Přehlídka nazvaná Rituál prokletých srdcí, jež potrvá do 10. září, sice je negativní, ale jen do určité míry. Při setkání s více než třemi desítkami velkých pestrobarevných obrazů se ostražitost, kterou vyvolává pohled na děsivé výjevy, vytrácí. Nelze se děsit něčeho, co je otevřené, neskrývá se a v obměnách se opakuje. Nakonec převažuje fascinace nad magicko-realistickými obrazy a přijetí podivných, kontrastních spojení.
Monstrózní figury, lidsko-zvířecí mutanti se satanskými znaky i zcela lidské postavy vypadají jako z nějakého vyšinutého národopisného filmu. Odění ve vyšívaných kazajkách a šatečkách statují v kulisách malebných vesnických světniček a návsí s kopcovitou krajinou v pozadí. Nebo také v lese a na vrcholcích hor, kde fatálně potkávají divokého tvora s umrlčí hlavou. Je to smrt, jindy matka příroda nebo také "stará, odporná žába".
Vytiska jako by v horách objevil ukrytý zapomenutý svět složený ze známých věcí. Kult, ve kterém se křesťanství v podivné symbióze mísí se satanismem a hororovými pohádkami. Satani tu jsou malé děti s andělskými tvářemi nebo kozími hlavami a dívky, jimž kanou krvavé slzy. Co je matoucí: malí ďáblové žijí poklidně v rodinách mezi vesničany.
Osmatřicetiletý autor si dává záležet také s názvy obrazů. Zdánlivě odkazují k lidovým moudrům, přitom je ale nelze brát smrtelně vážně. "Věčnost je dlouhá doba," stojí na popisce k prvnímu plátnu výstavy. Jsou na něm dva kostlivci v milostném sevření, jejich dávno opadané maso nahradila kosti obrůstající, hemžící se biomasa. Za nimi se skví jezero a horská scenerie.
Jiná dvojice zelených umrlců se jmenuje Life is Life, což není jen filozofický povzdech "život je život", ale zároveň odkaz na refrén popového hitu z 80. let minulého století.
Jan Vytiska se inspiruje popkulturou. Přidává k ní ale fascinaci valašským prostředím, odkud pochází, a vlastními čtenářskými i filmovými zážitky. Jeho oblíbeným spisovatelem je nedávno zesnulý americký autor postapokalyptických románů Cormac McCarthy, z filmařů Karel Zeman, Juraj Herz nebo Juraj Jakubisko.
Právě jeho filmu Nejasná zpráva o konci světa z roku 1997 skládá výtvarník poctu stejnojmenným obrazem, který se jinak kompaktnímu celku výstavy v Doxu vymyká. S Jakubiskem spojuje Vytisku fascinace folklorem a prostředím horské vesnice, jíž zde poskytuje stejně rovnocenný prostor jako postavě v popředí.
Na této malbě muž se zarostlou tváří sedí za stolem u otevřeného okna. Na rozdíl od kreatur na jiných dílech vypadá civilizovaně, je pečlivě ustrojený, učesaný. Před sebou má vyskládáno mnoho předmětů. Především mechanický model sluneční soustavy, která koresponduje s výjevem venku.
Přes otevřené okno je na návsi vidět tři figury - dlouhovlasou ženu, mladíka a dítě sedící u ohně. Pozorují zatmění slunce nad horskými hřebeny. Syté barvy působí harmonicky, jaksi starosvětsky, přesto je celek znepokojující. Klidná scéna nevěstí nic dobrého.
Jan Vytiska své náměty mixuje jako koláž. V počítači si vede složku se zajímavými obrázky, kresbami a fotografiemi z internetu. Ty následně míchá a spojuje. Říká tomu "google archeologie". Jako kulisu přidává interiéry převzaté z rožnovského skanzenu, jehož dřevěnice a světnice zdobené výšivkami, malovaným nádobím a obrázky svatých detailně nastudoval.
Valašský folklor má pod kůží, protože vyrůstal v Rožnově pod Radhoštěm. Tam se po rozchodu rodičů přestěhoval s matkou a bratrem. "Je to tam fajn. Hezké město. Vysvobození z Jižáku, kde jenom počítáš baráky," prohlásil Vytiska v červnovém rozhovoru pro Radio Wave.
Na pražském Jižním Městě, jak se oficiálně jmenuje proslulé panelákové sídliště, ještě zažil část základní školy. Chodil na tu stejnou, jejíž interiéry využil malíř Josef Bolf pro svou apokalyptickou sérii obrazů zraněných dětí a dětských mutantů.
Bolf je Vytiskův oblíbený, o generaci starší autor. Podobně jako on maluje své většinou dětské postavy v pasivním postoji. U Vytisky to ale nejsou oběti, nýbrž nevinní tvorové, ve kterých možná dříme zlo. Zatím tu smutně stojí, pózují před diváky, odevzdaně nebo vzdorovitě: tak mě tu máte, jsem zrůda. Chcete se pohoršovat?
Jistá topornost vychází také z naivistického stylu Jana Vytisky, který přímo malířským ateliérem na škole neprošel. Nejdřív absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou ve Valašském Meziříčí, potom obor nová média u Jiřího Surůvky na Ostravské univerzitě. Tam začal od třetího ročníku malovat.
Naopak co se týče námětů, měl jasno od dětství. "Svoje jméno jsem tužkou na papíře už tehdy sestavil z tělních orgánů. Paní učitelka v zušce ze mě byla nešťastná a přesvědčovala mě, ať udělám taky něco mírumilovnějšího," vzpomínal před devíti lety v časopisu Art + Antiques. Zuška znamená základní uměleckou školu.
Jan Vytiska je vypravěč, nikoli aktivista. Možná někoho zklame tím, že jeho umění nealarmuje proti násilí, nerovnosti nebo devastování přírody. I tak nabízí mnoho: nekonečnou imaginaci, nereálná spojení, která se dotýkají temnoty lidské představivosti. Překvapivě v idylických kulisách malebných horských vesnic.
Z jeho výstavy Rituál prokletých srdcí trochu mrazí, ale lze si ji užít. Výjevy, za kterými si snadno domyslet hororové scénáře, v kontrastu s naivistickým stylem a pouťovou barevností působí velmi divácky přístupně. Mnohem víc než Vytiskova hudební tvorba. Jako člen temného postpunkového dua Body of Pain osloví opravdu výběrové publikum.
Přehlídka v Doxu, již připravil kurátor Otto M. Urban, mapuje Vytiskovu práci za poslední tři roky a potrvá do 10. září. Zcela nové práce agilního autora pak nabídne výstava v klatovské Galerii U Bílého jednorožce. Bude se jmenovat Něžnými kopýtky našlapoval v bahně a začne 26. srpna.
