Pro vokálně-instrumentální kompozici Antonína Rejchy ze začátku 19. století, jejíž obsah připomíná Erbenovy Svatební košile, orchestr nejdříve hledal vydavatele. Nakonec ale mimořádné dílo zveřejnil sám.
O vydávání vlastních nahrávek Filharmonie Brno podle Mikeše uvažovala už delší dobu: její americký šéfdirigent Dennis Russell Davies je nahráváním pověstný a díky němu vznikají záznamy generálních zkoušek i provedení prakticky všech jeho programů. Z těch lze čerpat pro výsledný tvar vydávaných alb.
Na začátku úvah stály také možnosti distribuce nahrávek. Zavedené firmy ji mají zajištěnou, v takovém případě by ale orchestr nemohl rozhodovat o dramaturgii či designu obalů. "Nám se sice povedlo přiblížit se vzhledem našich CD k německému labelu ECM, ale to je především zásluha fotek Vojtěcha V. Slámy, který nám jich dal k dispozici celou řadu," vítá Mikeš počátek řady vlastních nahrávek Filharmonie Brno. Ta využívá distribuci Supraphonu, míří také k elektronické formě prodeje a na streamovací služby.
"S Lenorou jsme počítali jako s jedním z highlightů minulé sezony," objasňuje Mikeš volbu prvního vydaného titulu. Na začátku loňského roku orchestr nahrál několik koncertních provedení díla a potom ještě dlouho piloval detaily. V červnu pak v Besedním domě natočil také druhé album se skladbami Antonína Dvořáka. "Na koncertech jsme je hráli už dřív, ale šéfdirigent udělal v Symfonii č. 1 ještě další úpravy," upozorňuje Mikeš, podle nějž je k vydání připravena i Daviesova revize Dvořákových partitur.
U První symfonie je podle dramaturga zajímavé už to, že se k ní nějak chce postavit osobnost jako Davies, jehož jméno je značka samo o sobě. Šéfdirigentovy zásahy do partitury přitom mohou vzbudit i diskusi.
Podle Mikeše je pro Filharmonii Brno paradoxně snazší upozorňovat na sebe nahrávkami skladeb, o nichž publikum nemá tak silné povědomí. Lenora je navíc silná hudba, která může zarezonovat u dnešních posluchačů. Vyprodané byly už všechny její koncerty a v nabídce Evropské vysílací unie patřila k nejžádanějším programům Českého rozhlasu. Dramaturg to vnímá jako satisfakci za všechno úsilí, které za nastudováním a nahrávkou stálo.
Lenora možná neosloví masy v České republice, ale Mikeš spoléhá na její potenciál zaujmout sběratele, diskofily a znalce po světě. "Doufám, že se Lenoře podaří prorazit, je naprosto výjimečná," shrnuje Mikeš, podle nějž takových kompozic česká hudba nemá mnoho a z Rejchovy doby skoro žádnou.
Předností záznamu je pěvecké obsazení. Titulní roli zpívá sopranistka Martina Janková, která ráda objevuje nové věci, k roli Matky se po mnoha letech vrátila Pavla Vykopalová. Objevem byli pro dramaturga barytonista Jiří Brückler a tenorista Wojciech Parchem. Skvěle zpívá také Český filharmonický sbor Brno.
Sám Mikeš se s Lenorou seznámil před lety, když si jako student koupil ve výprodeji nahrávku dirigenta Lubomíra Mátla, která vyšla na CD v roce 2000. "Tenkrát ve mně ta hudba skoro nic nevyvolávala. Mnohem později mě ale začaly zajímat Rejchovy klavírní věci a také se blížilo 250. výročí Beethovenova i Rejchova narození," říká.
Když přemýšlel nad tím, jak výročí v programu pojmout, napadlo ho vytvořit koncertní řadu, která Beethovena zařadí do kontextu. Do programu přidal bratry Vranické a Beethovenova obdivovatele Schumanna. Rejcha do cyklu zapadl a dal mu logiku.
