Šestačtyřicetiletý rodák ze slovenského Ružomberoku Jozef Karika patří k autorům nejprodávanějších bestsellerů, s příběhy ze druhé světové války však samozřejmě slaví úspěch i čeští literáti. Tragické osudy v kulisách plynových komor dodnes přitahují čtenáře, často nehledě na literární kvalitu.
V novém tisíciletí zaznamenaly ohlas namátkou jazykově málo vynalézavý a schematický román Hana od Aleny Mornštajnové, propracovanější, především z archivních materiálů vycházející Vyhnání Gerty Schnirch napsané Kateřinou Tučkovou, stejně jako třeba syrově věcný, jazykově brilantní Zuzanin dech od Jakuby Katalpy. Všechny měly v popředí hrdinky a napsaly je ženy. První dvě jmenované prózy už se také dočkaly divadelní podoby.
Téměř sedmisetstránkové Na smrt, jemuž neschází výjimečně naturalistické pasáže z vyhlazovacího tábora, se od domácího trendu liší. Nejen tím, že autor i hlavní postavy jsou muži. Jozef Karika problematizuje svět obětí a viníků. Období konce 20. až 40. let minulého století vnímá spíš jako akcelerátor zla, které v sobě skrývá každý z nás. Na příběhu "přátelství" dvou mladých mužů ukazuje, čeho je člověk schopen v důsledku vlastních frustrací, ať už stojí na tom, či onom názorovém pólu.
Osudy protagonistů Karla a Viktora jako by se vzájemně zrcadlily. Soupeří mezi sebou o přízeň židovské dívky Sáry. Když ji napadne muž a chce ji zneuctít, Karel protivníka v nešťastné rvačce zabíjí. Odpovědnost za smrt však na sebe bere Viktor.
Ani jeden nezůstane v rodném Ružomberoku a Sáru opouštějí. Karel prchá na studia medicíny do Mnichova, kde se sbližuje s národními socialisty, stává se součástí jejich tajné služby a posléze coby obávaný lékař působí v osvětimském koncentračním táboře po boku doktora Mengeleho.
Viktor se dostává mezi americké mafiány do obávaného židovského gangu, kde je svědkem krvavé války podsvětí. Po návratu domů doufá ve svobodu vykoupenou dolary. Spolu s dalšími Židy nicméně končí v transportu s cílovou stanicí Osvětim. Tam se muži, na jejichž rukách ulpělo tolik krve, znovu setkávají, každý v jiné roli, avšak se stejnou vizí: nezemřít. Zdaleka to není jejich poslední střetnutí, to je čeká "na život a na smrt" v jejich domovině koncem války.
Adaptaci Karikovy prózy minulý měsíc uvedlo pražské Divadlo D21, které se zaměřuje na děti a mládež. Repertoár sestavuje s ohledem na organizované školní skupiny, jež zde zhlédnutým představením mohou suplovat výuku literatury či historie.
Obé naplňuje i dramatizace Karikova 12 let starého románu, kterou vytvořil a režíroval Adam Steinbauer. Opatřena je programem s podrobnými slovníkovými hesly konkrétních historických termínů coby berličkou pro tápající studenty. Tématem se trefně hlásí také k mottu letošní sezony D21, jež zní "Z(a)tracený mládí!".
Košatá předloha, opakovaně měnící dějiště od Slovenska přes USA po Osvětim, byla samozřejmě nelehkým zadáním. Zvlášť když autoři scénického zpodobení nedisponují velkorysým zázemím velké instituce a musí si vystačit s jedním téměř neměnným, pro divadlo ne zcela vhodným prostorem s nevyhovující akustikou.
Adam Steinbauer je však z předchozích projektů v pražském A studiu Rubín nebo brněnské Polárce zvyklý pracovat v komorním prostředí. Stejně tak má zkušenosti s dramatizací prózy. Předlohu zřejmě převáděl už s konkrétními jevištními obrazy v hlavě.
Mnohdy se mu daří překlenout krkolomné zvraty v ději, aniž by se musel uchylovat k popisnosti či natahovat - vzhledem k typu sálu už tak velkorysou - stopáž téměř tříhodinové produkce.
