Dvaasedmdesátiletá Libuše Jarcovjáková je dnes renomovaná a světově známá fotografka, které se dostalo přízvisek jako "Nan Goldin komunistické Prahy". Než ji ale prestižní zahraniční média začala přirovnávat k největším hvězdám mezinárodního umění, fotila Jarcovjáková dlouho z čistě osobní potřeby zaznamenávat svět okolo sebe. Pomocí obrázků i deníkových zápisků. Právě ty tvoří druhou klíčovou součást snímku - načetla je sama autorka.
Filmy vyrobené čistě z fotografií nevznikají často a většinou jde o esteticky vyhraněné experimenty, i když už Chris Marker v roce 1962 snímkem Rampa dokázal, že také touto metodou lze odvyprávět fascinující příběh. Klára Tasovská se svými spolupracovníky poskládala uhrančivý portrét, z něhož sálají emoce, ale přitom je tlumený. Který je intimní a niterný, ale také neuvěřitelně vtipný.
Jarcovjáková dlouho pracovala mezi dělníky, kam coby intelektuálka zprvu nezapadla. Sama popisuje, že si je získala schopností vypít osm panáků rumu a nepadnout na zem. Podobných historek, příběhů a mikropozorování je snímek plný. Kombinace fotek, hudby a komentáře mnohdy nechává diváky zapomenout, že sledují nehybné výjevy.
Fotky večírků ze zaplivaných "čtyřek" nedoprovází bigbít, ale podmanivé, úderné současné techno Olivera Torra, na nápaditém soundtracku se podíleli také Prokop Korb a Adam Matej.
Jarcovjáková zdaleka nevypráví jen o večírcích. Její zpověď je otevřená ve všech ohledech. Mluví o vlastních potratech, při jednom z nichž málem přišla o život, o partnerských obtížích, ale také o uměleckých pochybách. Nekonvenční život ji zavedl do Berlína i Tokia, kde se uchytila coby módní fotografka. Pád Berlínské zdi pozorovala z bezprostřední blízkosti.
Snímek Ještě nejsem, kým chci být je přesně takový jako jeho název. Tvůrci - mezi nimiž nutno zdůraznit ještě Alexandera Kashcheeva, jenž se podílel na scénáři, střihu i zvuku - ukazují neustávající umělecké hledání Jarcovjákové jako proces, který nikdy nekončí. Ostatně když protagonistka nakráčela na pódium velkého sálu hotelu Thermal, okamžitě vytáhla fotoaparát a zdokumentovala si zaplněné hlediště.
Fotky coby vypravěčský nástroj mají v tomto portrétu zvláštní moc. Umí být štítem a ochranným valem, který pomáhá mluvit bezprostředně i o těch nejtíživějších věcech.
Směs uměleckých artefaktů a autentického hlasu ženy, jež předčítá z vlastních zápisků, má sílu, přestože je zcela prostá patosu či jakékoli jiné formy přehnanosti. Přitom dobře načasovaná fotka či série spřízněných fotografií umí být třeba také údernou pointou vtipu, přesnější než běžný proud pohyblivých filmových obrázků.
Jarcovjáková se definitivně světově proslavila před pěti lety na prestižním francouzském fotografickém festivalu Rencontres d'Arles. Britský deník Guardian to označil za výstavu roku, chvála se objevovala v renomovaných denících od Le Monde po New York Times.
Do té doby o svých živelných a emotivních fotografiích slýchávala spíše slova o špatné kompozici či rady typu "Nefoť ty cikány, to už dělá Koudelka". Podobných, vtipných, ale bolavých vzpomínek je film plný.
Není to portrét slavné umělkyně, spíše deník, v němž tvůrkyně neustále hledá a zpochybňuje. Jak věci uměleckého rázu, tak ty osobní. Právě proto se může dotknout kohokoli. Stejně jako fotografie Jarcovjákové i snímek o ní je v tom nejlepším slova smyslu obyčejný. Jako by mezi životem v undergroundu a focením obálek pro největší módní časopisy nebyl rozdíl.
Suverénní prvotina
Obyčejností vyniká také další český dokument, který lze vidět na karlovarském festivalu. Debut režisérky Marie-Magdaleny Kochové nazvaný Ta druhá pořadatelé zařadili do sekce Zvláštní uvedení, ale klidně by mohl být v některé z těch soutěžních.
Suverénně natočená prvotina sleduje dospívající dívku, která má před maturitou a tak jako ledaskdo v tomto věku sní, že zmizí z rodného maloměsta. Rodina ale většinu pozornosti věnuje její o sedm let mladší sestře, která žije s autistickou diagnózou.
Kochová citlivě pojednává opomíjené téma. Nezaměřuje se na náročnou péči o nemocnou sestru, ale naopak na to, jak se žije té zdravé. Snímek jen empaticky pozoruje, nikomu nestraní, dotýká se toho, jak časté výbuchy emocí doprovázené řevem, nadávkami a osočováním kohokoli nablízku narušují všednodenní život všech příbuzných. Autorka zachycuje frustrace osmnáctileté Johany, která sestru a okolí neobviňuje, naopak si klade za vinu, když se snaží ve zlomové fázi života dát vlastní potřeby a cíle na první místo.
Ta druhá je citlivý, nenápadný, o to však potřebnější snímek. Nehledá trendy téma, ale přesně popisuje poměrně častý společenský jev - díky trpělivosti autorky a také díky důvěře, která mezi ní a sledovanou rodinou panuje.
Letošní karlovarský festival vysílá jeden pozitivní signál o české kinematografii za druhým. Nastupující generace filmařů umí být přesvědčivá v dokumentárních zákoutích i mainstreamu. A sebevědomě ukazuje, že zdánlivě obyčejná témata mohou vést nejen k vynikajícím, ale také velmi populárním filmům.
V diváckém hlasování na festivalu vede povedený dobový žánrový film Vlny od Jiřího Mádla, první desítku ale momentálně uzavírá právě snímek Ta druhá.
