Vrcholná hudba Ligetiho, jenž žil v letech 1923 až 2006, připomíná pevný a hladký monolit ukrývající nekonečný vnitřní pohyb. Možná proto ji americký režisér Stanley Kubrick použil ve sci-fi filmu 2001: Vesmírná odysea. Kontakt tlupy pravěkých opic se záhadným hladkým kvádrem provází část Kyrie eleison z Ligetiho Rekviem. Iluze zdánlivě kompaktního předmětu nabitého proudem informací je dokonalá. Ve snímku z roku 1968 znějí ještě Ligetiho skladby Atmosphères a Aventures.
Také v dalších Kubrickových dílech diváka ke klíčovým momentům připoutá hudba maďarského rodáka. Husí kůži způsobuje v hororu Osvícení, kde Jack Nicholson jako spisovatel propadá šílenství v opuštěném hotelu. Když se jeho synovi zjeví přízraky dvou děvčátek, která zde byla zavražděna, provází je skladba Lontano. Mazlivé volání "pojď si s námi hrát, Danny" v souladu s názvem kompozice zve chlapce někam skutečně hodně daleko.
A pak je tu ještě tajuplný erotický thriller Eyes Wide Shut z roku 1999, který česká kina uvedla pod názvem Spalující touha. Hrdinu v podání Toma Cruise pronásledují lidé z tajemného domu, kde se zúčastnil orgií. Jeho úzkosti provází druhá část Ligetiho klavírního cyklu Musica ricercata. Jeden výrazně rytmizovaný půltón se zarývá pod kůži a na ploše několika vteřin přesně vyjádřuje hrdinovu bezvýchodnost.
Kubrick, jehož filmy dokonale ztělesňují komplexní přístup ke všem složkám díla, si Ligetiho nevybral náhodou. Sice se ho při posedlosti vlastní prací a sebou samým zapomněl zeptat, zda s použitím kompozic ve vesmírném sci-fi souhlasí, i tak ale projevil neuvěřitelný cit. Zároveň dal najevo, jak dobře se orientuje ve světě klasické hudby.
Znát vídeňský valčík Na krásném modrém Dunaji, který provází pohyb kosmické lodi vesmírem, není nic zvláštního. Stejně samozřejmý je východ slunce ze symfonické básně Tak pravil Zarathustra od Richarda Strausse, kterým 2001: Vesmírná odysea začíná a později ho parodovaly znělka satirického televizního pořadu Česká soda či nedávný trailer z hollywoodské Barbie. Ligetiho Rekviem však vzniklo pouhé tři roky před Kubrickovým filmem. Režisér jej zpopularizoval právě v době, kdy skladatel tvořil svá první vrcholná díla.
Potomek maďarských Židů György Ligeti dospíval v dnes rumunské Kluži, kde vychodil konzervatoř. Roku 1944 ho jako jedenadvacetiletého studenta poslal fašistický režim Miklóse Horthyho na nucené práce.
"V lednu 1944 mě povolali, v říjnu jsem dezertoval. Tou dobou už se sovětská vojska dostala do Velké dunajské nížiny. Putoval jsem pěšky do Kluže, kde jsem přečkal zimu. Většinu jsem jí proležel v nemocnici se zánětem pohrudnice, který jsem chytil na nucených pracích," vzpomínal v maďarském rozhlasu. Tvrdil, že kdyby byl neutekl, kvůli absenci lékařů v táboře nucených prací by nemoci podlehl. Tedy pokud by jej fašisté neposlali do koncentračního tábora, kde mu zemřeli bratr a otec. Odtamtud se z celé rodiny vrátila jen matka.
Po válce mladík dokončil hudební akademii v komunistickém Maďarsku a začal učit. Z této doby je ve filmu Eyes Wide Shut slyšet klavírní Musica ricercata, kterou zkomponoval v letech 1951 až 1953. Podobně jako jeho předchůdce Béla Bartók tehdy Ligeti zkoumal lidovou hudbu v rumunské Transylvánii. Rodiště jej možná předurčovalo ke kariéře etnomuzikologa. Musica ricercata, v překladu Hledaná hudba, je však především vědomou snahou nalézt vlastní styl.
