Recenze: Čaroděj z Toulouse. Francouzský orchestr v závěru Pražského jara zazářil

Foto: Zdeněk Chrapek, Pražské jaro
Dita Hradecká
4. 6. 2019 16:51
Vozit do Prahy špičková zahraniční tělesa je jednou z nezastupitelných úloh festivalu Pražské jaro, který končí toto úterý.

Letos z řady dobrých a lepších výrazně vyčnívali Italové - konkrétně římský orchestr Accademia Nazionale di Santa Cecilia se svým šéfdirigentem Antoniem Pappanem. A na samý závěr rovněž francouzský Národní orchestr toulouského Kapitolu, který v Česku toto pondělí účinkoval poprvé. Dnes ještě vystoupí podruhé s jiným programem i sólistou.

Toulouskému tělesu už více než deset let vládne dvaačtyřicetiletý dirigent Tugan Sochijev, rodák ze Severní Osetie-Alanie a muž zvláštního charismatu, které elektrizuje hráče i publikum, aniž by se o to viditelně snažil.

V úvodu včerejšího koncertu ve Smetanově síni Obecního domu zazněla symfonická báseň ruského romantika Alexandra Borodina nazvaná Ve stepích Střední Asie. Tendenční kompozice, oslavující připojení Turkestánu k velké ruské říši, je posluchačsky přitažlivá svou orientální melodikou a malebností.

Francouzi okouzlili už od prvních, nejtišších tónů, kdy se hudba rodila jako z ničeho. Jejich dechy byly noblesní a smyčce měkké, celý projev vytříbený a intonačně čistý i v těch nejchoulostivějších místech.

Sochijev s klidem mudrce "čaroval" gesty, která v základním dirigentském slovníku nenajdeme. Pohyby to byly úsporné, ale výmluvné, ladné, často hráče nechával jen pod dozorem svého magnetizujícího pohledu. Symfonická báseň uplynula jako sen, rozplynula se v pianissimu jako fata morgána.

K tradici francouzské hudby, kterou budou mít na programu i dnes, se Toulouští přihlásili koncertem Jacquese Iberta pro flétnu a orchestr. Sólista byl možná důvodem skoro vyprodaného sálu: Emmanuel Pahud je pojem, fenomén.

Dlouholetý flétnista Berlínských filharmoniků i vyhledávaný sólový hráč má tutéž flétnu ze čtrnáctikarátového zlata, kterou si před 30 lety koupil jako student. Působí, jako by s nástrojem byl srostlý, flétna mu plní všechna přání a vydává zvuky, jejichž limitem jsou pouze hranice fantazie jejího majitele.

Flétnista Emmanuel Pahud je pojem, fenomén.
Flétnista Emmanuel Pahud je pojem, fenomén. | Foto: Zdeněk Chrapek, Pražské jaro

Ibertova partitura je po všech stránkách virtuózní a náročná na souhru. Interakce zpaměti hrajícího Pahuda a orchestru však působila jako přátelský zápas v tenisu. Bleskové nahrávky na smeč kolegové z orchestru bravurně "vybírali". Posluchač žasl a bavil se.

Senzačně dopadl i přídavek, do něhož se flétnistovi možná ani nechtělo: emblematickou skladbu impresionismu, Debussyho Syrinx pro sólovou flétnu, Pahud vybarvil neuvěřitelným množstvím odstínů, každou notu dokonale vytvaroval. Zdálo se, že nepotřebuje ani nádechy - bez dechu jej každopádně poslouchalo publikum.

Po pauze následovala Čajkovského Symfonie č. 4. Na rozdíl třeba od šéfdirigenta České filharmonie Semjona Byčkova je Sochijevovo pojetí uměřenější. Všechno napětí, rozpory a bolest, které skladatel do své hudby vložil, působí jako zvnitřnělé, podpovrchové.

Orchestre National du Capitole de Toulouse

(Pořádal festival Pražské jaro)
Tugan Sochijev - dirigent
Emmanuel Pahud - flétna
Obecní dům, Praha, 3. června

Skladbě nesmírně pomohlo, že velký zvuk a gradaci si dirigent nechal na závěr. Dva přídavky tentokrát nenarušily atmosféru a k celé dramaturgii se hodily: bravurní část z Louskáčka (Trepak) a Pochod toreadorů z opery Carmen byly podány s naprostou stylovou jistotou bez známky exhibicionismu.

Není jasné, jak to tento dirigent dělá. Ale v jeho podání tisíckrát ohrané kusy zní jako nová, zajímavá hudba. Orchestr z Toulouse nebo alespoň jeho šéf by na Pražské jaro měli přijet znovu. Takových lekcí z francouzské a ruské hudby není nikdy dost.

 

Právě se děje

Další zprávy