Už není celý zlatý. Malíř Špaňhel výstavou v Praze otevírá novou kapitolu

Jakub Špaňhel, oblíbený malíř sběratelů, investorů i kritiků, pochází z Karviné.
Jeden z nejprodávanějších českých malířů Jakub Špaňhel vystavuje v pražské DSC Gallery.
Autor, jehož práce získala do sbírek i Národní galerie, se vždy pohyboval na hraně.
Platí to také dnes, kdy maluje motýly a květiny.
„Svádí to k hezkému, líbivému obrázku. Zkouším, co je ještě únosné,“ popisuje sedmačtyřicetiletý Špaňhel, jak při tvorbě v ateliéru ohledává hranice kýče. „Pokaždé je to boj s plátnem i barvami. Baví mě to, ale zároveň i hrozně nervuje,“ přiznává.
Foto: Pepa Dvořáček
Ondřej Horák Ondřej Horák
6. 3. 2024 17:00
Na obrazu kytice vystaveném v galerii uprostřed Prahy se zřetelně rýsuje obtisk podrážky. Není to ale vandalství. „Různě po tom šlapu, plátna válím po zemi, leju na ně vodu,“ vysvětluje výtvarník Jakub Špaňhel. Jeho nejnovější díla ukazují, že i hrubým zacházením lze dosáhnout lehkosti.

Jeden z nejprodávanějších českých malířů, jehož práce získala do sbírek i Národní galerie, se vždy pohyboval na hraně. Platí to také dnes, kdy maluje motýly a květiny. "Svádí to k hezkému, líbivému obrázku. Zkouším, co je ještě únosné," popisuje sedmačtyřicetiletý Špaňhel, jak při tvorbě v ateliéru ohledává hranice kýče. "Pokaždé je to boj s plátnem i barvami. Baví mě to, ale zároveň i hrozně nervuje," přiznává.

V pražské DSC Gallery teď vystavuje 24 obrazů, z nichž přibližně polovinu dokončil letos. Většina hraje na jeho poměry nezvykle světlými tóny. Přehlídka nazvaná Z mého kraje potrvá do příštího úterý 12. března.

Špaňhel poslední roky pozvolna rozkládá motivy, na něž se soustředil v uplynulé dekádě. Křídla motýlů v jeho podání působí jako letmé obtisky barevných šupin na plátno, vodotisky ze sna. Květiny lze rozeznat spíš intuicí. Některá díla dělí od čiré abstrakce jen pár tahů. Špaňhel exceluje v umění náznaku. Hmyz a rostliny nechává rozpouštět v prázdnu, aby uvolnily místo novým tématům. Aktuální výstava symbolizuje přechod k další tvůrčí etapě.

Umělec původem z Karviné se plánuje vrátit ke gestickým malbám sakrální architektury, jimiž na sebe upozornil ještě jako student pražské Akademie výtvarných umění. Tu roku 2001 absolvoval s deseti velkoformátovými plátny znázorňujícími chrámové interiéry. Tehdy našel svůj výtvarný jazyk - do obrazů se přeneseně vzato pokládá, nechává se jimi přerůst, jako pak ony přerůstají diváky. V galerii DSC shromáždil převážně malby středních formátů, efekt mají ale podobný.

Brandlovské období

Motýly a květiny začal malovat přibližně před deseti lety, kdy se mu narodily děti a přestěhoval se do Svatého Jana pod Skalou. Chtěl vykročit z temných chrámů, zatoužil po světle bez filtru vitráží.

Jakub Špaňhel se zhruba před deseti lety přestěhoval do Svatého Jana pod Skalou.
Jakub Špaňhel se zhruba před deseti lety přestěhoval do Svatého Jana pod Skalou. | Foto: Pepa Dvořáček

Miniaturní vesnice zapuštěná do údolí Českého krasu ho uchvátila geniem loci a přírodou. Do dětství se tehdy vrátil i sám Špaňhel. Jako kluk chytal motýly a brouky, choval ještěrky. Jenže z karvinského paneláku to měl do krajiny daleko. "Byl jsem entomolog i herpetolog. Snil jsem o tom, že budu žít v domě se zahradou, po které se plazí hadi," vzpomíná na dobu, kdy mu bylo kolem deseti let. Sbírku živočichů, hmyzu a rostlin přenesl na plátna, maluje jen to, co mu žije na dvorku.

