"Řeknu ti, jak to bylo, jak to je i jak to bude," obrací se Ofélie k nepřítomnému protějšku v pouhých sedmdesáti verších, které jí přidělil autor libreta Paul Griffiths. Na přibližně půlhodinové ploše vypráví svůj příběh dívka, jež se v Hamletovi potácí mezi tím, co chce sama a co žádají druzí. Svou křehkostí i neschopností vzdorovat vnějším turbulencím připomíná sněhovou vločku ve větru: pro Abrahamsena to z ní dělá ideální typ.
Čerstvě sedmdesátiletý komponista se zdá být posedlý sněhem, stejně jako příběhy. Škarohlídi sice říkají, že jim nerozumí ani on sám, jedná se ale spíš o přednost jeho hudby. Při ní představivost posluchačů běží naplno, ať už jde o dechový kvintet, velkou orchestrální skladbu, nebo operu.
Podobnou míru svobody dopřává publiku při Let Me Tell You libretista. Šestasedmdesátiletý britský spisovatel Griffiths vytvořil text pro Abrahamsena podle vlastního stejnojmenného románu z roku 2008. Zaplnil 144 stran na základě pouhých 481 slov, která Ofélii vložil do úst William Shakespeare. Ještě stručnější je pak Griffiths ve dvoustránkovém libretu, dávajícím prostor nejen fantazii publika, ale především Abrahamsenovu hudebnímu vypravěčství.
Od prvních tónů pikol, celesty a houslí jako by se do koncertního sálu snášela lehká sněhová přikrývka, která postupně houstne a místy se stává vánicí. Tou proniká sopránový hlas Ofélie líčící milostné vzplanutí i cestu k blížící se smrti. Zdánlivě nesmělý začátek přechází do naléhavosti hraničící s pasivní agresivitou.
Spřízněná duše
Hrdinka říká, že její slova jsou možná nedostatečná, zato vzpomínek má mnoho. Myslí na dobu, kdy neměla čas pro hudbu, ačkoliv hudba je čas sám. Ztrácí se v Hamletově pohledu, přestává ji zajímat, zda je noc, či den. Nešťastná dívka propouští posluchače na svobodu až svým odchodem, romanticky zahaleným do padajících sněhových vloček.
Ve skladbě, jejíž světovou premiéru uvedli Berlínští filharmonikové s dirigentem Andrisem Nelsonsem roku 2013, se jako v uzlovém bodě provázala Abrahamsenova minulost i budoucnost. Snad každý si musel vzpomenout na jeho patrně nejslavnější Schnee, česky Sníh, z roku 2008. Kompozici určenou pro velký ansámbl o osm let později uvedl také tehdejší pražský festival Contempuls, který skladatel navštívil.
Sólistkou světově prvního uvedení Let Me Tell You byla vynikající britská sopranistka a dirigentka Barbara Hannigan. V hudebnici, jež má na kontě stovky premiér, našel Abrahamsen spřízněnou duši. V prosinci 2019 zpívala také hlavní roli dospělé Gerdy v anglické verzi jeho první opery Snow Queen neboli Sněhová královna.
Toto psychologické hudební drama mění jednu z nejznámějších pohádek Hanse Christiana Andersena v příběh o bolestech dospívání a radosti ze zachování dětské mysli. Vzniklo na objednávku Dánské královské opery s libretem v dánštině, už dva měsíce po domácí premiéře jej ale uvedla také Bavorská státní opera, tentokrát s anglickým textem. Ten je nejen univerzálněji srozumitelný, byl nutný i kvůli Barbaře Hannigan: sopranistka zpívá výhradně v jazycích, které ovládá. Záznam mnichovské inscenace vloni vyšel na DVD a získal cenu časopisu Gramophone za nejlepší nahrávku současného díla.
Oféliino vyprávění v Let Me Tell You a příběh Gerdy s Kajem ze Sněhové královny vzájemně sbližují nejen prestižní ceny, tematika sněhu či fantastická interpretka, ale především úspěšný průnik do koncertního a divadelního života.
Opera má za sebou od dánské premiéry už tři nové inscenace - kromě Mnichova ještě ve Štrasburku a Amsterdamu. To je obrovský úspěch, zvláště s přihlédnutím k následujícím dvěma rokům koronavirových restrikcí.
Po úspěšné berlínské verzi Let Me Tell You objela Barbara Hannigan s čerstvou novinkou celý západní svět. Koncertní kus se silnými divadelními aspekty se stal trvalou součástí jejího repertoáru. V USA jej roku 2016 představila s dirigentem Franzem Welserem-Möstem v Clevelandu, o dva roky později ho ve Vídni provedla s Bamberskými symfoniky pod taktovkou Jakuba Hrůši. V Česku skladbu poprvé před čtyřmi roky zařadil festival Hudební fórum Hradec Králové se sopranistkou Martou Reichelovou a dirigentem Mariánem Lejavou.