Poté bylo nutné "zpracovat" šéfdirigenta, který sice Rejchu znal a měl k němu respekt, ale netušil, že se jedná o českého autora. Skladatel totiž působil mimo jiné v Paříži a získal i francouzské občanství. "Lenora se ale přes počáteční nedůvěru zalíbila naší ředitelce a její nadšení přesvědčilo i Daviese," popisuje Mikeš.
Začátky jeho dramaturgického uvažování spadají do doby před 15 lety, kdy ho fascinoval osud ruského skladatele Alfreda Schnittkeho na začátku 80. let minulého století. Tehdy Schnittke napsal Faustovskou kantátu a poprvé utrpěl mozkovou mrtvici.
Když se k práci vrátil, přepracoval 1. violoncellový koncert, který začal psát krátce před nemocí, a dokomponoval čtvrtou větu inspirovanou pravoslavnými zpěvy. "Ten příběh mě nadchnul a hrozně jsem chtěl uvést Faustovskou kantátu a violoncellový koncert v jednom programu," vrací se Mikeš ke svým začátkům v brněnské filharmonii. Připomíná, že Schnittke zamýšlel roli Mefistofely pro ruskou hvězdu Allu Pugačevovou a přemýšlel o tom, že u nás by ji mohla zpívat Helena Vondráčková. Tím by byla zachována ideová rovina popu jako svůdného zla.
"Otravoval jsem s tím tehdy dramaturga Marka Hrubeckého ve Filharmonii Hradec Králové, kam jsem nastoupil na místo produkčního," vzpomíná Mikeš, kterému Hrubecký skutečně svěřil dramaturgii všech pěti koncertů festivalu Hudební fórum Hradec Králové. "Tehdy se zrodilo moje dramaturgické přemýšlení a jsem za to Markovi dodnes ohromně vděčný."
Jako produkční později přešel k Orchestru Berg orientovanému na moderní a soudobou hudbu. Nakonec nastoupil jako dramaturg Filharmonie Brno. "Do Brna jsem přišel ještě v závěru působení bývalého šéfdirigenta Aleksandara Markoviće," popisuje v narážce na srbského rodáka, který v Brně působil do roku 2015.
Nejtěžší období pro Mikeše znamenaly další dva roky, kdy orchestr neměl šéfdirigenta. Na každý koncert bylo potřeba hledat jiného dirigenta a složitě s ním ladit termíny i program.
Jednoduché nebyly ani diskuse s uměleckou radou, která přijímá šéfdirigenta víc jako svého člověka - kolegu a praktika z branže, jenž hráčům lépe rozumí. Podle Mikeše to neznamená, že by hráči dramaturga nerespektovali, ale vždy ho berou spíš jako teoretika.
Mikešova spolupráce s Daviesem, jenž se funkce ujal roku 2018, spočívá v přehazování nápadů a vzájemném usměrňování. "Zažívám z tohoto hlediska nejšťastnější období v životě," neskrývá nadšení Mikeš.
Hudebně se orientuje především na východ, v roce 2018 dokonce obdržel Rytířský kříž za zásluhy o Litvu. "S litevskou hudbou jsem pořád v kontaktu, naučil jsem se i jazyk a mám tam spoustu známých," vypočítává dramaturg, kterému tamní Hudební informační středisko svěřilo kurátorství reprezentativního výběru litevské soudobé hudby.
Šíření hudby pobaltských skladatelů do světa podle Mikeše hodně souvisí s funkčními institucemi, ale také s celkovým nastavením společnosti. V roce 2018 měla světovou premiéru Symfonie č. 9 estonského skladatele Erkkiho-Svena Tüüra, kterou si objednala estonská vláda ke 100. výročí vzniku republiky. Estonský festivalový orchestr dirigoval Paavo Järvi a po koncertě v Tallinnu následovalo provedení v Bruselu.
"Oni nemají tolik starých klasiků, tak své možnosti dohánějí současnou hudbou, ale konstelace interpretů, skladatelů a oficiální podpory je unikátní," uzavírá Vítězslav Mikeš, podle nějž je v tomto směru u nás stále co dohánět.
