Jana Semerádová je prostřední ze sourozenců a stejně jako její bratr Vojtěch se hře na nástroj věnuje aktivně − je virtuoskou na barokní příčnou flétnu. Vede soubor historicky poučené interpretace Collegium Marianum a se sestrou Markétou je dramaturgyní Letních slavností staré hudby. Do umělecké rady festivalu Pražské jaro byla vybrána předloni, během nadcházejícího ročníku 2021 bude mluvčí tohoto poradního orgánu.
Semerádová je kapacita na starou hudbu, a to muzikologicky i interpretačně. Přemýšlí mimo škatulky, ubírá se k přesahům a propojování s hudbou soudobou nebo tradiční.
Na Pražské jaro má mnoho vzpomínek. Od útlého věku chodila s rodiči na festivalové koncerty, z nichž si vybavuje slavnostní atmosféru. Tam se formoval její vztah ke staré hudbě a nástroji, který si později vybrala. "Na Pražském jaru jsem poprvé viděla hráče na barokní flétny. Pro mě to tehdy byly divné dřevěné tyče. Mamince se jejich zvuk hrozně líbil, snila o tom, že jednou na ně budu hrát. Jako dvanáctiletá jsem se tomu bránila, ale zaujalo mě to," vybavuje si.
Zaujetí nakonec přerostlo v celoživotní vášeň a Semerádová studovala v nizozemském Haagu, zemi zaslíbené všech příznivců historicky poučené interpretace staré hudby.
Kdo někdy zažil sošnou Janu Semerádovou na jevišti, spatřil dokonalou symbiózu hráčky s nástrojem, který možná nemá průraznost kovových fléten, zato nabízí široké spektrum barev a pod jejíma rukama rovněž imponující pohyblivost.
Své koncertní programy − ať už sólové, či s ansámblem Collegium Marianum, který roku 1997 založila a dodnes jej vede − koncipuje s vědeckou erudicí a zároveň tak, aby byly atraktivní i pro toho, kdo si jde "jen" poslechnout pěknou hudbu. Z podobných pohnutek vznikl předloni natočený a Supraphonem vydaný program Sólo pro princeznu, spojující díla dvou barokních autorů působících na dvoře princezny Anny Oranžské, či osm let staré Sólo pro krále.
Jako interpretka Semerádová vystoupila na Pražském jaru několikrát. V paměti jí utkvělo první účinkování s klarinetistkou Ludmilou Peterkovou, což bylo v roce 2007, pak večer se zpěvačkami Hanou Blažíkovou a Markétou Cukrovou. A naposled, a zřejmě nejvíce, koncert z roku 2014 − nejen kvůli úžasné hudbě Lamentací Jana Dismase Zelenky, ale také proto, že právě čekala druhou dceru. "Bylo mi hodně špatně, ale muzika to přebila," usmívá se dnes.
Publikum Pražského jara považuje za specifické. "Připadá mi, že si hudby velmi váží, festival považují za svůj a sami sebe za nositele jeho tradice," říká. Zmiňuje i to, jak příkladně se festival stará o návštěvníky.
Díky členství v umělecké radě by Semerádová ráda nabídla programy, které zaujmou mladou generaci. Za takové považuje například koncerty soudobé hudby chystané v pražském Doxu, kde 28. a 29. května vystoupí rezidenční soubor Prague Offspring jménem Klangforum Wien.
Účast v radě je pro pětačtyřicetiletou zkušenou organizátorku a dramaturgyni Semerádovou přirozeným krokem v profesním životě. A také může srovnávat pořádání rozměrného a drahého festivalu jako Pražské jaro s menšími Letními slavnostmi staré hudby. "Myslím, že komunikace na Pražském jaru probíhá na vysoké úrovni. Už fakt, že má uměleckou radu a té vedení naslouchá, je výjimečný. Našim názorům a nápadům dávají velký prostor," shrnuje Semerádová.
Podle ní mívá umělecká rada Pražského jara připomínky konkrétního i koncepčního rázu. Například k tomu, že festival znovu obsadil pozici dramaturga, jímž se vloni stal Josef Třeštík, došlo právě na popud umělecké rady.
V ní zasedají až na výjimku české osobnosti, které však díky bohaté umělecké kariéře v zahraničí mají mezinárodní rozhled a renomé: kromě Jany Semerádové jsou to dirigenti Tomáš Hanus a Jakub Hrůša, skladatel a dirigent Marko Ivanović, klavírista Ivo Kahánek, violoncellista Michal Kaňka a skladatel Miroslav Srnka. Jediným zahraničním členem je houslista Clemens Hellsberg, emeritní ředitel Vídeňských filharmoniků.
