Její pastorkyňa přinesla Janáčkovi spoustu trápení, ale nakonec i přelomový úspěch. Psal ji dlouho a během jejího vzniku mu zemřela dcera Olga, jíž také dílo věnoval. Po brněnské premiéře v roce 1904 čekal dalších 12 let, než jeho první velkou operu přijalo pražské Národní divadlo. Tam ji mimo jiné slyšel Max Brod, který text vesnického dramatu přeložil do němčiny a pomohl mu svým vlivem do Vídeňské dvorní (dnešní státní) opery.
Její pastorkyňa se tak skrze hořké roky nepochopení dočkala cesty na výsluní, podobně jako se hlavní postavy Jenůfa a Laca v závěru vydávají na společnou cestu za lepším životem.
Je to trošku americký happy end, který připomíná pozdějšího Gershwinova chromého žebráka Porgyho. Tomu ani handicap nezabrání, aby se vydal na dlouhou cestu do New Yorku, kde musí najít svoji Bess. Jenůfa s Lacou spolu opouštějí slováckou vesnici konce 19. století, jak ji v dramatické předloze vylíčila Gabriela Preissová. Míří neznámo kam, za nepojmenovaným ideálem, a na všechno jim musí stačit láska, s níž je Pánbůh spokojen.
Odcházejí z uzavřeného, nepříliš velkého životního prostoru, jímž se proplétají nezdravé a starými křivdami zatížené příbuzenské vazby, komplikované majetkové vztahy, předsudky, náboženství i pověry. Události přicházející zvenku - jako odvod mládenců na vojnu - se mimo vesnici také odehrávají.
Laca je odstrkovaný nevlastní bratr Števy, na začátku Jenůfina milého, se kterým protagonistka čeká předmanželské dítě. Jenůfa těhotenství tají a spěchá se svatbou, avšak Števa se vrátí od odvodu opilý. V té chvíli do událostí poprvé zasahuje Kostelnička - pěstounka osiřelé Jenůfy. Zakáže jí sňatek s věčně opilým Števou, aniž tuší, že tím žene do zkázy nejen svoji "pastorkyňu", ale také sama sebe.
Laca má Jenůfu odmalička rád, v hádce jí však rozřízne tvář nožem. Števa si Jenůfu s dítětem, které tajně porodila, odmítá vzít. I stále zamilovaného Lacu vyděsí, že by si měl bratrovo dítě osvojit.
Kostelnička nakonec dítě raději utopí - jeho mrtvola se najde ve chvíli, kdy se Laca s Jenůfou chystají do kostela uzavřít manželství. Kostelnička se ke svému zločinu veřejně přizná, Jenůfa jí odpouští a odchází s Lacou, který hrdinku neopouští ani při jejím dobrovolném, ale společensky neodvratném odchodu z rodné vesnice.
Na detailech záleží
Nová vídeňská inscenace nizozemské režisérky Lotte de Beerové v zásadě ponechává Její pastorkyni velkou dávku vesnického koloritu, zachází s ním ale svérázně. Nejedná se o jednoduché prostředí definované kroji nebo malebnou architekturou, ale komplikovaný svět, v němž i detaily hrají významnou roli.
Vídeňská Její pastorkyňa se od začátku odehrává ve věznici, kde si Kostelnička odpykává trest a myslí na dosavadní dění - nebo o něm snad hovoří s Jenůfou, která ji přišla navštívit. Lotte de Beerová nasvítila právě postavu Kostelničky snad nejostřeji ze všech a posunula ji ještě více dopředu, než je obvyklé.
Jedním z důvodů je nejspíš skutečnost, že Kostelničku zpívá vynikající dramatická sopranistka Nina Stemmeová, celosvětově proslulá jako prvotřídní představitelka hrdinek z oper Richarda Wagnera. Vídeňské publikum ji dobře zná především ze Státní opery a dávalo to najevo i při pondělním závěrečném aplausu. Nejednalo se ovšem v žádném případě o potlesk za zásluhy - Kostelnička v podání Stemmeové je žena s hlasem i vůlí jako ocel. Z jejího psychického zhroucení po vraždě dítěte jde strach: jako by se její vina a utrpení dotýkaly každého v hledišti osobně.
Hudební nastudování dirigenta Marca Albrechta je měkké a ze začátku se zdá, jako by Vídeňský rozhlasový orchestr pod jeho vedením hrál až příliš lyricky. Tradičně očekávanou janáčkovskou pichlavost ale nahrazují precizně vypracované a konkrétně artikulované detaily, které celkově ušlechtilému zvuku poskytují bohatý vnitřní život.
Patřičnou ráznost a barevnost dodávají exponovaným místům tympány. Dynamicky se orchestr místy tlačí až příliš dopředu, především v prvním dějství. Celkový hudební dojem je ale strhující: tříaktová opera se hraje pouze s jednou přestávkou, představení má nicméně takový tah, že vyvolává touhu po provedení bez pauzy. Bez ní by se ovšem sotva obešli účinkující.
