Nabitá Smetanova síň Obecního domu, s tradičně prázdnou prezidentskou lóží, po úvodní hymně naslouchala Smetanovu monumentu Mé vlasti tentokrát bez přestávky.
Způsob provedení, jaký Jakub Hrůša prosadil, odpoutává pozornost od slavnostní či společenské roviny zahájení a dává možnost soustředit se jen na hudbu. Je to pro obě strany, hráče i publikum, možná náročnější, dirigentovi to však umožňuje budovat hudební plochy s ohledem na hodinu a půl dlouhý celek. Výsledek: koncentrovaný výkon před soustředěným publikem.
Jakub Hrůša, odchovanec dnes již nežijícího Jiřího Bělohlávka, je z generace v dobrém ovlivněné, ale nezatížené tradicí. V jemných nuancích frázování i tempech bylo znát, že má na "věc" svůj přesvědčivý pohled.
Je osvěžující vidět dirigenta, jehož lze v sedmatřiceti letech stále ještě označit za "mladého", který nesází na frenetická tempa a přemrštěnou gestikulaci. Zpaměti dirigující Hrůša je uměřený, emoce dokáže držet na uzdě a v pravou chvíli je povolit.
Své lidi má pod kontrolou a laskavým vedením; ví, kde jsou gesta nadbytečná, kde může orchestr nechat hrát samotný a kde je třeba podpořit jej taktovkou. Jeho Má vlast byla v neděli jako jeden dlouhý rozprostřený horizont, který začal tichými, pomalými plochami Vyšehradu, kulminoval v operně emotivní Šárce a vygradoval závěrečnou dvojicí symfonických básní.
Bylo až fyzickým zážitkem vidět, jak na začátku Táboru partitura roste a hutní dirigentovi pod rukama, až se zhmotní v závěrečný pochod. Chyběl patos, nechyběla velebnost.
Bamberský orchestr je vyhlášený svým zvukem a stojí za to poslechnout si jej v jeho domovském koncertním sále s úžasnou akustikou. V pražském Obecním domě naopak trochu vyčnívaly žestě, mimochodem famózní, i tam, kde to úplně nebylo záměrem. I tak šlo ale vidět, jak barevně tvárné těleso má český dirigent k dispozici a jak mezi členy tohoto sehraného organismu funguje ideální komunikace.
Rok co rok na Pražském jaru zní Smetanův cyklus šesti symfonických básní psaný v časech národního obrození a nabitý symboly, která vytváří kontinuitu s minulostí, takže se zdá, jako by 19. století pokračovalo.
Nejrůznější způsoby provedení, od průměrných přes pozoruhodné, konvenční, tradiční až po revoluční, však legitimizují volbu právě této hudby pro zahájení nejvýznamnějšího českého festivalu. Mimohudební obsah, onen vlastenecký náboj, můžeme dnes klidně nechat dřímat pod povrchem, vychutnávat si Smetanovu originalitu a doufat, že už nenastane situace, kdy rytmický motiv Táboru vháněl posluchačům okupovaného státu slzy do očí.
Má vlast ročník 2019 možná neměla takový společenský a mediální přesah jako předloňské provedení dirigenta Daniela Barneboima s Vídeňskými filharmoniky. Ale nebyla ani prostá symbolického podtextu: orchestr založený Němci, po druhé světové válce vyhnanými z Prahy, přijel zahájit Pražské jaro pod taktovkou českého šéfa. Navíc s touto skladbou zahajuje rozsáhlé turné. A to je dobré.
