselo to mimo jiné s hledáním místa pro účinkování souboru Státní opery, jejíž budova je od roku 2017 v rekonstrukci.

Snímek z opery Krakatit.
Snímek z opery Krakatit. | Foto: Hana Smejkalová, ND

Ve Foru Karlín se tak před několika dny hrálo i Wagnerovo Zlato Rýna a před dvěma lety první dějství Valkýry od téhož autora. Obě produkce poukázaly na nedostatečně zvládnutý orchestr a byly především pěveckými příležitostmi tenoristů - Štefana Margity ve Zlatu Rýna a Andrease Schagera ve Valkýře.

Zatímco Margita exceloval, Schager spíš exhiboval a Národní divadlo ho za to vloni odměnilo uvedením nevkusné show nazvané Fascinace Wagnerem. Protagonistkou v ní kromě Schagera byla jeho manželka Lidia Baichová, jinak vcelku průměrná houslistka.

Velký lesk, malý obsah

Události s velkým vnějším leskem, avšak malým uměleckým obsahem bohužel rovněž patřily k charakteristikám éry Silvie Hroncové a Petra Kofroně. U příležitosti 230. výročí světové premiéry Dona Giovanniho ve Stavovském divadle toto Mozartovo veledílo předloni na témže místě dirigoval Plácido Domingo.

Jedna z největších osobností operních dějin byla majitelem exkluzivního tenoru a stále z ní sálá charisma. Jako dirigent za sebou ale Domingo výraznou stopu nezanechal, a když už divadlo chtělo oslavit Mozarta, mělo na to jít zevnitř od hudby, nikoli zvenku skrze osobnost mimořádného pěvce, který si občas zadiriguje. To snad lze připustit jen v případě koncertu k Mozartovým narozeninám, který Domingo dirigoval o rok a půl později.

Letos v létě se Plácido Domingo vrátí jako zakladatel a spiritus agens prestižní pěvecké soutěže Operalia, která se poprvé uskuteční v Praze. Přilákat k nám Domingovu Operalii mohlo být důvodem pro jeho předchozí hostování, ale cena se zpětně vzato zdá být příliš vysoká.

Plácido Domingo dirigující v Praze.
Plácido Domingo dirigující v Praze. | Foto: Radovan Šubín

Kult celebrit

Domingovo dirigentské hostování zapadá do kultu celebrit, který se Opera Národního divadla v čele s Hroncovou a Kofroněm občas pokoušela pěstovat. Umělecky pochybné bylo uvedení inscenace opery Richarda Wagnera Lohengrin, kterou kdysi v Bayreuthu vytvořil skladatelův vnuk Wolfgang. V Praze ji znovu oživila jeho dcera Katharina, a publikum si tak připomnělo, že Wolfgang Wagner byl kdysi možná úspěšný festivalový manažer, ale zároveň jen průměrný režisér - a dcera jej v tomto směru nepřevyšuje.

Ze zbytečného oprašování staré režie, které byla věnována nepřiměřená pozornost, nicméně vzešel nečekaný bonus: angažmá schopného dirigenta Constantina Trinkse. Pro příští sezonu 2019/2020, která vznikala ještě pod vedením Kofroně a Hroncové, je ovšem v plánu jiná premiéra v režii Kathariny Wagnerové, zatímco na další pokus přitáhnout ke spolupráci Trinkse prozatím nedošlo.

Režisérka Sláva Daubnerová se sympaticky uvedla inscenacemi Šostakovičových jednoaktovek Orango a Antiformalistický jarmark, aby potom pohořela na inscenaci Gounodovy romantické opery Romeo a Julie. Vedení Opery Národního divadla jí však neomylně přidělilo ještě složitější úkol ve formě Janáčkovy dvoudílné opery Výlety páně Broučkovy, která rovněž nedopadla dobře, a v příští sezoně má Daubnerová režírovat další premiéru - tentokrát Ščedrinovu operu Lolita.

Výlety páně Broučkovy měly premiéru vloni v březnu. | Video: Opera ND

Při zpětném pohledu na šest let pražské opery pod vedením Hroncové a Kofroně se zkrátka ke každému dílčímu úspěchu okamžitě přiřadí jeho zpochybnění. A především vyvstává na povrch neschopnost vytvořit v divadle spolehlivý interpretační standard, ze kterého teprve mohou vyrůst mimořádné umělecké počiny a vrcholy.

Pokud jsou některá představení velmi dobrá a za pár dní se orchestr a sbor takřka nedá poslouchat, je to jednoznačný důkaz nestabilního tvůrčího prostředí. Představy o konkurenceschopnosti v mezinárodním měřítku se potom odsouvají do oblasti snění, když pražská opera dostává na frak od souboru v Brně a někdy i Ostravy. Zodpovědnost za to nese jen vedení.

