O sedmašedesátiletém Angličanovi irského původu, který v Sex Pistols zpíval pod přezdívkou Johnny Rotten, bylo řečeno mnohé. Zdaleka ne všemu lze věřit, což platí také o jeho dvou knižních autobiografiích.
Své názory a postoje v průběhu let často měnil. V mládí volil labouristy, dnes podporuje konzervativce. Byl hlasitým odpůrcem brexitu, posléze se stal jeho zastáncem. Režim zaštítěný královnou Alžbětou II. kdysi označoval za fašistický, po smrti jí vzdal hold na Twitteru.
Nic to však nemění na tom, že i 45 let po rozpadu Sex Pistols zůstává největší žijící punkovou osobností. Byl frontmanem nejvykřičenější kapely rockové historie, která sice vydala jen jednu studiovou desku, přesto - řečeno Lydonovými slovy - "urazila každého, kdo nás sr*l". A on na tom měl často největší zásluhu.
Říkalo se mu Johnny Rotten, neboť měl nebývale zkažené zuby. Byl nejviditelnějším protagonistou výtržností, jimiž si Sex Pistols znepřátelili skoro celou Velkou Británii. Po skandální plavbě parníkem po Temži, na jehož palubě se skupina během oslav královnina stříbrného jubilea roku 1977 rozhodla zahrát "alternativní hymnu" God Save the Queen, se dokonce stal terčem krvavého útoku na londýnské ulici.
Na veřejnosti se prezentoval jako totální antihvězda. Nosil ježatý účes oranžové barvy a navlékal se do hadrů sepnutých sichrhajskami. S klaunsky rozšklebeným výrazem se přikrčeně svíjel za mikrofonem, koulel vytřeštěnýma očima a plival kolem sebe jedovaté sliny. Verbální i skutečné.
Přestože tenkrát tvrdil, že nemá žádný vzor, po mnoha letech některé přece jen připustil. Pro roli, kterou v cirkusu jménem Sex Pistols hrál, jej údajně inspirovala "křivá, směšná a groteskní" figura ze Shakespearova dramatu Richard III. ve skvostně úskočném podání Laurence Oliviera. Zaujal ho také hrbatý zvoník z chrámu Matky Boží Quasimodo a další "bizarní postavy, které díky svému znetvoření něčeho dosáhly".
Proměna Johna Lydona v Johnnyho Rottena započala již v dětství. Narodil se - jak později halekal v převzaté skladbě Substitute - "s plastovou lžičkou v puse" do rodiny irských přistěhovalců, kteří žili v severolondýnské čtvrti Holloway, tou dobou prolezlé kriminalitou i chudobou.
Vyrůstal jako hubené, plaché a zakřiknuté dítě. První pocity vzteku, vzdoru či vyděděnosti ale pocítil již v první třídě irské katolické školy, kde ho jako leváka jeptišky zastrašovaly, že nepsat pravou rukou je "znamení ďábla". Jako by tím předpověděly, že v éře Sex Pistols se v písni Anarchy in the U.K. sám označí za Antikrista.
První krok
Klíčovou událost dětství téměř nepřežil. V sedmi letech ho skolila meningitida a několik měsíců ležel v kómatu v nemocnici. Trpěl horečkami a halucinacemi, pronásledovaly ho noční můry. Když se vrátil domů, nic nevěděl a nikoho nepoznával, ani rodiče. Až po čtyřech letech se mu paměť vrátila. Zkřivila se mu však páteř a rozostřil zrak. Podle Lydona tehdy udělal "první krok na cestě k Rottenovi".
Během dospívání hodně poslouchal hudbu, nadchli ho například američtí Stooges. Také ho však začala bavit role zpupného potížisty. Často se dostával do konfliktů s autoritami. V patnácti ho vyhodili ze školy, neboť nerespektoval žádná pravidla. Poté ho vykopl z domu i otec, protože si zkrátil dlouhé vlasy a odbarvil je nazeleno, takže "vypadal jako kapusta".
John Lydon zjevem ale dobře zapadl mezi podivné existence, jež se v polovině 70. let začaly poflakovat po londýnské King’s Road. Právě tam si módní návrhářka Vivienne Westwoodová s tehdejším partnerem Malcolmem McLarenem otevřeli fetišistický butik nazvaný Sex.
