Knihu, která dodnes patří na seznamy povinné četby, jen v posledních letech přeneslo na jeviště několik českých scén, naposledy Šimon Caban v Horáckém divadle Jihlava. V Praze se teď látky ujal třiatřicetiletý dramatik a režisér Tomáš Loužný, který má zkušenosti z nezávislé scény i městských divadel v Ostravě či Ústí nad Labem.
Ema Bovaryová je modelovou hrdinkou představující rutinní život středostavovských žen na venkově a maloměstě v 19. století se všemi důsledky. Marně zkouší naplnit své romantické představy, stává se matkou, nic ji ale nenaplňuje. Vrhá se do náruče milenců, až následně zhrzená, zadlužená a bezradná ukončuje život sebevraždou.
Gustave Flaubert postavu vytvořil na základě skutečné události, o níž se dočetl v novinách. Opatřil ji jistou dávkou nejednoznačnosti, naivity, sobeckosti a povrchnosti, pročež paní Bovaryová není jen oběť budící soucit. Dnes by klidně mohla být influencerkou na Instagramu, která si vydělává "sebeprezentací".
Do takových důsledků ale nová adaptace nezachází. Bez výraznějšího povšimnutí nechává i motiv finanční negramotnosti, respektive dluhové pasti, v níž se hrdinka ocitá, přestože téma by mohlo zarezonovat - exekuce v poslední dekádě dopadly na stovky tisíc Čechů. Stejně tak ale nová verze výrazněji nerozpracovává motiv ženské seberealizace či emancipace.
Těžkopádné vsuvky
Autoři román neaktualizují, hlavní figuru neinterpretují a bez větších dramat ji nechávají proplouvat mezi střípky banálních událostí. Co víc, z celku není ani zřetelný motiv vášnivé čtenářky, která na základě literatury staví vzdušné zámky. Dotkne se toho pouze jedinou replikou tchyně, když chce Emě Bovaryové za trest zrušit předplatné na knihy, jež odebírá.
Potřebu přece jen se vztáhnout k současnosti tvůrci odbyli více než trapnou zmínkou o rostoucích cenách energie a ještě několika podobnými těžkopádnými vsuvkami.
Předloha přitom hned po vydání způsobila poprask. Kvůli realisticky vylíčeným milostným dobrodružstvím hrdinky získala nálepku románu porušujícího dobré mravy a urážejícího věřící. Jenomže co v polovině 19. století pobuřovalo, dnes lidi nechá zcela lhostejné. Ve Stavovském divadle, kde je inscenace uváděna, mohou sledovat antikvárně vyprávěný příběh, jež na ně bude mít asi nulový dopad. Maximálně se s paní Bovaryovou zasní, možná dojmou a odejdou domů naplněni podobnou iluzorní potravou jako tato ztroskotalá čtenářka - což by bylo v silném rozporu s Flaubertovými záměry.
Z inscenace je patrná snaha zpracovat povinnou četbu tak, aby zaujala co nejvíc diváků. První scéna se o něco podobného pokusila například dramatizací románu Pýcha a předsudek od Jane Austenové, kterou tu roku 2016 režírovala Daniela Špinar. Právě její estetikou - typicky prázdným jevištěm a svíceným horizontem kontrastujícím s tušenými konturami herců v popředí - se režisér Loužný zjevně inspiroval.
Se zpracováním Pýchy a předsudku pojí Paní Bovaryovou i scénografie tvořená řaseným závěsem, jež ze tří stran obepíná hrací plochu. Jeho autor Dragan Stojčevski ho nechává zpola vytahovat a zase spouštět z provaziště, přičemž obnažené stěny dekorace mají evokovat tíseň, kterou hrdinka pociťuje.
Podobně klesají a zase stoupají vzhůru obrovské korále symbolizující manželský závazek. Je to podobná hyperbola pro náhrdelník, s jakou v inscenaci Kytice pracovali současní šéfové činohry Národního divadla, režijní duo Skutr.
Zde však navěšené perly mají výraznější úlohu. Ema Bovaryová je celou dobu nosí, avšak ony ji dusí a znemožňují v rozletu. Protagonistka si realistický šperk obtáčí kolem krku. V jeden moment ho neopatrně strhne a perly se rozkutálí do všech stran. V přeneseném smyslu se tak roztříští i hrdinčin život nebo její iluzorní představy. V závěru zase perly slouží jako zástupný prvek arzenikových kuliček, které si zoufalá čtenářka cpe do pusy.
Chybí to nejpodstatnější
Další výraznou metaforou jsou dámské boty na vysokých podpatcích. Stříbrný střevíc v nadživotní velikosti položený na forbínu inscenaci uvozuje, zatímco paní Bovaryová v jedoucím kočáře prožívá milostné dobrodružství. V jiném obrazu jí obuv coby delikatesu na tácech přinášejí ostatní postavy.
Boty na podpatcích, v jejichž obležení se Ema Bovaryová posléze ocitá v metafoře ženské marnivosti, mimo jiné hrály dominantní úlohu v inscenaci Nory od Henrika Ibsena, kterou v pražském Divadle pod Palmovkou režíroval Jan Nebeský. Tam však byly namnoze konkrétnější a civilnější.
Scénický svět paní Bovaryové, jak jej s režisérem navrhli scénograf Stojčevski a kostýmní výtvarnice Kateřina Jirmanová, má být přes svůj minimalismus líbivý, až oslnivý.
Představitelka hlavní role Denisa Barešová jím prochází ve výrazné nadčasové fialové večerní toaletě s velikou mašlí na zádech, která kontrastuje s všednodenním účesem. V téměř tříhodinové inscenaci, kde prakticky neopouští jeviště, je její výkon hodný respektu. Pro roli Emy dýchá celým tělem, figuru z minulosti se snaží zahrát co nejcivilněji, přestože k tomu neměla zrovna jednoduché zadání.
S mizivým výkladem a těžkopádnou režií, která klopýtá od nápadu k nápadu, od inspirace k inspiraci, nedokáže je elegantně propojit a nezvládá situacím propůjčit skutečný obsah či smysl, to však jde ztuha i zbylým hercům. Za daných okolností přesto podávají dobré výkony.
Zejména ve druhé části inscenace ztrácí tempo a působí až dojmem přeestetizované prázdnoty, jakéhosi okrasného rámu, kterému schází to nejpodstatnější uvnitř: režijní gesto a dramaturgický názor na danou látku. Bez nich je Paní Bovaryová bohužel jen oslnivým nic.
Divadlo
Gustave Flaubert: Paní Bovaryová
Režie a adaptace: Tomáš Loužný
Stavovské divadlo, Praha, psáno z druhé premiéry 15. listopadu, nejbližší reprízy 20. a 23. listopadu.