Kruh se uzavírá

Bylo by ovšem nespravedlivé házet vše na hlavu jen Silvii Hroncové a Petru Kofroňovi. Nad nimi stál jako ředitel celého Národního divadla ještě Jan Burian, jehož mandát na dalších pět let krátce po svém nástupu do funkce prodloužil ministr kultury za ČSSD Antonín Staněk.

Končící umělecký šéf opery Petr Kofroň.
Končící umělecký šéf opery Petr Kofroň. | Foto: ČTK

Jako scéna z mnoho let trvající absurdní komedie dnes působí vzpomínka na 1. srpna 2013, kdy se Jan Burian postu ujímal. Tehdejší ministr kultury Jiří Balvín ho ještě ve stejný den odvolal a na protest proti tomuto rozhodnutí rezignovali Hroncová a Kofroň, stejně jako tehdejší hudební ředitelé Robert Jindra a Martin Leginus.

Jindra a Leginus už ve svých funkcích nejsou delší dobu. Ten druhý opustil Státní operu údajně z osobních důvodů, i když jeho rychlý odchod uprostřed sezony 2015 až 2016 vyvolal mnoho spekulací. Jindra odešel už roku 2014 a otevřeně prohlásil, že důvodem jsou spory s Kofroněm.

V minulých dnech rezignovali Silvia Hroncová i Petr Kofroň a teď na adresu současného vedení divadla prohlašují v podstatě to samé, co před pěti lety adresoval Jindra směrem ke Kofroňovi. Odcházejícím šéfům není jasná umělecká koncepce nového uměleckého ředitele Pera Boyeho Hansena, neznají jeho plány a upozorňují na nevyjasněné kompetence.

Jen stesky nad nepovedenou transformací Národního divadla a Státní opery zmizely - není divu, když na tom Kofroň i Hroncová mají svůj podíl. Pokud ale v krátkých intervalech tímto způsobem unikají na veřejnost kompetenční spory, svědčí to o naprostém manažerském nezvládnutí firmy - bez ohledu na to, zda se jedná o divadlo, či automobilku.

Zásadní otázkou dneška tedy není to, jak dobře či špatně Hroncová s Kofroněm vedli operu, ale jakým způsobem Jan Burian vede celé divadlo a jak ministerstvo kultury zachází se svými příspěvkovými organizacemi. Lidové noviny v posledních týdnech dvakrát napsaly, že končící ministr Antonín Staněk by mohl ředitele Jana Buriana na poslední chvíli odvolat, přičemž záminkou snad má být Burianova autorská smlouva za režii.

To by byl nesmyslný krok. Nejprve je třeba, aby se na místě ministra kultury objevil někdo, kdo má kromě politických ambicí i manažerské schopnosti, dobře se orientuje v uměleckém prostředí, a navíc má k umění vztah. Teprve pak je možné se bez emocí zamyslet nad budoucností Národního divadla a jeho opery.

 

Právě se děje

před 2 hodinami

Šlégr je dál koučem Litvínova, jeho rezignaci vedení nepřijalo

Jiří Šlégr zůstává koučem hokejistů Litvínova. Olympijský vítěz z Nagana, který je zároveň šéfem klubu, dnes nabídl rezignaci na trenérskou funkci, ale představenstvo ji nepřijalo. Realizačnímu týmu doporučilo provést změny v kádru.

Litvínovu se nedaří od začátku extraligy a dosud vyhrál jen tři zápasy. Po dvanácti kolech má pouze jedenáct bodů a je předposlední.

Po nedělní porážce 3:4 s Olomoucí, která byla pro klub třetím nezdarem za sebou, vedení Litvínova oznámilo, že jedná o změně na postu hlavního trenéra. Mezi kandidáty na nového kouče byl podle Šlégrova vyjádření v médiích i litvínovský odchovanec Vladimír Růžička, bývalý kouč národního mužstva a Šlégrův spoluhráč ze zlatého naganského týmu.

Nakonec zůstává na střídačce Šlégr. Bývalý vynikající obránce převzal tým v závěru minulé sezony místo odvolaného Milana Razýma.

před 2 hodinami

Prováděcí zákon k brexitové dohodě prošel první zkouškou, poslanci ale odmítli projednávací plán

Britští poslanci posunuli prováděcí zákon k brexitové dohodě do další fáze legislativního procesu. Návrh prošel první zkouškou v dolní komoře britského parlamentu, když jej po druhém čtení podpořilo 329 zákonodárců, zatímco proti bylo jen 299. Britská média úvodní vítězství vlády očekávala. Poslanci ale později odmítli plán projednávání prováděcího zákona k brexitové dohodě. Vadí jim, že jim vláda na schvalování zákona vyhradila jen tři dny.

Zdroj: ČTK
Další zprávy