Lydonův extravagantní vzhled doplněný tričkem s obrázkem Pink Floyd a ručně dopsanými slovy I Hate, tedy Nenávidím, v srpnu 1975 přiměly McLarena, aby mu jako manažer nabídl pozici zpěváka v právě se rodící skupině hudebních neumětelů Sex Pistols. A ti zanedlouho vyhlásili válku celé Anglii.
Jejich kariéra byla třaskavá, ale krátká. Totálně vyhořelá skupina, rozkládaná heroinovou závislostí Rottenova kamaráda ze školy, baskytaristy Sida Viciouse, vyhrocenými spory mezi jednotlivými členy i McLarenovými intrikami, se rozpadla během amerického turné v lednu 1978.
"Skončili jsme ve správnou dobu z nesprávných důvodů," okomentoval to později Lydon. Po konci Sex Pistols se vrátil ke svému občanskému jménu a několik měsíců nato založil novou "anti-rockovou" kapelu. Dostala název Public Image Ltd podle románu skotské spisovatelky Muriel Sparkové.
Neochota se opakovat
V původní sestavě hrál na kytaru Keith Levene z punkových The Clash a některé skladby vznikly ještě v době, kdy byl Lydon členem Sex Pistols. Ve srovnání s jejich přímočarým syrovým kraválem však nová formace zněla mnohem experimentálněji, pomaleji a hypnotičtěji.
S kovovým kytarovým zvukem prolínala různé žánry, především dub, noise a post-rock, využívala i minimalistické postupy. "Totálně jsme zpochybnili to, co všichni do té doby považovali za hudbu," komentoval jejich přístup Lydon v také česky vydané autobiografii Vztek je energie.
Často střídal spoluhráče. Po vydání tří studiových desek se kapela de facto stala jeho sólovým projektem, který nasměroval k posluchačsky stravitelnější a přehlednější tvorbě s prvky alternativní dance music. Což jen potvrdilo Lydonovu neochotu se opakovat.
V roce 1992, po natočení osmého studiového alba, si Public Image Ltd dali tvůrčí pauzu na dobu neurčitou. Kromě Lydonovy sólové nahrávky Psycho’s Path ji vyplnil i jeden nečekaný, ale nezdařený comeback. Ačkoli frontman léta kategoricky popíral, že by Sex Pistols ještě mohli někdy vystoupit, roku 1996 vyjeli na šestiměsíční turné v původní sestavě.
Jednou ze zastávek byla i pražská Sportovní hala, kde ale Sex Pistols působili jen jako karikatura sebe sama. Hlavní motivaci k znovuoživení skupiny ostatně Lydon nezastíral. "Stále se šíleně nenávidíme, ale máme společný zájem a tím jsou vaše prachy," vysmíval se ironicky.
Navzdory všem žalobám, které na sebe muzikanti dříve i později podávali, vyrazili ještě dvakrát na krátkou šňůru. Když ale Lydon s Pistolníky opět zjistili, že se opravdu nenávidí, zpěvák projekt nadobro ukončil a v září 2009 oživil Public Image Ltd.
Neobešlo se to bez kontroverzí, neboť jejich restart po sedmnáctileté pauze financoval z peněz, jež vydělal velmi úspěšnou televizní reklamou na britské máslo Country Life.
Setlisty letošních evropských koncertů prozrazují, že ve vyprodaném Lucerna Music Baru zahrají především nejstarší a nejnovější skladby. Takřka polovinu večera vyplní písně z druhé desky Metal Box, vydané roku 1979 a považované za přelom žánru post-punk, stejně jako z letošní jedenácté nahrávky End of World.
Jejich zvukově doposud nejpřístupnější album obsahuje i něžné vyznání Hawaii věnované Lydonově manželce Noře Forsterové. Ta v dubnu zemřela, bylo jí 80 let. Se skladbou na její památku Public Image Ltd zkraje roku usilovali o to, aby reprezentovali Irsko v soutěži Eurovize.
Další svá alba naživo připomínají rovnoměrně, vždy jen jedním zástupcem. Dojde tak na největší hity, včetně Death Disco či This Is Not a Love Song. Naopak z doby Sex Pistols žádné skladby v Praze nezařinčí.
Přestože dnes, na prahu sedmdesátky, se John Lydon na pódiu již divoce nekroutí před mikrofonem a zuby má spravené, z jeho naléhavého hlasu a pichlavých očí i nadále občas probleskuje zběsilost v srdci Johnnyho Rottena.