Bezmála polovina obrazů na výstavě znázorňuje květiny. Možná nejpůsobivější jsou tři plátna v prostřední místnosti - jmenovitě Skleněná váza, V ateliéru a Proti oknu. Výjevy abstrahované flóry pojí výrazné pigmenty modré, červené, zelené a žluté.

Přímé barvy evokují pečlivé motivy folklorních krojů a stuh, případně detailní dekory na porcelánu. "Na té skleněné váze skutečně je holka a chlap v kroji. Už jsem to tam ale nechtěl vymalovávat," pojmenovává um zkratky. Nad vázou visí Ježíš Kristus na kříži. Naznačuje ho jen pár tahů, přesto je na první pohled zřetelný.

Pro Špaňhela přesun na vesnici znamenal citelný zvrat v životě i tvorbě. "Když jsem v 90. letech přijel z Karviné a nastoupil na AVU, měl jsem takové 'brandlovské období'. Trvalo asi patnáct let," říká s odkazem na nedávnou výstavu Příběh bohéma, která barokního mistra Petra Brandla představila jako talentovaného hýřila.

Baroko je Špaňhelovi ze všech slohů nejbližší, zaoblené linky se mu dobře malují. Nebývale úspěšnou retrospektivu ve Valdštejnské jízdárně navštívil dvakrát. Vedle života, jejž Brandl vedl ve stylu rockové hvězdy, ho na plátnech zaujalo množství tmavého ultramarínu, nejdražší barvy na světě.

"Brandl měl rád všechno drahé. Drahé pití, drahé jídlo a drahé barvy," dostává se k pigmentu, jehož cena v roce 2000 třikrát převyšovala zlato. "Je to rozemletý drahokam. Používal se hlavně na pláště svatých, na obrazech svítí. Brandl se chtěl předvést a nanášel ho na plátna opravdu kvantum. Chtěl ukázat, že si to může dovolit," přibližuje poznávací znamení tvůrce, který kvůli dluhům několikrát skončil v žaláři.

Jakub Špaňhel si právě zařizuje ateliér v italských Benátkách, kde hodlá malovat.
Jakub Špaňhel si právě zařizuje ateliér v italských Benátkách, kde hodlá malovat. | Foto: Vojtěch Veškrna

Celý od zlata

Čím byla pro Brandla tmavě zářivá a tmavá modř, tím může pro Špaňhela být zlatá. K jeho rukopisu patří od studií. Nanáší ji na hrubá plátna, syrovost látky kontrastuje s křehkými motivy.

Zatímco v baroku zlatá zastupovala boží přítomnost a esenci nadpozemského, u Špaňhela funguje jako mihotavé pozadí motýlů nebo jen náladotvorné skvrny.

Na nových obrazech Jakuba Špaňhela září zlatá.
Na nových obrazech Jakuba Špaňhela září zlatá. | Foto: Vojtěch Veškrna

I prostřednictvím zlaté barvy se výtvarník vztahuje k dětství. Pamatuje si ji z ostravského květinářství, kde pracovala babička. "Technicky jde o rozdrcený bronz, vykládali tím smuteční věnce. Měli takovou zaječí packu, kterou zlatou tupovali do smutečních oznámení. Maloval jsem už od čtyř let a hrozně jsem si na ten bronz chtěl sáhnout. Pak jsem byl celý zlatý," vzpomíná. Do květinářství, z něhož si vybavuje velké skleníky, lze vystopovat také fascinaci flórou.

Špaňhel tvrdí, že v jeho rozmáchlých dílech není příliš prostoru pro detaily, na těch nejnovějších ale gestickou malbu dotváří pigmentem sypaným na plátna. Barevný prášek může lehce odpadnout - jako šupiny motýlích křídel nebo pyl z květin. Obrazy jako by ožily.