Skladatel jako by vytvářel své "písmo svaté". Jednotlivé věty přibírají další a další tóny. Musica ricercata začíná s dvoutónovým materiálem a končí u kompletní řady všech dvanácti tónů.
V čím dál izolovanějším komunistickém Maďarsku už Ligeti dlouho nevydržel. Dva měsíce po krvavě potlačeném povstání proti stalinistické vládě z roku 1956 nechal doma podstatnou část partitur a uprchl do Rakouska.
Zprvu se protloukal. "Tou dobou už jsem nebyl student, ale zároveň mě jako skladatele ještě nikdo neznal. Začínal jsem od píky. Čtyři měsíce mě živilo stipendium, pak jsem ve Vídni žil z opravdu skromného grantu. Našel jsem si titěrné ubytování bez teplé vody, se záchodem na dvorku, a takhle jsem žil," líčil.
V nové vlasti se však postupně etabloval, získal občanství, později už jako známý autor učil v Hamburku, Stockholmu nebo na Stanfordově univerzitě v USA. S přestávkami žil ve Vídni až do smrti v roce 2006.
Emigrace na Západ mu otevřela dveře k aktuálním trendům. Musel se však také utkat s další totalitou, byť jen estetickou. Proti často až matematickému, vědeckému pojetí muziky, které prosazovali skladatelé Pierre Boulez či Karlheinz Stockhausen, začal stavět krásu zvuku a neustávající pohyb drobných hudebních vzorců. Ty se pomyslně přelévají, avšak v rámci pevného vnějšího tvaru, jenž drží vše pohromadě.
Ligeti tím definoval princip, kterého před sedmi lety využil i český skladatel Miroslav Srnka v opeře Jižní pól. Paralelní pohyb dvou polárních výprav obklopených věčně zamrzlou krajinou si o podobné ztvárnění přímo říkal. Není divu, že dirigent světové premiéry v Bavorské státní opeře Kirill Petrenko chtěl letos zařadit další Srnkovu kompozici Superorganisms právě mezi Ligetiho díla na druhém ročníku bienále Berlínských filharmoniků.
Kvůli nemoci byla Srnkova novinka nakonec odložena. Jeden z nejslavnějších orchestrů světa však v únoru provede osm Ligetiho děl včetně Lontana, jež znělo ve filmovém Osvícení. Skladba z roku 1967 patří mezi nejuznávanější kompozice 20. století a zazní také v pondělí 13. února na koncertu, který v pražském Rudolfinu odehraje Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod taktovkou Petra Popelky.
Další položka pondělního večera, exoticky a tanečně znějící Concert Românesc čili Rumunský koncert, pochází z roku 1951 a přímo odkazuje k autorovým folklorním začátkům.
Pestrost programu odráží fakt, že Ligeti byl nepokojný duch. Jeho uměleckou dráhu lemovalo věčné hledání. Obsáhl široké spektrum klasické i tehdejší elektronické hudby. Těžko hledat cestu, po níž by alespoň krátce neprošel.
Symfonickou básní pro sto metronomů se stručně dotkl performancí uměleckého hnutí Fluxus. V průběhu 60. let definoval svůj styl sborovým Rekviem nebo orchestrálními Atmosphères a Lontanem. Apokalyptickou vizi budoucnosti vtělil do opery Le Grand Macabre protkané postmoderními narážkami na italské skladatele Monteverdiho, Rossiniho či Verdiho.
Na maďarská témata nezapomínal: v 70. letech napsal Hungarian Rock pro cembalo či v následující dekádě Magyar Etüdök pro smíšený sbor. K maďarským kořenům se vrátil ještě v písňovém cyklu S píšťalami, bubny a houslemi, který dokončil šest let před smrtí. Premiérovala jej mezzosopranistka Katalin Károlyi, u nás známá z festivalu Ostravské dny. Tamní publikum ostatně slyšelo i Ligetiho Koncert pro housle a orchestr z 90. let minulého století, který bude hlavním bodem pondělního koncertu v Praze. Zhostí se jej šestačtyřicetiletá moldavská rodačka Patricia Kopačinská, která už ho hrála s Berlínskými filharmoniky pod taktovkou sira Simona Rattla.
