Daniel Mikolášek se na bicí začal učit coby dítě tak nějak z povinnosti. Bubeník v kapele jeho staršího bratra Bohdana - jakýsi Michael Kocáb - hru na svůj nástroj nesnášel; chtěl se věnovat klávesám. S nadsázkou lze tedy říci, že o Mikoláškově životním směřování rozhodla nechuť budoucího kapelníka Pražského výběru k bubnům.
"Jako malého mě Michael naučil nějaké tři základní rytmy, se kterými jsem pak mnoho let vystačil v různých kapelách," směje se dnes jeden z nejdéle sloužících členů České filharmonie.
Podcast s Danielem Mikoláškem si můžete poslechnout zde:
Do prvního orchestru v zemi jej vybrali konkurzem v červenci 1984 jako absolventa konzervatoře v oboru bicí a varhany. Do budovy Rudolfina, kde filharmonie zkouší a koncertuje, ale Mikolášek pracovně dochází ještě o šest let déle. Nepřetržitě již od roku 1978, kdy se dostal na Pražskou konzervatoř, protože škola tehdy měla příslušné učebny právě tam. "Mezitím jsem vystřídal několik trvalých bydlišť, jen v Rudolfinu jsem jedním z nejstarších kusů inventáře. Za tu dobu se tam vyměnily snad všechny skříně," líčí svou profesní vytrvalost.
Do České filharmonie nastoupil, když byl jejím uměleckým vedoucím Václav Neumann. Pak zažil působení jeho nástupců Jiřího Bělohlávka, Gerda Albrechta, Vladimira Ashkenazyho, Zdeňka Mácala, Elijahua Inbala a nyní slouží pod Semjonem Byčkovem. S Bělohlávkem se mu podařilo sblížit až v závěrečné etapě šéfdirigentova života, se Semjonem Byčkovem se sžívat teprve začíná.
"Bubeníka, který hraje správně, si většinou ani nevšimnete," komentuje Mikolášek fakt, že na rozdíl od muže s taktovkou je prakticky neviditelný. "Můžete přitom vyznění skladby dobře a nenápadně podpořit, ale také ji zničit," dodává.
O kvalitě hráče na bicí nástroje v symfonickém orchestru podle jeho mínění rozhoduje i psychika. "Je hrozně důležitá. Například Ravelovo Bolero začíná v pianissimu. Bubeník si musí být jistý technikou hry, nervy z toho mohou být ukrutné. V takovou chvíli přestávají fungovat svaly, jak mají, a pianissimo je v háji," popisuje nástrahy svých partů Mikolášek.
"Ve scherzu Dvořákovy Novosvětské je zase úplně nenápadný triangl. V notách je napsaných jen osm taktů na druhou dobu, mohu se s tím mazlit, vytvořit frázi, oblouk, hrát si s barvami. Malý střípek v obrovské mozaice, kterého si vlastně nikdo nevšimne. Ale věřím, že když do něj dám duši, nějak se to ve výsledku sečte," doufá.
Vítejte u podcastu Na dotek, hostem Petra Viziny je dnes filharmonik Daniel Mikolášek. K poslechu na platformách SoundCloud, Spreaker, Google Podcasts, Spotify i Apple Podcasts.
