Autentický, nekomentovaný pohled na jeho mládí nabízí výbor z Foglarových deníků, jejž pod názvem Celý den drobně prší nedávno vydal Albatros. Pokrývá roky 1920 až 1937 a je to první svazek z plánované řady knižně zpracovaných záznamů, jediných privátních textů, jejichž publikování tvůrce nezamýšlel. Dokonce v 80. letech uvažoval, že je v pražském Prokopském údolí spálí.
Není to přímo literatura. Až na výjimky jde o strohé, systematické zápisky plné zkratek. Foglar, jenž žil v letech 1907 až 1999, svou denní rekapitulaci téměř vždy začíná meteorologicky: "Mrazivo, chvílemi sněhová metelice. Suchá." Jindy píše: "Horko, slunce, krásně." nebo "Celé dopol. slunečno, ale chladno."
Následuje většinou stručný výčet aktivit, seznam osob, se kterými se potkal a hovořil, občas poznámka provozního či zdravotního rázu: "Dělá se mi vřed na noze", případně "utřel jsem máti nádobí".
Výbor zahrnuje texty různého typu. Začíná deníkem z ozdravného pobytu ve Švýcarsku roku 1920. V těchto suverénních zápiscích, z nichž jasně vyplývá, že je píše třináctiletý hoch zvyklý si vést deník, není ani stopa po stýskání. Chlapec žije na statku, pase krávy a pomáhá se sklizní. I když místním mnoho nerozumí, zdá se nad věcí, každý večer zapisuje, co prožil, jestli si stihl vyprat punčochy a kolik utratil za poštovní známky na dopisy pro matku. Jako by chtěl dokázat, že se v cizí zemi choval příkladně a že si zaslouží být skautem.
Zub a Car
Další část svazku tvoří kronika jednoměsíčního tábora, který roku 1927 vedl v Zátoce neznáma nedaleko Ledče nad Sázavou. Právě tehdy se stal oddílovým vedoucím, dobovým jazykem "vůdcem" pražského oddílu Dvojka.
Deník z roku 1934 zachycuje Foglarovy spisovatelské začátky. Jeho Hochy od Bobří řeky otiskuje na pokračování dětská příloha novin České slovo, zároveň vychází Foglarův první román Přístav volá.
Následují bez větších výpadků dennodenní zápisky z let 1935 až 1937. Všední rutina a drobné banality nejprve drží čtenářovu pozornost hlavně pro tu exkluzivitu, že jde o slavného Foglara. Jak následují záznamy za sebou, zprvu nesrozumitelné poznámky se vyjasňují, lidé s přezdívkami jako Zub, Akela nebo Car se stávají životnějšími postavami, s nimiž autor jedná, hádá se nebo se loučí, když někdo z nich odjíždí studovat do ciziny.
Brzy začnou být zřetelné souvislosti a také děje. Je napínavé sledovat, jak se vyvine chození s dívkou, kterou Foglar důsledně nazývá jen "Chmelařovou" a s níž si smlouvá schůzky - dokonce pro ni píše jakousi slohovou práci -, i po kategorické poznámce "po Chmelařové už nijak netoužím".
Texty doprovázejí fotografie, dobové plakáty, úryvky z kronik a časopiseckých článků. V jednom z těch nejstarších publikovaných, nazvaném Dovolíte svému chlapci skautování?, přesvědčuje Foglar rodiče o blahodárném vlivu skautského hnutí laskavou propagandou, kterou, jak si čtenář uvědomuje, spisovatel rozvíjí celý život. "Naučí-li se hoch hráti poctivě své hry, jistě bude poctivě hráti i svůj život," píše.
V pozdějším textu podrobně rozvádí, jakými zásadami se řídit. "Hoch ze sebe nedělá staršího než jest, váží si toho, že je ještě chlapcem. Jeho tělo je vždy čisté, v létě bronzově opálené. Nečte při špatném světle. Na sprostá slova odpovídá pohrdavým mlčením," píše například.
Vrátil jsem se pro míč
Neochvějná víra v sílu čestného chování, která se může zdát příliš naivní ve foglarovkách a lehce propagandistická v krátkých článcích z časopisů, se ukazuje být skutečnou hnací silou autorovy každodennosti. Jako by mu vyšší poslání, totiž výchova dětí, dávalo energii zvládat každý týden desítky schůzek i drobného vyřizování po městě a potom ještě práce u stolu, v kanceláři nebo v klubovně.
