Celý jeho život, který se předevčírem uzavřel po 86 letech, za polským skladatelem Krzysztofem Pendereckým chodili muzikologové a novináři s jedním dotazem: Proč jste toho před 50 lety nechal, proč jste přestal experimentovat?
Penderecki, který vedle Witolda Lutoslawského či Henryka Goreckého patřil k nejvýznamnějším polským moderním autorům, prorazil koncem 50. let minulého století s avantgardními, netradičními kompozicemi posouvajícími hranice.
V té nejznámější, Žalozpěvu obětem Hirošimy, přinutil 52 smyčcových nástrojů skřípat, šumět, syčet. Klapat, tepat. Tahat za struny. Hrát za kobylkou. Perkusivně bušit na korpus nástroje. Zkoušet nové druhy vibrata, experimentovat s aleatorikou a klastry. Zjednodušeně řečeno vyvolávat konkrétní emoce abstraktními efekty různé intenzity, výšky, rychlosti a zabarvení. "Jako kluk jsem hrál na housle, proto jsem první takové pokusy dělal se smyčcovými nástroji, houslemi a kontrabasy," vysvětloval.
Že pro skladby vymyslel grafický notový zápis připomínající geometrické náčrty, označoval za praktickou nutnost, nikoli vrtoch. A kdykoliv na ranou tvorbu vzpomínal, zdůrazňoval dobové souvislosti z poválečného komunistického Polska. "Skladatelé měli zakázáno užívat zvuky nebo akordy, které nezněly líbivě. Riskovali jste, že budete prohlášení za zrádce. My jsme ale byli mladí a chtěli jsme s každou skladbou způsobit převrat," líčil.
Jenže pak, v polovině 70. let minulého století, Penderecki prudce otočil zpět k tradici. Začal přiznaně navazovat na 19. století, pozdní romantismus, a označovat se za "posledního mohykána polyfonie", případně "posledního melodika".
Neviděl to jako obrat ke konzervatismu, ale vývoj. "Nechtěl jsem být svým epigonem, opakovat se. Mohl jsem napsat stovku Žalozpěvů obětem Hirošimy, ale co bych z toho měl?" říkal přesvědčen, že některé hranice lze posouvat jen do určitého bodu. "Dosáhl jsem toho nejzazšího. Kdybych šel dál, už bych byl zdemoloval celý orchestr. Přestalo to dávat smysl."
Výhled jako rocková hvězda
Penderecki se nerozzlobil, ani když mu člověk připomněl, že někteří skladatelé či kritici považovali jeho obrat za zradu ideálů, za pragmatický ústupek světu klasické hudby, ve kterém je snazší prosazovat posluchačsky přístupnější díla než ta novátorská.
Skladatel samozřejmě nesouhlasil a argumentoval, že pro něj by anachronismem bylo dál dělat avantgardu. "Potřebuji pořád psát něco nového. Hudba, kterou skládám teď, se stále vyvíjí," říkal. Kdyby byl psal jeden Žalozpěv obětem Hirošimy za druhým, "dnes bych byl dávno zapomenutý, jako spousta mých vrstevníků".
Přestože Krzysztof Penderecki svou ranou tvorbu považoval za svým způsobem překonanou, nevzdal se jí. Nevyloučil ji "z kánonu" jako pošetilou juvenilii. A stejně tak si stál za tím, že bylo správné kdysi žádat po orchestrech, aby ji hrály.
"Orchestry proti mě stávkovaly, odmítaly mě hrát. Hráči se báli, že si poškodí nástroje, říkali mi, že jsem se zbláznil. Já ale myslím, že jsem měl právo to po nich chtít. To, že housle nejsou primárně stavěné k tomu, aby vytvářely podobné zvuky, neznamená, že je vytvořit nemohou," říkal Penderecki, kterého obzvlášť těšilo, když dnes jeho raná díla uvádějí mládežnické orchestry. "To je správné. Mladí lidé mají otevřenou mysl."
Jedním takovým mužem s otevřenou myslí je kytarista rockové skupiny Radiohead, dnes osmačtyřicetiletý Angličan Jonny Greenwood, který Pendereckého dlouho obdivoval, roku 2012 s ním natočil album, a na sklonku skladatelova života tak jeho tvorbu přiblížil další generaci.