Všechny bytosti jsou si rovny
V nynějším brněnském provedení Let Me Tell You zazpívá Ofélii americká sopranistka Nicole Chevalier. Koncert zahájí výběr z obou suit Peer Gynt od norského romantika Edvarda Griega - původně se jednalo o hudbu k pohádkově laděné činohře Henrika Ibsena. Večer uzavře Symfonie č. 5 finského skladatele Jeana Sibelia.
Hans Abrahamsen se tak ocitá mezi svými předchůdci ze severu Evropy a hned sousedství Peera Gynta naznačuje, kde koření jeho láska k magickým, ne zcela jasným příběhům. Gyntův proměnlivý charakter, který se přelévá mezi nebesky čistou dívkou Solveig a zlomyslnou princeznou národa trolů, předjímá i mnohoznačnost Abrahamsenova světa.
Podobně je tomu v knihách Selmy Lagerlöfové, švédské držitelky Nobelovy ceny za literaturu za rok 1909, ať už se jedná o dětskou ságu Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem, nebo o duchovně i místopisně obsažný román Löwensköldův prsten. Hovořící zvířata, skřítci, trolové ani bytosti ze záhrobí zde nemají role zvláštností z jiného světa, jsou přirozenou součástí toho našeho.
Rovněž v Abrahamsenových skladbách - ať už s textem, nebo bez - jsou si všechny bytosti rovny, společně vytvářejí jedno univerzum a vtahují do něj publikum.
V souvislosti s Abrahamsenem bývá zmiňováno hudební hnutí zvané Nová jednoduchost, které se začalo prosazovat koncem 70. let minulého století. Bylo jednou z více reakcí na překomplikovanou a odosobněnou západoevropskou avantgardu, reprezentovanou především Pierrem Boulezem, Karlheinzem Stockhausenem a Luigim Nonem.
Dánský autor si v duchu "jednoduché" estetiky skutečně zakládá na emocionálním působení své tvorby, je zdánlivě antiracionální, z jeho zvukového světa se občas vyklube linie připomínající "pěknou písničku". Zároveň ale postupuje nesmírně rafinovaně - jeho hudbu lze označit za prostou jen při velmi povrchním poslechu.
Může se zdát až marnotratné, kolik nástrojů někdy spotřebuje na budování křehkého světa, v němž jako by stále křupal pod nohama sníh či šustilo spadané jehličí. Opera o Sněhové královně, vokální cyklus Let Me Tell You, ale například také Klavírní koncert z přelomu tisíciletí vyžadují velké obsazení.
"Abrahamsen se projíždí s těžkou technikou v řídkém vzduchu," poznamenal magazín Berlínských filharmoniků poté, co orchestr provedl premiéru jeho Koncertu pro lesní roh. Četnost postupů skladateli umožňuje nádherné barevné kombinace a křehké struktury, v nichž do sebe všechno lehce zapadá. Kdyby Abrahamsen skutečně obsluhoval těžké stroje, dokázal by lžící bagru nabrat jehlu.
Studia u Ligetiho
Koncertem pro lesní roh se obrátil ke kořenům: kromě kompozice a hudební teorie je vystudovaný hornista. Nástroj velkého tónového rozsahu, barevné pestrosti a intonační flexibility má evidentně v oblibě. Důležitou úlohu hraje v dechovém kvintetu Walden z roku 1978, který zkomponoval na motivy stejnojmenné knihy Henryho Davida Thoreaua. Dílo pojednávající o Američanově dvouletém pobytu v lesích myšlenkově souznělo s hledáním jednoduchých, přitom působivých hudebních cest.
Abrahamsen se ke své klíčové skladbě vrátil o 31 let později, kdy její část použil jako úvod kompozice pro větší ansámbl Wald, česky Les.
O málo pozdější Nacht und Trompeten provedl s Berlínskými filharmoniky Abrahamsenův mentor, vlivný německý komponista Hans Werner Henze. První kontakt s předním světovým orchestrem znamenal pro dánského tvůrce důležitý zlom v kariéře.
V osmdesátých letech pokračoval studiem u dalšího klasika 20. století Györgyho Ligetiho. Pro stavbu velkých příběhů z mikroskopicky detailních součástí dostával ty nejlepší podněty. V devadesátých letech Abrahamsen překonával tvůrčí krizi, napsal pouze jednu skladbu a věnoval se úpravám Johanna Sebastiana Bacha. Nedobrovolnou pauzu krátce před přelomem tisíciletí ukončilo jeho Deset studií pro klavír.
Kromě živých učitelů se zdá, jako by nad tvorbou Hanse Abrahamsena bděli dva velcí němečtí romantici: Franz Schubert s písňovým cyklem Zimní cesta a Robert Schumann s klavírním cyklem Lesní scény. Dán se k nim otevřeně hlásí a dlouze se za nimi ohlíží skrze současnost, která je v jeho podání stejně okouzlující jako idealizované staré časy. Zároveň ale nepřestává být podnětná a znepokojivá. Už jen při vědomí, že sněhu v dnešní realitě drasticky ubývá.
