S kočárkem korzoval Matuška tímtéž parkem asi rok, když Rusko zahájilo invazi na Ukrajinu. Krátce nato umělec v televizi viděl, jak prezident Vladimir Putin nařizuje náčelníkovi generálního štábu Valeriji Gerasimovovi a ministru obrany Sergeji Šojguovi uvést do vysoké pohotovosti jaderné síly. "Oba u toho stolu vyvalili oči tak, že mi přišli jako ultimátní čumilové," líčí Matuška před obrazem, jejž tento výjev inspiroval. V souladu s cyklem se jmenuje Potkali se před výlohou a čuměl, jako by měl zmáčknout tlačítko.
Plátno zahrnující čtyři detailní portréty Šojgua je součástí nedávno otevřené výstavy Matuškových děl v pražské Galerii Villa Pellé. Dvaačtyřicetiletý výtvarník známý pod pseudonymem Masker tu do 7. ledna představuje své nejnovější práce a symbolicky uzavírá jednu kapitolu.
Podobně jako malba ruského ministra má i přehlídka v dejvické galerii dlouhý název: Koule aneb Cestou k propasti mineš deset kamenů. Přičemž koule může symbolizovat lidské břímě, slangový název pro drogu extázi či hlášku "ten má koule", odkazující k průraznosti a odvaze. Stejně tak ale autor mluví o tvarech, které se mu během práce začaly zjevovat na plátnech.
"Často se v nich potkávají dvě protichůdné energie, dohromady ale tvoří celek," líčí jakousi variaci na symbol jin a jang. "Například když se jeden z rodičů stará o potomky a druhý shání prostředky, aby za ně ten první mohl nakupovat," upřesňuje a dostává se k ústřednímu tématu výstavy - přechodu do středních let. O něm v anotaci píše také kurátor Jiří Ptáček, podle nějž jsou Matuškovy nové obrazy alegorií pocitů člověka střední generace. "Domněle nekonečný večírek mládí skončil. Čas se rozkrájel na sled pracovních termínů a rodinných povinností," poznamenává.
Jakub Matuška stále podepisuje obrazy pseudonymem Masker, který před lety používal na ulici. Na přelomu milénia patřil k nejvýraznějším umělcům pražského graffiti, i když sprejování vždy bral jen jako součást širší tvorby. "Když jsem s graffiti začínal, namaloval jsem i první zátiší, abych se dostal na střední výtvarnou školu. Objevoval jsem to zároveň," vrací se do roku 1994.
V té době hrál baseball, bavil ho skateboarding, naplno nasával americkou popkulturu, "protože tu do té doby nebyla". Graffiti ho strhlo vizualitou, energií i dravostí tehdejší scény.
"Graffiti crew jako DSK nebo ABX docílily stylizace, která mi připadala výsostně výtvarná, dokonalá jako u slavných malířů," vzpomíná na důležité sprejerské party a konkrétně jmenuje writery, kteří se v ulicích a na vlaky podepisovali Bior, Koks, Sohe či Lavor, z mladších pak Most. "Barevnými kombinacemi se jim povedlo vybudovat úchvatnou atmosféru," vzpomíná na konec 90. let, kdy se žánru věnoval naplno.
V klubu Roxy se tehdy konaly první dvě edice graffiti večírků Kick the Shit, respektive křtů stejnojmenného videa, česká scéna začala soutěžit s evropskými metropolemi a brzy se vypracovala na špičku.
Matuška writery potkával nejen po ulicích, ale také na kurzech figurální kresby při studiích na pražské Akademii výtvarných umění a UMPRUM, kde "vedli obohacující diskuse". Zároveň měl vždy pocit, že je v rámci pouličního žánru schopen "přemýšlet o krok napřed".
Věnoval se video artu, písmena Masker často měnil za figury, zvířata nebo svižné piktogramy. A ne vždy pracoval za hranou zákona. "Graffiti a street art jsem vyráběl například z lepicí pásky. Nebo jsem se snažil domluvit s majiteli zapadlých ploch. Šel jsem se zeptat, jestli tam můžu něco namalovat. Ale někdy taky ne," připouští.
Když začal vystavovat v galeriích, tuto radikální kaligrafii rozvinul do barvitého výtvarného jazyka na pomezí komiksu, surrealismu a abstrakce. Jeho umělecký svět napěchovaný snovými charaktery i výjevy narůstal, odstíny růžové a šedé postupem let prosvětlila bohatší paleta. Díla zrcadlila posedlost technickou dokonalostí i syrovými ulicemi, v nichž nanášená barva stéká ze zdí.