"Jednou jsme měli koncert pod širým nebem na letišti v Gdyni, kam přišlo 50 tisíc mladých lidí. Nikdy jsem nic podobného neviděl, měl jsem výhled jako rocková hvězda," vzpomínal Penderecki na vystoupení, které před osmi lety uspořádal renomovaný festival Open’er. "Já vím, že mladí si přišli poslechnout Greenwooda, ne mě. Ale stejně mě to potěšilo."
Greenwood, jenž v reakci na Pendereckého skladbu Polymorfie napsal 48 odpovědí na Polymorfie, nebyl jediným, kdo jeho tvorbu prosazoval v popkulturním kontextu. Nahrávky kompozic, v nichž lesy smyčců vytvářejí hororovou atmosféru, už v 70. a 80. letech využil režisér William Friedkin do snímku Exorcista. Asi nejslavněji je pak Stanley Kubrick zabudoval do filmu Osvícení s Jackem Nicholsonem v hlavní roli.
"S Kubrickem jsme si asi čtvrthodinu telefonovali. Popisoval mi scény s Nicholsonem. Chtěl, abych pro film něco složil, ale na to jsem neměl čas, tak jsem mu doporučil vybrané skladby," říkal Penderecki, jehož hudbu později využili režiséři Martin Scorsese v Prokletém ostrově nebo David Lynch ve snímku Inland Empire či nedávné třetí řadě seriálu Twin Peaks. "S Lynchem jsem ale nikdy nemluvil," upřesňoval skladatel, z jehož děl dále citovali rockeři Manic Street Preachers nebo producent elektronické hudby Aphex Twin.
Sedíte a píšete
Krzysztofa Pendereckého nemrzelo, že příklonem k pozdnímu romantismu se z něj stal do jisté míry solitér, že se umělecky rozešel s vrstevníky. "Bylo by to tak stejně dopadlo. Vždycky jsem byl individualista," soudil, že to tak má každý skladatel. "Člověk je se svou hudbou pořád sám, stovky hodin, tisíce hodin. Sedíte a píšete."
Svůj styl nerad škatulkoval, označení neoromantismus akceptoval jen u několika symfonií. Obecněji hovořil o syntéze experimentu s romantickou tradicí. Zmiňoval Richarda Wagnera, Gustava Mahlera a nejčastěji Antona Brucknera. "Přihodilo se to víc lidem. Šostakovič svým způsobem pokračoval v tom, co dělal Mahler. Moje hudba ale víc navazuje na Brucknera," mínil a konkrétně zmiňoval Rakušanovy symfonie z druhé poloviny 19. století.
"Přišlo mi, že je to neprozkoumaný směr, že neexistuje nic jako Brucknerovi pokračovatelé. Samozřejmě se nesnažím ho kopírovat. Ale člověk má vzory a ty jsou vždycky slyšet. Je nemožné složit naprosto originální skladbu bez jediného prvku, který by před vámi někdo nepoužil."
Spoustu svých děl spojil s konkrétními dějinnými událostmi: svržením atomové bomby na Hirošimu, potlačením protivládních protestů v komunistickém Polsku či teroristickými útoky z 11. září 2001. Někdy tak učinil zpětně a byl kritizován, že se tímto způsobem snaží zviditelnit, případně obhájit patetické pasáže. "Pro mě je to generační postoj. Zažil jsem druhou světovou válku i komunismus. Život mé generace formovala historie, a tak jsem cítil potřebu se k ní vyjadřovat," namítal.
I jako dirigent byl činný do posledních měsíců, ročně měl okolo čtyřiceti vystoupení. "Je to hodně, až moc. Cestování mě unavuje. Ale dělám to proto, abych šířil svou hudbu. Lidé jsou vždycky raději, když ji diriguje sám autor."
Do někdejšího Československa Krzysztof Penderecki poprvé přijel jako student v 50. letech, kdy na festivalu Pražské jaro slyšel klavíristu Artura Benedettiho Michelangeliho. "Předtím v Polsku nehrál a pro nás byl legendou. Na svoje první kroky v Praze si vzpomínám. Nebylo snadné dostat výjezdní doložku, ale do socialistických zemí to jakž takž šlo. Československo byl můj první výlet do zahraničí."