Novou uměleckou radu festival jmenoval předloni, což se ale kvůli dlouhodobému plánování ve světě klasické hudby prakticky projeví právě až v ročníku 2021. "Kupodivu jsme schopni sejít se třikrát ročně takřka v plném počtu," odpovídá Semerádová na dotaz, jak se mohou setkat lidé umělecky vytížení ve všech koutech světa. "Teď je to pochopitelně jednodušší, jednáme virtuálně."
Rozhodnutí rady o angažmá umělců i orchestrů předchází diskuse a případné námitky. "Pochopitelně se ode mě očekává, že budu ,kopat' za starou hudbu," přitakává Semerádová, ale jedním dechem dodává, že navýšit počet koncertů staré hudby se jí v portfoliu takto koncipované přehlídky asi nepovede.
"Pražské jaro má uspokojit široké spektrum posluchačů. Je to v dobrém slova smyslu pestrá mozaika, musí tam být hvězdy, hudba stará i nová. A doménou zůstávají zahraniční orchestry. Samozřejmě bych si uměla představit i více hudby starších období v historicky poučené interpretaci. Ustálený počet koncertů, dva velké a dva komornější, není moc, ale stará hudba na Pražském jaru rozhodně není popelkou," shrnuje.
Aktuální situaci okolo koronavirové pandemie, která zastavila kulturní život v Česku, umělecká rada reflektuje, ale rozhodování přenechává vedení. "Plánujeme další ročník s předpokladem, že se uskuteční v normální formě," říká Semerádová. "Ale letošní květen ukázal, jak lze dobře zareagovat a nabídnout důstojnou náhradu. On-line koncerty měly vysoce profesionální kvalitu," zdůrazňuje.
Příští rok nabídne Pražské jaro starou hudbu netradičně, s nápadem a ve špičkovém provedení. Takový bude koncert belgického Huelgas Ensemble.
"V roce 2021 si připomínáme 500 let od úmrtí Josquina Despreze. Tento franko-vlámský autor patřil k nejuznávanějším skladatelům své doby. Byl to vizionář, který nejen ovládal tehdejší kontrapunktické techniky, ale dokázal jít dál a porušovat zavedená pravidla," představuje autora, kterého dnes znají zřejmě spíš odborníci a jehož skladby Belgičané zahrají.
"Huelgas Ensemble je zásadním souborem staré hudby, renesanční polyfonii provozuje už 40 let. Jejich programy jsou vždy muzikologicky dotažené a dramaturgicky objevné. Zakladatel Paul Van Nevel sestavil program na míru Pražskému jaru z Desprezovy pozdní tvorby. Nazval jej Polyfonní závěť Josquina Despreze a prostor, kde se odehraje, Pražská křižovatka, podle mě dokonale odpovídá akustikou i stylem," líčí.
To je podle Semerádové zásadní, protože dirigent Paul Van Nevel pořadatelům často způsobuje vrásky, když si přeje účinkovat na místě s nejlepší akustikou − i kdyby kvůli němu měli přeskupit sedadla nebo hýbat s mobiliářem. "U Svatého Šimona a Judy například vystupoval uprostřed kostela a musím říci, že nakonec k velké spokojenosti publika," vzpomíná Semerádová.
Další z velkých koncertů staré hudby představí poklady z pera Marca-Antoina Charpentiera, jenž zaujímá přední místo mezi skladateli duchovní hudby takzvaného Grand Siècle, což je označení pro 17. století ve francouzských dějinách. Na Charpentierovo římské období, kdy studoval u slavného Giacoma Carissimiho, se v programu chystaném na 19. května zaměří špičkový francouzský soubor Ensemble Correspondance, známý precizní interpretací tamního baroka s přesvědčivým podáním všech odstínů ornamentiky.
Další jméno už bude českému publiku povědomé. Blíží se výročí úmrtí − přesněji řečeno stětí hlavy při Staroměstské exekuci 21. června 1621 − Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. Byl českým renesančním šlechticem a dobrodruhem, diplomatem, spisovatelem a poetou, také příležitostným, avšak skvělým skladatelem. To si přímo říká o komponovaný program, jejž pro festival chystá Cappella Mariana vedená Vojtěchem Semerádem.
Jeho sestra Jana Semerádová líčí chystaný večer jako hudební fresku, ve které texty Kryštofa Haranta z putování do Svaté země přečte Saša Rašilov. Diváci uslyší všechny kompozice, které se od Haranta dochovaly.
V tématu putování ke Svatému hrobu bude hrát roli i tradiční hudba kultur, s nimiž český cestovatel přišel do kontaktu. A tam přijde ke slovu soubor Constantinople z kanadského Montréalu, tvořený hráči na setar, turecký kanun, perkuse a violu da gamba. Tedy dokonalé spojení zdánlivě nespojitelného, jak to má Jana Semerádová ráda.