I díky tomu se Matuška v roce 2010 dostal mezi finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého. O rok později získal Cenu Národní galerie 333. Vystavoval v Londýně, Paříži nebo Římě. Nyní ve Ville Pellé završuje jednu éru, alespoň co se týče výtvarné techniky.
Posledních dvacet let experimentoval s precizním stínováním a barvením pomocí lepenkové pásky, airbrushe nebo spreje, zjišťoval, jak vytvářet průhledné nebo svítivé vrstvy. "Když jsem tohle všechno víceméně obsáhl, začala mi chybět ta prvotní linka z kresby. Ta, kterou to všechno začalo," přibližuje motiv linoucí se výstavou.
"Začal jsem víc a víc koukat na poznámky. Člověk při nich vypne, snaží se zaznamenat jen podstatu myšlenky - aby ji nezapomněl," popisuje, jak často nejlépe vystihne představu rychlým gestem a nevědomým držením ruky.
Miniaturní črty nejprve naskenuje a několikanásobně zvětší, načež je na rozměrná plátna nanáší štětcem se všemi detaily a nepřesnostmi. Až následně kolem nich buduje obraz. Některé mohou působit jako natištěné grafiky, ve výsledku ale jde o nejkratší spojnici mezi nápadem a výsledným obrazem, mezi mozkem a plátnem.
V nejnovějších dílech zároveň spojuje protichůdné technologické přístupy. "Přemýšlím, jak ve velkém udělat několikacentimetrový motiv načrtnutý propiskou. Jak spontánní gesto přenést co nejpřesněji. Kde vynechat místa, abych neměl všechno pod kontrolou. Jak namalovat co nejrealističtější vlasy postavy, která vypadá jako z komiksu," popisuje.
Na aktuální výstavě několikrát překračuje očekávání. Třeba deset kamenů z názvu tu lze skutečně vidět: menší plátna se liší provedením, často akcentují surrealistické a abstraktní podtóny jeho tvorby. Sérii inspiroval čínský umělec Chao Liang, respektive asijské umění obecně.
"Když Asiaté malují kámen, jeřába nebo jezera, nesedí před nimi a neobkreslují. Po celá staletí ztvárňují esenci těch objektů. Přišlo mi to jako dobrý způsob přemýšlení. Jak si uspořádat svět v hlavě, rozebrat na elementy a vnést do něj logiku. A proč nezačít třeba kameny," ptá se řečnicky Matuška, který si rád odpočinul od figur.
Dalším vybočením je řada rodinných portrétů, v nichž ze svižných tahů barvených pastelek vystupují detailní obličeje. "Takhle kreslím asi od 13 let. Když jsem začínal, znázorňoval jsem sourozence a rodiče. Vypadalo to jako tohle, hůř nebo líp. Jen jsem to nikdy nevystavoval," vysvětluje Matuška, jenž se divákům snaží napovědět, "jak z reálného světa a představ vzniká stylizace, jak je linka schopná abstrahovat tvary a vytvářet kresebné zkratky".
Vlastní starší práce vnímá jako "povzdechnutí nebo smutek z toho, že obsah svojí hlavy nemůžu nahrát do hlavy druhého". Podle malíře právě takhle vznikají rozdílné výklady čehokoliv, i když všichni máme veskrze stejná vstupní data.
Těžiště jeho pláten se v posledních letech přesouvá z vnitřního světa do vnějšího. Už na předešlé výstavě, kterou v Hluboké nad Vltavou začátkem roku hostila Alšova jihočeská galerie, se ukázal v roli pozorovatele. Lidi jako první přivítal obraz, na němž Matuška drží svou dceru za ruku a poprvé si jdou omočit kotníky do oceánu.
Díky výrazné stylizaci mají jeho plátna pořád daleko k dokumentu, přesto celkově působí, jako by se ze snových výšin snášel na Zem. I když to se jednou zase může změnit. "Přijde mi, že po dvaceti letech malování jsem přišel na to, co mě zajímalo," odkazuje na experimenty s technikou a kompozicí. "Teď mi připadá důležité pilovat schopnost soustředit se na předobraz v hlavě. Lépe ho zkoumat a modifikovat. Objevil se ten výjev, protože jsem naštvanej? Co s ním chci komunikovat? Tyhle věci chci přenášet na plátno," uzavírá Jakub Matuška.