Hlas Boží
Vracel se pak celý život, poslední dobou v Česku nejčastěji uváděl vlastní duchovní kompozice, naposledy vloni v listopadu ve svatovítské katedrále soškou Grammy oceněné Credo. "Náboženská témata jsou pro mě důležitá. Jsem možná jediný polský skladatel, který se dnes věnuje duchovní hudbě," tvrdil a dával to do spojitosti s dětstvím.
Jeho dědeček byl německý protestant, babička Arménka, otec řecký katolík. "Doma nebyla důležitější kniha než bible. Dědeček z ní neustále četl a každou neděli jsme chodili do kostela. Babička žila ve stejném městě, takže na mši bývala s námi," vzpomínal Penderecki na dobu, kterou strávil v Dębici na jihovýchodě Polska.
Město má dnes zhruba 50 tisíc obyvatel, před druhou světovou válkou jich byla desetina. "A z těch pěti tisíc lidí nejméně tři tisíce židů. My křesťané jsme představovali menšinu, v Dębici byl jeden kostel a pět synagog. Jako kluk jsem mluvil jidiš, protože nikdo z kamarádů neuměl polsky," vzpomínal Penderecki, kterému bylo devět, když pak židovský štetl v Dębici zlikvidovali nacisté. "Skoro před mýma očima se střílelo i na děti. Nerozuměl jsem tomu, v našem městě nikdy nebyl antisemitismus. Tyhle zážitky na mě měly vliv. Proto jsem později spojoval prvky judaismu a křesťanství," vysvětloval.
Duchovní hudbu začal komponovat už v 50. letech, kdy napsal kantátu Žalmy Davidovy či Te Deum. "V té době byla náboženská hudba zakázaná. A já jsem jako každý mladý člověk šel proti všem," objasňoval.
V následující dekádě zkomponoval Stabat Mater a tu pak vložil do rozsáhlých Pašijí podle svatého Lukáše pro sbor a orchestr, jež v komunistickém Polsku představovaly mimo jiné politické gesto. "Když jsme Lukášovy pašije poprvé uvedli v krakovském sálu filharmonie, přišlo tolik lidí, že vylomili dveře z pantů. Někteří se nevešli a seděli na podlaze," vzpomínal na uvedení sedmdesátiminutového oratoria, v jehož programu nesměla padnout zmínka, že Lukáš byl svatý.
O tom Krzysztof Penderecki, jenž po Lukášovi ve stejné době pojmenoval syna, nikdy nepochyboval. "Samozřejmě že věřím v Boha," přitakával, že do kostela sice nechodil každou neděli, avšak víru vyznával prostřednictvím hudby. Učinil tak i Sedmi branami jeruzalémskými, jedním ze svých nejznámějších děl, v němž zhudebnil představu o duchovním Jeruzalémě.
Oratorium, které zpětně prohlásil za svou sedmou symfonii, Penderecki před třemi roky uvedl na závěrečném koncertu festivalu Pražské jaro. Začíná mohutným vzedmutím žesťů, sborů a perkusí, které posluchače až starozákonní silou sráží do kolen, vedou k pokání.
"Je to záměrně teatrální," pochvaloval si Penderecki, který v Obecním domě střídavě udílel pokyny orchestru, pěveckému sboru na galerii a na balkonech dechové sekci a v jedné větě osamělé basové trubce. Zlatý nástroj se jen na okamžik blýskl ve světle reflektorů, schovaný jako "hlas Boží", který podle Pendereckého ztělesňoval.
Sálem intenzivně cestoval zvuk z několika směrů a na posluchače působil přímo fyzicky. Ke zvýšené pozornosti přispělo, že koncert se konal den po smrti šéfdirigenta České filharmonie Jiřího Bělohlávka, za nějž Penderecki držel minutu ticha a provedení mu věnoval.
Pro tento velkolepý dialog člověka s Bohem nechal zkonstruovat speciální nástroj zvaný tubafon, zhruba sedm metrů dlouhé umělohmotné trubky, do nichž bicisti na krajích jeviště bili pingpongovými pálkami. Nástroj exoticky duněl, lehce pleskal, při silnějším úderu se viditelně chvěl.