"Ty kytice jsou ale stejně až na druhém místě, vlastně o ně moc nejde," zamýšlí se. "Jsou to pohledy do ateliéru. Pohledy proti oknu, proti světlu," říká a dál hovoří o fascinaci Josefem Sudkem. Přední český fotograf 20. století, který je jeho celoživotním vzorem, zkrotil prchavé světlo například v cyklu snímků z invalidoven.

Špaňhel podobné kouzlo objevil v kostelích. "Když světlo prochází do chrámu přes okno, prach vypadá jako zrnka zlata." Jak říká, vždycky "chtěl být malířem světla".

Některé malby Jakuba Špaňhela dělí od čiré abstrakce jen pár tahů.
Některé malby Jakuba Špaňhela dělí od čiré abstrakce jen pár tahů. | Foto: Vojtěch Veškrna

Svět přijel za mnou

Jeho kariéru zásadně ovlivnili tři kolegové. Jiří David ho v roce 1995 přijal na Akademii výtvarných umění. "Vděčím mu za to, že jsem vůbec začal," vzpomíná Špaňhel, jak se v 18 letech přestěhoval do Prahy.

Rok poté se do hlavního města ve velkém stylu vrátil o generaci starší exulant Jiří Georg Dokoupil. V Česku platil za hvězdu světového formátu, koncem roku 1996 souběžně vystavoval v Galerii Rudolfinum i další pražské Galerii MXM, olomoucké Caesar i ostravské 761. Seznámil je Vilém Kabzan, Dokoupilův bratranec a Špaňhelův tehdejší spolužák. "Lidé jezdí na stáž, tahle stáž přijela za mnou," líčí, jak si padli do oka.

Dokoupil mu vyprávěl o setkáních s Jeanem-Michelem Basquiatem a Andym Warholem, které v New Yorku poznal osobně. Ještě důležitější ale bylo Dokoupilovo velikášství a tempo, které v mnohém převyšovalo rytmus tuzemské scény.

"Do ateliéru za ním jezdili zajímaví lidé z celého světa. Pronajali jsme si tři haly na Václavském náměstí, dohromady kilometr čtvereční. To tehdy vůbec nebylo běžné. Já znal jen ty malé české ateliéry, kde stojí gauč a pak už nic. Všechno jsme dělali ve velkém," vzpomíná Špaňhel na tuto "praktickou akademii".

Triumvirát mentorů uzavírá Milan Knížák, v jehož ateliéru dokončil školu. "Ze všech rolí, které zastával, bylo profesorství tou nejšťastnější. Knížák dokáže na obraze rozeznat problém a jednoduše ho vysvětlit." Právě během diskusí s pozdějším šéfem Národní galerie Knížákem vyvstalo téma interiérů sakrálních staveb. "Já si myslím, že jsem to první vyslovil já, Knížák tvrdí, že s tím přišel on. Spokojení jsme ale oba."

K formativnímu námětu se Špaňhel nyní chce po dvaceti letech vrátit. V listopadu si pronajal ateliér v italských Benátkách, který právě zařizuje. "Ještě jsem tam nemaloval, jen jsem tam na konci roku týden přespával," líčí.

Výstava děl Jakuba Špaňhela potrvá v pražské DSC Gallery do příštího úterý 12. března.
Výstava děl Jakuba Špaňhela potrvá v pražské DSC Gallery do příštího úterý 12. března. | Foto: Vojtěch Veškrna

Dějiště světoznámého bienále umění si vybral díky historii. Tamní turismus nevnímá, davům se vyhýbá v bočních uličkách. Benátky se mu ze všech měst malují nejlépe. "Například New York mi vůbec nejde. Moderní krabice mě nebaví. Jsou hranaté a já neumím namalovat rovnou čáru," říká.

Pár "rovných" staveb už sice výtvarně zpracoval, například roku 2008 budovu Centrální banky Ázerbájdžánské republiky. Načechrané historické slohy mu jdou ale nejlépe. "V Benátkách je všechno křivé. Já mám rád patinu, sbírám starý nábytek, staré lidové umění. A tam je všechno staré. Těším se na tamní renesanci, tu jsem zatím moc nemaloval," předznamenává Jakub Špaňhel budoucí cesty na jih i návrat do potemnělých kostelů.

 

Právě se děje

Další zprávy