Ta je především v první části zbytečně doslovná. Z děje by asi jen těžko šlo vypustit Viktorovu mafiánskou anabázi, jejíž téma zasvěcení do zla navíc zrcadlí Karlova pozdější dohoda o spolupráci s říšským protektorem Reinhardem Heydrichem. Této epizodě však režisér nemusel věnovat tolik prostoru. Ve vztazích jednotlivých gangsterů se divák těžko orientuje a povědomí o existenci skutečného gangu Murder Incorporated, který vznikl fúzí italského a židovského podsvětí v New Yorku, je v českém prostředí výrazně menší než znalost nacistické problematiky.
Pasáž z mafiánské Ameriky je stylizovaná do žánru gangsterky s možná nadbytečnou rapovou vložkou, v mnohém ji limitují dostupné divadelní prostředky a uvěřitelná herecká nadsázka. Tato část tak působí problematičtěji než obrazy z koncentračního tábora, které by přitom kvůli extrémnímu násilí měly být daleko hůře inscenovatelné. Když například nacističtí lékaři při "experimentu" brutálně mučí malého chlapce, režisér se spolehne na sugesci vyřčených slov, tedy hercovu schopnost zprostředkovat imaginaci skrze sdělení. A to se daří v maximální míře.
Další hrozivý, avšak v hereckém provedení zvládnutý obraz představuje Karlova instruktáž, jak správně vést výslech. Nacista při něm porůznu zabodává lékařské nástroje do plyšového zajíčka. Scénu zakončuje odběrem figurantových vnitřností, které na jevišti suplují želatinoví medvídci. Mengeleho druh je slastně pojídá.
Autorka výpravy Karolína Srpková zvolila výtvarný rámec s květovaným závěsem, který na jevišti uzavírá horizont, a několika textilními lampovými stínidly. Celek navzdory hrozícímu kýči či pocitu jisté zatuchlosti navozuje pocit bezpečného domova a šťastného dětství či mládí.
Kromě toho se na podlaze nachází umělý zelený trávník, na němž svítí papundeklové modely mrakodrapů či domů se sedlovou střechou - podle toho, kde se zrovna odehrává dění. Toto řešení naopak implikuje faleš všech takových dojmů a vzpomínek. Na plochu závěsu navíc tvůrci promítají titulky informující o časových posunech a názvech kapitol, což připomíná svit starých "diáků" a fotografie z rodinného archivu.
Zavěšená stínidla na sebe berou různé významy. Jednou se promění ve vodojem, u kterého se schází parta kamarádů, podruhé v osvětimskou plynovou komoru, kde někteří umírají.
Steinbauerova inscenace jen srší nápady, jimiž překonává obtíže románové předlohy - zejména rychlé a četné střihy. Rezerva naopak spočívá v hereckých výkonech, což může souviset právě s častými skoky v lokacích či proměnách nálad postav.
Nad všemi výrazně ční představitel Karla Viktor Zavadil, jemuž je dobrým partnerem Michal Kraus coby Viktor. Veškeré hrdinky ztvárnila česká herečka ukrajinského původu Natalie Golovchenko. Zdá se, že její doménou je však spíše filmová kamera, na jevišti jí v porovnání se dvěma jmenovanými schází energie a hlasová síla.
Co se slyšitelnosti týče, akustický diskomfort prostoru sanují mikrofony. Když je aktéři dají z ruky, nejednou se ocitají na hranici slyšitelnosti.
Inscenace Na smrt vnáší do českého divadla současnou slovenskou prózu a problematizuje zaběhnutý obraz jedince v soukolí velkých dějin 20. století. Dokazuje, že i velké, dramatické příběhy lze vyprávět s minimem prostředků a že souboj s divadelně nevyhovujícím prostorem lze vyhrát režijní vynalézavostí. A to není málo.
Divadlo
Jozef Karika: Na smrt
Režie: Adam Steinbauer
Divadlo D21, Praha, premiéra 29. listopadu, nejbližší reprízy 15. ledna a 4. února.
