Pár let o něm nebylo slyšet, to když studoval v Americe. Vrátil se bohatší o kulturní přehled a nadhled, o kontakty a chuť podnikat. Začátky Mezinárodního institutu a festivalu Prague Music Performance, který založil se svým americkým pedagogem Zenonem Fishbeinem, nebyly snadné, ale díky vůli a výsledkům prvních akcí tato organizace získala renomé a uznání.
Do české metropole se díky ní dostal nedávný pětihodinový maraton newyorského avantgardisty Johna Zorna nebo třídenní festival Alfreda Brendela. V rámci Prague Music Performance představili své nové projekty jazzové osobnosti Brad Mehldau a Esperanza Spaldingová či slavná industriální kapela Einstürzende Neubauten. V budoucnu má Bartoš v plánu rozšířit činnost instituce o vydávání hudebních knih.
"Celý život jsem poslouchal vše a jiné žánry jsem vnímal se stejnou vážností jako klasickou hudbu. Kind of Blue od Milese Davise nebo A Love Supreme od Johna Coltrana jsou pro můj život stejně důležité jako opusy klasických autorů," vysvětluje Jan Bartoš, kterého 21. listopadu čeká recitál v pražském Rudolfinu na pozvání Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného.
Pro Bartoše jiné žánry a umělecké druhy nejsou "odreagováním". Výtvarné umění, literaturu a film vnímá jako nástroj k hlubšímu pochopení světa. S tím koresponduje i jeho zájem o meditaci, křesťanskou a orientální literaturu.
Hloubavost a zvídavost mu byly vlastní už jako studentovi. Na stipendijním pobytu v Amsterdamu odchodil všechny významné koncerty zdejšího orchestru světové úrovně Concertgebouw, prozkoumal scénu staré hudby a věnoval se té nové. Díky takto vybudovanému rezervoáru slyšeného, který ještě rozšířil při studiích v USA, k němu dnes hudba promlouvá bezprostředně. Nevnímá ji optikou žánrových škatulek. Podobně i jeho interpretace je zbavená klišé a vnějškovosti.
Podstatu Bartošova klavírního umění dobře zachytila recenzentka jeho dubnového recitálu v pražském Anežském klášteře. "Jan Bartoš je ve fyzickém projevu u nástroje neokázalý, vnořený do vlastního nitra, přitom od sebe zcela ustupuje, aby dal vyniknout hudbě," napsala Dina Šnejdarová v časopisu Harmonie. "Není to jen otázka povahy, ale také sebekázně a schopnosti soustředit veškerou energii jen a jen do hry, z níž poté tryskají silné emoce. Ví přesně, kdy se v hudbě krátce nadechnout a kdy ji nechat rozeznít do větší šíře. Přirozeně přechází z meditační nálady do strhující bouře, z bezútěšnosti k naději."
Nadšené recenze má i jeho poslední nahrávka, Supraphonem letos vydané CD s hudbou Leoše Janáčka. Kritik britského magazínu Gramophone, v němž deska získala ocenění Editor's Choice, navzdory množství dostupných nahrávek objevil a ocenil detaily i pianistovu věrnost Janáčkovu zápisu.
Ostatně přípravy na desku vypovídají mnohé o způsobu Bartošovy práce. Nic si neulehčuje. "Měl jsem také štěstí, že jsem Janáčkovu hudbu mohl studovat se všemi svými pedagogy. Postupně jsem se seznamoval i s jeho operami a orchestrálními díly, četl jsem korespondenci, eseje a fejetony. Trvalo mi docela dlouho, než jsem našel tu správnou rovnováhu mezi živelností a řádem," popsal Bartoš.
"Nebezpečím může být ostentativní dramatičnost a vášnivost, Janáčkova hudba má ale nekonečně mnoho poloh, je často introspektivní, zádumčivá, až mysteriózní. Byl nesmírně komplikovanou osobností a jeho hudba je mnohovrstevnatá," zamyslel se v rozhovoru pro Harmonii nad Janáčkem, jemuž se na desce dostal pod kůži.
U Bartoše bychom zřejmě našli mnoho rysů workoholismu. Přiznává, že neumí odpočívat. Letos, v sedmatřiceti, poprvé zažil dovolenou. "Pro mé nadmíru komplikované fungování je zásadní celkové rodinné zázemí, hlavně osobnost mé ženy Ivany. Jsme spolu patnáct let, máme dva malé syny a bez její podpory bych tyto náročné činnosti nemohl skloubit," říká.
Na listopadovém recitálu pro Klavírní festival Rudolfa Firkušného uvede díla, jejichž kontext je opět promyšlený. Osm preludií Miloslava Kabeláče reflektuje 30 let od sametové revoluce a zároveň 40 let od skladatelova úmrtí.
"Jeho Osm preludií patří k tomu nejlepšímu, co u nás ve 20. století vzniklo. I když svou originální hudbu tvořil pod neustálým tlakem, nejdříve v sevření nacistického a později komunistického režimu, nikdy nepřistoupil na umělecké ani lidské kompromisy," míní Bartoš.
200 let od narození pianistky a skladatelky Clary Schumannové pak připomene Fantazie C dur, zkomponovaná pro ni manželem Robertem, a také Beethovenova Appassionata, kterou Schumannová jako první v historii hrávala na svých recitálech. Program uzavře Chopinova Barkarola, imaginativní dílo pozdního období tohoto romantika.
Moravcův poslední žák
◼ Jan Bartoš vyrůstal v Krnově a navštěvoval hudební školu v Ostravě. Když mu bylo 12, rodina se přestěhovala do Prahy. Jeho pedagogy byli v začátcích Zdena Janžurová a Martin Ballý, na HAMU pak Miroslav Langer.
◼ Strávil semestr na konzervatoři v Amsterdamu. V letech 2008 až 2010 získal dvě stipendia na postgraduální studium, nejprve na Manhattan School of Music v New Yorku a potom na Conservatory - College of Music při University of Cincinnati v americkém státě Ohio.
◼ Doktorandské studium opět v Praze absolvoval u Ivana Moravce, a byl tak posledním žákem tohoto legendárního umělce, který zemřel roku 2015.
◼ Bartošovým mentorem a přítelem je osmaosmdesátiletý Alfred Brendel, velikán v oboru.
◼ Jan Bartoš natočil Mozartovy klavírní koncerty s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem, další CD věnoval Beethovenovi. Zatím naposledy nahrál klavírní tvorbu Leoše Janáčka.