Všechny role jsou dobře a typově přesně obsazené. Pavel Černoch jako Laca a slovenský tenorista Pavol Breslik coby Števa skutečně působí dojmem hlasových bratrů - typově příbuzní pěvci se rozcházejí v přesvědčivém ztvárnění diametrálně odlišných povah nevlastních sourozenců. U jednoho nakonec vítězí charakter a cit nad vnější neotesaností, druhý navzdory své kráse a přitažlivosti všechno prohrává. Bylo by zajímavé, byť v rámci jedné inscenace těžko uskutečnitelné, kdyby si Černoch s Breslikem role v jednotlivých představeních vyměňovali.
Ruská sopranistka Světlana Aksenovová zpívá i hraje Jenůfu, kterou neštěstí připraví skoro o všechnu životní energii. Sebevědomá dívka, jež naučila chlapce Jana číst a opilému Števovi dokáže i nafackovat, visí ve třetím dějství Lacovi v náručí jako hadrová panenka. Pěvecky je Aksenovová především lyrická a dojemná, hlas s pěkným a lehce zatmaveným základem se trošku zaostřuje ve výškách.
Menší roli stařenky Buryjovky zpívá mezzosopranistka Hanna Schwarzová, podobně jako Stemmeová známá z významných wagnerovských inscenací, v nichž excelovala především od 70. do 90. let minulého století. Své postavě dává výraznou charakteristiku ženy, kterou stáří sice poznamenalo fyzicky, ale mentálně je ještě pořád při síle. Podobně výmluvná je Václava Krejčí Housková jako Rychtářka, která netuší, že její poznámky přivádějí Jenůfu k zoufalství.
V malé roli rychtářčiny dcery Karolky se neztrácí ani Valentina Petrajevová. I tyto prokreslené "drobnosti" korespondují s přesnými detaily v orchestru. Tradičně vynikající je pěvecky i pohybově vídeňský sbor Arnold Schönberg Chor.
Vztahy na prvním místě
Scénu Christofa Hetzera tvoří stavba věznice s pavlačí a naznačenou celou. Variabilní budova postavená na točně představuje logický rámec inscenace, v jejímž centru stojí Kostelnička. Uvnitř stěn nepříliš udržovaného vězení se ale odehrává z větší části realisticky ztvárněný venkovský život lidí, kteří sice chodí do kostela podle toho, jak "pan farář nakázal", ale zároveň se v nich stále probouzí temná minulost. Nejen v osobních životech, ale také v kolektivním vědomí, pod jehož křesťanský povrch stále pronikají pohanské rituály.
Kostýmy výtvarnice Jorine van Beekové vypovídají hodně o vnitřním životě postav i celé vesnice. Při návratu od odvodu mají muži část oděvu z vlčích kožešin. Po jevišti se dvakrát projde podivné procesí připomínající něco mezi masopustními maškarami a inkvizičním průvodem, který mezi sebou vede těhotnou dívku - snad k veřejnému pokání. Všechny síly přírody a minulosti se zjeví, když Kostelnička žehná Jenůfě a Lacovi před svatbou.
Na prvním místě inscenace jsou však vztahy mezi postavami, na nichž Janáčkova opera stojí. Režisérka vede účinkující občas až k přímočarým ilustracím: když ve druhém dějství Števa jen nerad přichází na návštěvu ke Kostelničce, stojí ve dveřích v prvním patře, od nichž nevedou schody dolů. Nakonec se dovnitř dostane velkou oklikou.
Laca, který se sám od sebe chodí vyptávat na Jenůfu, má jasno i v tom, kudy jednoduše vejít. O vnitřních pohnutkách a citech vypovídá řada nepříliš nápadných, ale zřetelných gest.
Theater an der Wien uvedl Její pastorkyni jako poslední operní inscenaci před dlouhou rekonstrukcí, která začne v březnu. Na dva roky se tak uzavře divadlo, které založil libretista a zadavatel Kouzelné flétny Emanuel Schikaneder a poskytl v něm byt i Beethovenovi. Ten zde premiéroval čtyři ze svých symfonií i další díla.
Premiéru tu mělo mnoho populárních operet včetně Netopýra, Cikánského barona či Veselé vdovy. Po druhé světové válce v divadle u tržnice Naschmarktu působil soubor Vídeňské státní opery, jejíž budova byla takřka zničena při bombardování.
V posledních letech Theater an der Wien vytvářel svůj hlavní program stagionovým způsobem - každý měsíc uváděl pouze jednu pečlivě nastudovanou inscenaci v jednom pěveckém obsazení. Přednost dostávala barokní díla, opery 20. století a méně obvyklé tituly. Po dobu rekonstrukce divadlo dočasně přesídlí do haly E ve vídeňské MuseumsQuartier.
Leoš Janáček: Její pastorkyňa (Jenůfa)
Režie: Lotte de Beerová
Hudební nastudování: Marc Albrecht
Theater an der Wien, Vídeň, Rakousko, premiéry 19. a 21. února, nejbližší reprízy 24., 26. a 28. února.
