První opera, na níž Janáček začal pracovat po první světové válce, vypráví o blouznivé a impulzivní ženě. Špatně se vdala a nemůže unést tíhu života v pokrytectví bez lásky. Kátin manžel je alkoholik, který ji bije a potácí se mezi záchvaty surovosti i sentimentu. Rodině vládne jeho despotická matka.
Káťa žije v prostředí, kde si nerozumí s nikým - ať už se žárlivou tchyní a nemožným manželem, nebo se schovankou Varvarou. Ta má sice Káťu ráda, její nekomplikovaná a jednoduchá povaha však brání tomu, aby se ženy sblížily.
Takový život Káťu ubíjí a poslední ranou je její nešťastná láska k Borisovi. Co se zdálo jako východisko, ukáže se být posledním Kátiným marným snem o jiném životě. Opera začíná i končí u řeky Volhy - její krásu na začátku obdivuje Varvařin milenec, mladý učitel Kudrjáš. Na konci do ní Káťa skočí a utopí se.
Zlověstné tympány, které se ozvou hned v úvodních taktech předehry, jako by odměřovaly zlý osud. Motiv se vrací v průběhu celé opery a provází hrdinku až k tragickému konci. Osud však přichází zvenku, samotnou Káťu obklopuje něžná a rozechvělá hudba, snad nejlyričtější, jakou kdy Janáček složil.
Solidní výkony
Orchestr Národního divadla pod vedením Jaroslava Kyzlinka na páteční premiéře akcentoval spíš dramatickou stránku hudby a lyrické kontrasty se poněkud vytrácely. Nastudování ale bylo velmi dobré, orchestr hrál barevně, dynamicky a vytvářel prostor pro solidní pěvecké výkony.
Sopranistka Eva Urbanová předvedla působivou a úsečnou Kabanichu takřka činoherního charakteru. S basistou Jiřím Sulženkem v roli Borisova poručníka sehráli ve druhém dějství malou etudu: bylo to jedno z nejlepších míst inscenace. Tenorista Jaroslav Březina jako Kátin manžel podal vynikající výkon - mohl by v této roli posloužit i jako varování před následky nadměrného pití.
Další dvě tenorové role Borise a Kudrjáše zpívali Peter Berger a Josef Moravec. První byl o něco lyričtější a vášnivější, celkově by ale obě postavy zasloužily obsadit kontrastnějšími hlasy - energický a přímočarý Kudrjáš by mohl mít skoro operetní charakter. Mezzosopranistka Arnheiður Eiríksdóttir je opravdu veselá a bezstarostná Varvara.
Hrdinka v podání sopranistky Alžběty Poláčkové zezačátku působí, jako by svou tragédii spíš pozorovala, než prožívala. Je to Káťa poněkud věcná, která se teprve propracovává k pochopení své situace i její bezvýchodnosti. Vyznění postavy ale bezpochyby souvisí s režijním výkladem.
Bušení do zdi
Už když publikum přichází do hlediště, opona je otevřená. Z uzavřené šedivé scény s poškozeným stropem čiší prázdnota. Po obou stranách pustého sklepa či skladiště jsou zapuštěné schůdky, které ale vedou jen do poloviny výšky stěn. Z holé místnosti není úniku, což Káťa dává najevo zoufalým bušením do zdí už během předehry.
Její chorá hlava jako by byla v jednom plameni. Snad tato parafráze části Janáčkova písňového cyklu Zápisník zmizelého skýtá klíč k pochopení toho, co chtěl španělský režisér Calixto Bieito říct. Všechno jako by se odehrávalo v Kátině mysli.
Stěží pochopitelný a čistě hypoteticky vykonstruovaný režijní koncept se bohužel navenek projevuje jako nevýrazná pustina. Inscenace se hraje bez přestávek, o nějaké plynulosti ale nemůže být řeč.
Představení kulhá od minuty k minutě, z jednotlivých postav občas vytrysknou nepochopitelné emoce, jako když v závěru prvního dějství vítězný smích Kabanichy přejde do křečovitého pláče.
Všechno to připomíná surreálnou halucinaci podtrženou podivnými rekvizitami - ať už pytlem s kamením, nebo živou slepicí v rukách služebných.
O to zvláštněji do toho proniká přízemní realita podtržená civilními kostýmy Evy Butzkies: Káťa se s Borisem dobere až k milostnému aktu, o čemž v samotné opeře není ani zmínka. Nejistota, zda opravdu "zhřešila", nebo se pouze trápí sebemrskačstvím, je přitom jedním z podstatných rysů hrdinky i celé opery.
Před skokem do Volhy zabalí Káťa pár kamenů do kabátu a připevní si ho k tělu Borisovým opaskem, který ještě před tím fetišisticky políbí. Její manžel Tichon nevysloví poslední repliku, jíž obviňuje Kabanichu z Kátiny smrti, ale jen na svou matku vyčítavě zírá.
Na posunu díla režijním výkladem není nic špatného. Alespoň náznakem by ale mělo být rozeznatelné, kam a proč opera míří. Prázdnota, kterou inscenace Calixta Bieita začíná, nezmizí až do konce. Když se v posledním dějství zadní strana scény sklopí a mění se v hladinu řeky, s inscenací to prakticky nepohne.
Káťa Kabanová je drama, které v podstatě ignoruje společenské aspekty, zabývá se především emocionálními životy postav a jejich průniky. Hrdinka si sice neví rady, do jevištního ztvárnění by se ale její situace až tak drasticky promítat neměla.
Leoš Janáček: Káťa Kabanová
Režie: Calixto Bieito
Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink
Národní divadlo, Praha, premiéry 28. a 30. ledna, nejbližší reprízy 5. a 11. února.
