Její charisma spočívá v inteligenci, rozhledu a zdravém odstupu od hudebního i divadelního provozu, z nichž si ráda dělá legraci. Nepovažuje se za divu, i když má všechny předpoklady se jí na jevišti stávat, včetně sošné postavy a impozantní výšky. Mnohem víc než na současné úspěchy je Cukrová pyšná na to, že vychovala dvě životaschopné bytosti, které se právě chystají studovat vysokou školu a hrají na hudební nástroje.
Sama pochází ze "zpěvné" rodiny, v pěveckých sborech strávila mládí. Pak přišla puberta a s ní rebelie vůči zpěvu i profesním drahám rodičů, obou vědců. Dcera ze vzdoru vystudovala angličtinu na Univerzitě Karlově.
Bohaté zájmy a vzdělání jí dnes na pódiu dodávají stabilitu. "Hudba je komplexní umění. Literatura, jazyky, historie, dějiny umění, vše je propojené a ve výsledku to slyšitelně obohatí hudební projev," je přesvědčená Cukrová. Má za to, že dobrou pěveckou techniku se zralý člověk naučí za tři roky.
Sama absolvovala tříletou stáž na bratislavské konzervatoři a pěvecké školení dovršila hodinami u hlasové pedagožky Marie Urbanové. Na hodiny ve vile v pražské Bubenči vzpomíná ráda. Jak to u velmi inteligentních lidí bývá, Urbanová byla netrpělivá. "Čerpám z ní celý život," vzpomíná mezzosopranistka pro Aktuálně.cz.
Fakt, že neprošla formálním uměleckým školstvím, zpětně považuje za velkou výhodu. Její hlas se díky tomu vyvíjel zdravě a přirozeně. "Kdežto když se patnáctiletému člověku řekne, že je rozená Mařenka z Prodané nevěsty, vystuduje bez poranění hlasivek jen se štěstím," kritizuje častou praxi Cukrová. "Hlasivky jsou závislé na hormonálním vývoji a ten má každý hotový jindy. Není to legrace, musí se postupovat v souhlasu s tělem." Byla by raději, kdyby se budoucí zpěváci věnovali všeobecnému vzdělání, studiu jazyků a hudební analýzy nebo třeba čtení z listu.
O tom, jak studentům zprostředkovat správný zpěv, dovede hovořit dlouhé hodiny. Vydatně učí a hodně o tom přemýšlí. "Baví mě to čím dál víc, přímo se do toho nořím. Trvá dlouho, než člověk pochopí, jak na to: bavíme se totiž o něčem, co není vidět. Najít jazyk, který ten druhý pochopí, je obtížné." Co je pro ni krásný zpěv? "Pro to existuje několik parametrů, které všichni cítíme stejně, ale možná je nazýváme jinak. Pro mě je to zdravý zpěv," odpovídá.
Začínala jako interpretka staré hudby v Evropě i zámoří s renomovanými domácími a zahraničními orchestry jako Collegium 1704, Musica Florea nebo Orchestra of the Age of Enlightenment.
Postupně dorostla k opeře a hudbě romantické i pozdější. Výjimkou v jejím repertoáru nejsou ani díla 20. století, například od Arnolda Schönberga či Bohuslava Martinů, nebo soudobá tvorba: za roli Poutníka v brněnské inscenaci opery současné finské skladatelky Kaiji Saariaho získala nominaci na Cenu Thálie. "Je to tak citlivě a rafinovaně psaná hudba, že pokud se jí chopí zpěvačka schopná hrát si s detailem, emočním i témbrovým zabarvením hlasu, tektonikou, melismaty a volným tónem, rodí se výjimečná chvíle. A to byl přesně případ Markéty Cukrové, která s tímto přístupem prošla celou operou," napsal časopis Harmonie.
Mezzosopranistka je zpětně ráda, že se tak dlouho zaměřovala na starou hudbu. "Někdo by mohl říct, že mě to zdrželo ve vývoji, ale já sama vím, že je to velká výhoda," říká a vysvětluje proč. "Stará hudba je postavená na kráse tónu opřeného o dech, hlas tak nemá šanci se poškodit, netlačí se na něj a po deseti letech se mu může bez obav naložit více." Anebo lakonicky: "Bachem se nejde ‚uřvat‘".
Pražské jaro ji letos požádalo o recitál vystavěný kolem jubilanta Césara Francka, francouzského romantického skladatele a varhaníka, od jehož narození v prosinci uplyne 200 let. Jeho písně, které Cukrová objevila, v Praze dost možná zazní poprvé. K nim přidá Hectora Berlioze a jeho zásadní Písně letních nocí plus díla Antonína Dvořáka a jeho předchůdce Václava Jana Tomáška, nejvlivnější osobnosti hudební Prahy první poloviny 19. století. Spojení není vykonstruované, Berlioz v Praze roku 1845 navštívil právě Tomáška.
Najít empatického pianistu, který to se zpěváky dovede, nebylo snadné. "Je to obor sám pro sebe. Musí umět dýchat se zpěvákem - a to není fráze. Musí opustit sféru klavíru a otevřít se vesmíru hlasu," vypočítává Cukrová kritéria ideálního doprovazeče.
Snad jej našla v třiačtyřicetiletém Rakušanovi Gottliebu Wallischovi. Ten pochází z vídeňské hudební rodiny, coby zázračné dítě jej přijali na vysokou hudební školu ještě před dovršením sedmého roku. Debutoval jako dvanáctiletý v tamním Musikvereinu, pod taktovkou Yehudiho Menuhina. V jeho repertoáru a na deskách najdeme skutečné rarity. Natočil například album foxtrotů, mimo jiné od Jaroslava Ježka. V Praze bude hrát na dobový kladívkový klavír, nástroj s jemnějším zvukem, pro nějž je prostředí Anežského kláštera ideální.
Mohlo by se zdát, že ve světle velkolepých orchestrálních koncertů ne všechny komorní večery Pražského jara dostatečně rezonují. "Zazpívat píseň, to je vrchol," myslí si ale Markéta Cukrová. "Musí to být interpret, který už všechno absolvoval, zkultivoval sebe, má mozek, hlas i techniku, všechno zažil. Pak může přesvědčivě interpretovat písňový cyklus."
Sama určitě dosud "nezažila všechno", zkušenosti ale její projev bohatě odrážejí. "Mám pocit, že i když je zpívání náročná profese, že když k tomu nežijete život naplno, se všemi propady a vzlety, že to není ono. V každé Stabat Mater je pocit každé matky a člověk to musí rozeznat a zazpívat. Ze všeho nejvíc nakonec z jeviště promluví životní zkušenost," uzavírá Markéta Cukrová.
Koncert
(Pořádá festival Pražské jaro)
Markéta Cukrová & Gottlieb Wallisch
Anežský klášter, 19. května.
