Dvořákova Praha otevřela dvěma zásadními, rozměrnými a nejpopulárnějšími díly autora, jemuž vzdává poctu: Koncertem pro violoncello a Symfonií č. 9, známou jako Novosvětskou. Program, který nejen Dvořákova síň Rudolfina slyšela tisíckrát, přijel zahrát orchestr milánské La Scaly u příležitosti turné s dirigentem Andrésem Orozcem-Estradou.
Zaplněný sál, na rozdíl od loňského pandemického ročníku už využitý na plnou kapacitu, a diváci televizního přímého přenosu byli svědky muzikálního, bravurního výkonu.
Orchestr má „z domova“ nařízeny přísné podmínky fungování: hrát smí jen v menším obsazení, a tak některá díla musela z programu dočasně pryč. Hráči na smyčce mají i na pódiu roušky, dechové nástroje obsluhují muzikanti v samostatných plastových kójích. Zvuku to však neublížilo a nasazení hudebníků ve ztížených podmínkách bylo heroické.
Violoncellový koncert zahrál Němec Daniel Müller-Schott. V pětačtyřiceti letech je to umělec světového kalibru, a kdyby byl Antonín Dvořák slyšel zvuk jeho raritního nástroje z počátku 18. století, nikdy by si nestěžoval, že cello „nahoře huhňá a dole brumlá“, jak v souvislosti s touto skladbou poznamenal.
Müller-Schottův tón byl i v pianissimu naprosto zřetelný a plný. Vrcholné dílo Dvořákova amerického období má sólista pochopitelně na repertoáru a také ho před lety nahrál.
Ze začátku první věty se zdálo, že cítí tempo o něco živější, než jaké nasadil dirigent v předehře, brzy ale s orchestrem našli společný tep a zejména lyrické fráze si vychutnávali společně. Virtuózní pasáže, jichž je sólový part plný, přednášel Müller-Schott neokázale, jako mimochodem; s všudypřítomnou technickou jistotou si mohl pohrávat s detaily.
Úžasné byly dlouhé kantilény prosté sentimentu a pronášené s diskrétním vibratem. Dvořák hráči v tomto koncertu nic neusnadnil. Místo efektního závěru, jaký publikum hned zvedne ze sedadel, zkomponoval pomalý konec.
V pondělí večer jako by se veškerá energie a sdělení soustředily do dvou závěrečných, nekonečně dlouhých tónů violoncella, které naopak posluchače k sedadlu přimrazily.
Aplaus a potlesk vestoje ovšem doprovodily jak první, tak druhou polovinu večera. Orchestr podal osvěžující výkon: dvořákovské melodie zněly v interpretaci Italů určitě jinak než u českých těles, přesto naprosto přirozeně.
Báječná byla sóla ve flétně, anglickém rohu i prvních houslích. Andrés Orozco-Estrada patří k dirigentům „moderního typu“, již jsou doma na dvou kontinentech a s neuvěřitelnou energií zvládají série významných angažmá. Kolumbijec, který už dlouho žije v Rakousku a od sezony 2021/2022 se stane šéfdirigentem Vídeňských symfoniků, na stupínku temperamentně tančí s taktovkou, jeho práce je ale znát v detailech, jako je vymodelování jednotlivých frází.
V pondělí měl Dvořákovy partitury sice položené na pultě, skoro se do nich ale nedíval: živě komunikoval s hráči a povzbuzoval je. Jižanský oheň a zpěvnost Novosvětské prospěly.
Dlouhé ovace odměnili Italové přídavkem ze svého domácího repertoáru: efektní Rossiniho předehrou k opeře Lazebník sevillský.
Vedle Pražského jara vyrostla ve Dvořákově Praze, která se koná od roku 2008, velká konkurenční přehlídka. I vnější podobou - vyvěšená česká vlajka, hymna na zahájení - dává najevo, že je rovnocenným protějškem jarního hudebního maratonu.
Co je důležitější: i kvalitou hostů už se staršímu sourozenci vyrovná. Letos v řadě světových orchestrů představí ještě Vídeňské filharmoniky, Bamberské symfoniky nebo londýnskou Akademii sv. Martina v polích.
Zahajovací koncert Dvořákovy Praha
Filarmonica della Scala
Andrés Orozco-Estrada - dirigent
Daniel Müller-Schott - violoncello
Rudolfinum, Praha, 6. září.
