Dvanáctiletého Andreje ze Šluknova lákala fotografie odmala. Dostal se k ní před dvěma lety, když se díky kamarádovi doslechl o workshopu. Nejvíc jej uhranul portrét. Ten jeho patří na nynější přehlídce k nejzdařilejším. Chválí ho i jeden z lektorů a zakladatelů fotografické skupiny 400 ASA Jan Mihaliček. Je mu sice jasné, že všechny děti, které kurzem projdou, nemohou být profesionálními fotografy, Andreje však považuje za skutečný talent.
Když hoch není ve škole nebo na fotbale, fotí. Kromě lidí rád zachycuje okolní krajinu a uvažuje o dráze profesionálního fotografa. Zatím mu stačí telefon, brzy by si ale rád pořídil vlastní fotoaparát. Na vystaveném portrétu mu pózovala čtrnáctiletá Laura. Ve smíchovské galerii má sama dvě díla, zalíbila se jí však spíše role před objektivem. "V budoucnu bych chtěla být modelkou. Našla jsem si konkurz do jedné agentury a třeba mě přijmou," doufá.
Mihaliček její rozhodnutí kvituje. "Často s mou ženou diskutujeme o tom, že zobrazování Romů je buď stereotypní, nebo romantizující," říká fotograf, jehož manželkou je romská psycholožka a bývalá politička Monika Mihaličková. "Chtěli bychom to proměnit. Ta děcka jsou hezká a spousta holek by mohla z fleku dělat modelky. Mohly by se běžně objevovat ve vizuálním prostoru, v reklamách a podobně. Jenže to není zvykem a takové fotografie ani nejsou k dispozici. Pokud budete hledat ve fotobankách fotografie Romů, najdete tam záběry ze slovenských osad. Tyto děti takto ale nežijí. Mají normální životy, ale z vizuálního prostoru jsou vyčleněné, jako by neexistovaly," dodává.
Výstava Můj svět tento pozorovatelský stereotyp narušuje. Dává romským dětem možnost ukázat, jak vidí samy sebe i Šluknovský výběžek, kde žijí. Mihaliček je chce coby dokumentarista motivovat, aby zvěčňovaly své okolí a nejbližší lidi. "Dokumentární fotografie často zaznamenává věci, které nám mohou připadat nezajímavé, ale časem dostanou zcela jinou důležitost a začnou plnit úlohu paměti. Když tedy budou děti zachycovat své okolí, bude to nejprve důležité především pro ně, ale postupně poroste okruh lidí, které to bude zajímat," vysvětluje. "I pro nás bude za 30 let fascinující podívat se, jak se tehdy žilo na Šluknovsku," míní.
Připomíná, že fotografie se v posledních letech díky nástupu digitálních technologií a smartphonů otevřela, a tak ji může provozovat každý, aniž by do detailu znal technické zákonitosti. Romské děti většinou fotily na půjčené telefony, některé svá díla dostaly vytištěná domů. Na jednom z workshopů si však vyzkoušely i výrobu vlastní camery obscury, což je předchůdce fotoaparátu, a pořizovaly snímky tímto způsobem.
Kromě Jana Mihalička workshopy vedli fotografové Karel Cudlín a Martin Wágner. Mohli tak nabídnout široké spektrum témat: focení makroskopických detailů, bezprostředního okolí i měst, kde účastníci vyrostli.
Pro Mihalička bylo nejcennější nadšení dětí. Mnohé na workshop docházely pravidelně celé dva roky. "Romská komunita je spontánní, takže velmi jednoduše poznáte, jestli je to baví, nebo ne. Pro mě to bylo zadostiučinění a cítil jsem, že moje snažení padá na úrodnou půdu," říká. Nezastírá, že pokud se najdou prostředky, v práci by rád pokračoval, stejně jako některé děti.
Být čímkoliv chcete
Fotografické dílny a příměstský tábor vznikly díky spojení neziskové organizace Nová škola, která podporuje inkluzivní vzdělávání menšin, a spolku dokumentárních fotografů 400 ASA. Projekt dostal název Džas dureder, což v romštině znamená "Jdeme dál". Odborníci z Nové školy se shodují, že aby mladí Romové a Romky mohli dál, potřebují zažít pocit úspěchu, kterého se jim často nedostává.
Autoři a autorky vystavených děl pocházejí z vyloučených lokalit ve strukturálně zatížených oblastech Česka. Některé rodiny mají problémy s bydlením, jiné jsou oběťmi obchodníků s chudobou.
Systematická práce na projektu s jasným cílem dětem poskytla chybějící pocit uznání a ocenění práce. Když na zahájení pražské výstavy přebíraly certifikát za absolvování kurzu, spousta z nich plakala dojetím.
To, že i ze znevýhodněných podmínek vede s podporou okolí a dostatkem vlastní snahy cesta ven, jim přišla ukázat fotografka Sabina Kučera, která je patronkou výstavy. Pracuje mimo jiné pro sdružení AraArt zaměřující se na romské umění. Shodou okolností vyrostla v romském ghettu na Smíchově pár ulic od 400 ASA Gallery.
"Bydleli jsme s rodiči a čtyřmi sourozenci v malém jedna plus jedna v baráku, kde žili jenom Romové. Bylo to opravdu těžké," vypráví.
Díky kontaktu s bílou většinou obyvatelstva zjistila, že chce žít jinak, než bylo zvykem v ghettu. Uvědomila si ale, že k tomu bude zapotřebí velké úsilí.
Ve školních letech využívala možnosti mentoringu, který v ní posílil pocit, že se může stát, čímkoliv bude chtít. A teď má stejné poselství pro děti vystavující v pražské galerii. "I když vám budou ostatní říkat, že na něco nemáte, budou vás přesvědčovat, že škola je zbytečná, tak si věřte a jděte za tím, co opravdu chcete. Může se z vás opravdu stát to, čím chcete být," vzkazuje. "I Romové mohou dostudovat školu, cestovat, být umělci," dodává.
Výstava Můj svět je putovní. Pětadvacet fotografií viselo nejprve na zámku ve Šluknově a v Krásné Lípě. Pražská výstava projekt uzavírá.