Druhý den po vystoupení Penderecki žertoval, že tubafony vypadají jako sovětské dělostřelecké zbraně kaťuše, montované na podvozku náklaďáků. Pro jejich použití měl ale pádný důvod. "Všichni skládáme pro nástroje, které byly vymyšlené před dvěma třemi stovkami let. I saxofon je s námi už víc než století. Lidstvo dosáhlo tolika věcí, přistálo na Měsíci, jen nové hudební nástroje přestalo vymýšlet," posteskl si.
Úplně jiné Polsko
Krzysztof Penderecki komponoval každý den. "Mám vysoký věk, ale necítím se na něj. Každé ráno vstanu a skládám," což dělal často ještě v pyžamu, občas za klavírem a nejčastěji u stolu.
Psal oběma rukama, takže když se jedna unavila, pokračoval druhou. Jinou hudbu neposlouchal, aby se při práci nerozptyloval, a domácnost musela až do oběda chodit po špičkách. "Opravdu vyhovující rutinu jsem našel až v posledních dvaceti letech. To je pro mě období největší tvůrčí stability," tvrdil.
Hodně cestoval, několik let žil v Německu, Švýcarsku, Rakousku i Americe, nakonec se ale vrátil do rodného Polska. "Za můj život se úžasně proměnilo. Bývala to chudá země. Dnes funguje ekonomika, lidé mají práci a jsou svobodní. Když jsem vyrůstal, duchovní hudba i avantgarda byly z politických důvodů zakázané. Dnes může každý skládat, co chce," srovnával.
Říkal, že má pohodlný život, a přičítal to péči své o 13 let mladší manželky Elżbiety, se kterou žil přes půlstoletí. "Nemám pocit, že bych život promarnil. Ale vím, že mi ubývá času," rozprávěl před třemi roky, když mluvil o svých nedokončených symfoniích. Slavně se trápil s tou šestou, kterou rozepsal v 90. letech minulého století a pak nevěděl, jak dál. Mezitím napsal sedmou, pak osmou. "Můj vydavatel se neustále ptal, kdy už bude šestá. Vznikly kolem ní různé muzikologické legendy."
Rest vypořádal teprve před třemi roky. Šestou symfonii nakonec pojal po vzoru Mahlerovy Písně o zemi, s níž sdílí zdroj inspirace - Penderecki se opřel o stejnou sbírku čínské lyriky, kterou začátkem 20. století přebásnil Hans Bethge, avšak na rozdíl od Mahlera v kompozici využil třeba dvoustrunných čínských houslí er-chu.
Ztratit se v labyrintu
Krzysztof Penderecki za sebou nechává osm symfonií, čtyři opery, víc než dva tucty koncertů, desítky dalších skladeb - a také 1800 stromů.
Žil střídavě v Krakově a Luslavicích na jihu Polska, "nejkrásnějším místě v celé zemi", kde v polovině 70. let minulého století koupil zanedbané panské sídlo a postavil tam arboretum, tedy zvláštní botanickou zahradu. "Předtím to byla mateřská školka a později nemocnice," popisoval pozemek čítající zhruba 25 hektarů a obehnaný vysokou zdí.
"Láska ke stromům mě provází celý život. Můj pradědeček byl lesník. A dědeček miloval přírodu, když jsem s ním chodil na procházky, učil mě latinské názvy stromů a pak mě z nich zkoušel," říkal skladatel, který v Luslavicích desítky let sázel stromy i keře včetně čínských dubů, japonských višní, severoamerických cypřišů nebo vzácných ořechovců.
Photo: Mighty composer Krzysztof Penderecki pulling a tree pic.twitter.com/W0we8nbd93
— Christian Baldini 🇪🇺 (@baldinic) June 13, 2014
Některé roky jich přidal až stovku, podle toho, kolik stihl koupit na cestách. "Jsem jako filatelista, jen místo známek sbírám stromy. Ty, které jsem zasadil před čtyřiceti lety, už jsou opravdu velké. Jsem rád, že po sobě na téhle zemi něco zanechám," kvitoval Penderecki, který až vloni seznal, že o sídlo nemá sílu se starat, a prodal jej polskému státu.
Majetkem republiky se tak stal i labyrint, který zde slavný skladatel navrhl. "Vysázel jsem ho ze sestřižených keřů, asi dva metry vysokých. A teď se v něm občas ztrácím," říkal Penderecki, který do labyrintu chodíval "hledat odpovědi na nezodpověditelné otázky". Teď už je možná zná.