Jak rozsáhlá byla jeho korespondence! Vedle toho navíc často a na slušné úrovni kreslil, především ilustroval své texty v oddílovém časopisu.
Ani s přibývajícími publikačními úspěchy a začátkem spisovatelské dráhy se nezdá, že by práci pro oddíl Dvojky šidil nebo odsouval na vedlejší kolej. O jeho oddanosti svědčí zápisy typu: "Pak jsem jel na výlet s kluky (Dračí louka). Od muzea jsem se vrátil pro míč."
Psaní - ať už pro časopisy Malý hlasatel, později Mladý hlasatel, České slovo a Skaut-Junák nebo tvorbu prvních románů - Foglar možná chápal jako popularizaci skautingu, respektive čestného a aktivního života.
Překvapivě si snad nikdy v denících nestěžuje, že by nestíhal. Jako by po práci fakturanta ve firmě Oskar Stein, velkoobchodu s papírem, neexistoval jiný volný čas než ten aktivně strávený pro oddíl.
Foglar v soukromých zápiscích vystupuje jako rozhodný a vážný mladík, který si humor schovává pro táborové a výletové hry se svým oddílem. O to víc překvapí drobnosti jako kratičký zápis o zranění, jež možná způsobila autorova ztřeštěnost: "K večeru jsem si pochroumal koleno na kanapi při přeskakování stolu."
Knihu doprovází výstřižky i dobové ilustrace včetně karikatury od Ondřeje Sekory. Ten přišel skicovat na loď Skaut. Vysloužilé plavidlo, jež původně vykonávalo nákladní rychlodopravu na trati Děčín-Hamburk, nechal Foglar zakoupit a dopravit do Prahy. Jeho kajuty pak dva roky sloužily coby klubovny skautským oddílům.
Loď kotvila u Rudolfina a vzbudila velký ohlas, jejímu otevření v lednu 1935 byl přítomný zakladatel českého junáctví Antonín Benjamin Svojsík, na konci roku 1936 si ji prohlédl také spisovatel a zakladatel takzvaného woodcraftu Ernest Thompson Seton.
Loď byla originálním sídlem pražských skautů, ale také zdrojem velkých starostí, které padaly především na hlavu Jaroslava Foglara.
Jak dokládají deníky, neustále sháněl nějaký materiál: pytlovinu, dehet nebo tér. Naučil se temovat, asfaltovat. Neustále něco natíral a pumpoval vodu. Kvůli technickým problémům, zejména se zatékáním, se nakonec rozhodl plavidlo prodat.
Všemu utéct
S přibývající zodpovědností se Foglar v denících z let 1936 a 1937 občas projevuje jako pochybující, sklíčený, až přímo depresivní.
"Jsem v období blbých duševních depresí, nespokojenosti, méněcennosti atd," poznamenává si jako devětadvacetiletý. V podobném duchu se nese i poslední zápis z roku 1936, který kniha reprodukuje s romantickou kresbou západu slunce. "Jak málo radosti, jak hodně starostí, zlobení, zklamání, nudy," uvádí.
Následující rok přináší několik změn a novinek. Foglar prodává skautskou loď, stává se pravidelným přispěvatelem několika časopisů a vychází mu kniha Hoši od Bobří řeky s ilustracemi Zdeňka Buriana i jeho vlastními. Přesto se spisovateli nedaří zbavit občasné melancholie.
"V noci se deprese vrací a snažím se nalézti cestu, jak utéct všemu v oddíle, odejít z toho a začít někde něco jiného," zapisuje si během oddílového velikonočního výletu.
Do konce roku 1937 ho čeká dvojí oddílové stěhování, začíná spolupráce s rozhlasem a v nakladatelství Melantrich má stále důležitější roli. To v následujícím roce vyvrcholí redaktorským místem a odchodem z fakturantské kanceláře. V Melantrichu ho čeká sice krátká, ale hvězdná kariéra, velký úspěch zaznamenají jeho čtenářské kluby a hlavně komiks Rychlé šípy. O tom ale píše v dalších denících, které už první svazek nezahrnuje.
Bude zajímavé dozvědět se, jak autor snášel restrikce od nacistických okupantů po roce 1939. To by měl přinést další zamýšlený výbor z deníků Jaroslava Foglara, jehož editory jsou Jan Šulc a Roman Šantora.
Kniha
Jaroslav Foglar: Celý den drobně prší - Výbor z deníků 1920 - 1937
(Editoři: Roman Šantora a Jan Šulc)
Nakladatelství Albatros 2023, 584 stran, 749 korun
