Představí písňový cyklus nazvaný The Folly of Desire (Pošetilost touhy), pro nějž Mehldau zhudebnil milostné básně od Shakespeara po Audena. "Z nejrůznějších úhlů zkoumáme lásku a chtíč," popisuje pro Aktuálně.cz Bostridge, podle něhož cyklus co do tematické sevřenosti, upřímnosti sdělení a hudební pestrosti nemá srovnání. "Je tam všechno od klasické hudby a romantiky až skoro po rockové polohy," naznačuje.
Nezvyklá spolupráce jedenapadesátiletého Američana Mehldaua s o pět let starším Angličanem začala náhodou. Před pěti lety každý zvlášť účinkovali na zámku Elmau v bavorských Alpách. "Brad tam měl jazzový recitál, já zpíval Schubertovu Zimní cestu. Oběma se nám vystoupení vzájemně líbila, a když jsme se dali do řeči, hrozně jsme si sedli. Brad je úžasně muzikální a zvídavý," líčí tenorista.
Fakt, že porozumění vedlo až ke společnému projektu, alespoň u Mehldaua nepřekvapí. Renomovaný jazzový klavírista už v roce 2008 na objednávku newyorské Carnegie Hall spolupracoval se švédskou mezzosopranistkou Anne Sofie von Otterovou. Své tehdejší dvojalbum Love Songs, které obsahovalo nové interpretace popových šlágrů, jazzových skladeb i francouzských šansonů plus Mehldauem zhudebněné básně Sary Teasdaleové, Philipa Larkina a E. E. Cummingse, představili právě na Strunách podzimu.
Nynější spolupráce s Bostridgem však co do milostného tématu nabrala jiný směr. Zaměřuje se na souhlas v milostných vztazích nebo přímo ve fyzickém styku, což starým textům dodává aktuální rovinu.
"Původně jsme chtěli písně seřadit tak, aby ilustrovaly duchovní posun od chtíče až k lásce, která je chtíče prostá," popisuje v programu klavírista. Pak mu ale došlo, že tím by do hudby vnášel morální hledisko: nepřímo by označoval chtíč za nejnižší pud a vychvaloval čistě romantickou, nefyzickou lásku. "Což by bylo moc jednoduché," vysvětluje Mehldau, podle něhož interpretům nepřísluší zastávat tak jednoznačný postoj. "Ve finále se tedy snažíme chtíč ani neoslavovat, ani nekritizovat. Jenom nás zajímá, jakou roli má v podobných situacích," doplňuje klavírista. A zdůrazňuje: nevyhýbáme se otázce, zda to druhá strana vnímá stejně jako ten, kdo vztah nebo styk iniciuje.
V jedné části cyklu tak zazní slova Williama Shakespeara, W. H. Audena a Williama Blakea o nestálosti milostných vztahů. A hned nato báseň Leda a labuť od W. B. Yeatse, ve které na sebe bůh Zeus bere podobu labutě, aby ošálil a bez jejího souhlasu oplodnil manželku spartského krále.
Další báseň The Boys I Mean Are Not Refined od E. E. Cummingse překypuje vulgárními výrazy, které znemožňují slušnou citaci. A text Über die Verführung von Engeln od Bertolta Brechta líčí znásilnění anděla tak explicitně, že Brechtovi dědici podle tenoristy zakázali překlad do angličtiny.
Bostridge přiznává, že byl výběrem zprvu zaražený. "Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem se rozhodl do toho jít," shrnuje. Také recenzenti dosavadních koncertů zdůrazňují překvapení diváků, kteří vzhledem k tenoristově minulosti očekávali vzletné romantické písně. "Zatím si ale přišel stěžovat jen jeden divák, že Brechtova báseň byla sprostá a sexistická. Ohledně té druhé výtky těžko říct. U anděla, o kterém Brecht píše, neznáme pohlaví," dodává.
Přísnější už jsou kritici ohledně hudby. Ta Mehldauova podle nich bledne ve srovnání s písňovým cyklem Dichterliebe (Láska básníkova) od Roberta Schumanna, který na koncertech také zní.
Dopředu těžko soudit, projekt je tak nový, že ještě neexistuje ani nahrávka na YouTube. Mehldau se dlouhodobě pohybuje na pomezí žánrů. A například tenorista přirovnává doprovod Cummingsovy básně k něčemu, co by s klávesovým nástrojem wurlitzer mohla hrát britská rocková kapela Supertramp.
Pěvec se při spolupráci s Mehldauem nic zásadně nového učit nemusel. "Vždycky jsem zpíval Brechtovy a Weillovy písně, stejně jako třeba Noëla Cowarda. Vyžaduje to určitou stylistickou volnost, kterou jsem se pokusil uplatnit i tentokrát, snad ne nevkusně. Obecně se mi v klasické hudbě líbí, když můžu vytvářet dojem, jako bych na jevišti k divákům nezpíval, spíš mluvil," popisuje.
Mehldauova hudba se tentokrát točí okolo témat jako sebeklam, násilí či hranice lásky. Záměrně nenabízí řešení. "Hudba by měla klást otázky, ne předkládat konečné odpovědi," argumentuje klavírista v programu.
Bostridge souhlasí. "Myslím, že žijeme v době, kdy se mění sexuální chování a obecně mravy. Jsem si jistý, že k lepšímu. Na druhou stranu bychom neměli omezovat projev až moc. Měli bychom se snažit pochopit lidskou povahu a k tomu může pomoci právě hudba," uvažuje.
Přeje si, aby si posluchači z úterního recitálu na Vltavě odnesli "představu o všech fasetách lásky a chtíče". Pro něj je ovšem nejdůležitější, že může opět zpívat naživo před lidmi. "Za poslední rok a půl se mi párkrát podařilo koncertovat, ale budoucnost je pořád nejistá. Musíme se vrátit k normálnímu životu. A k tomu patří hudba," uzavírá Ian Bostridge.
Ian Bostridge a Brad Mehldau
(Pořádá festival Struny podzimu v cyklu Prague Sounds)
Plovoucí scéna na Vltavě, Praha, 7. září.
